Móhandás Karamčand Gándhí
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Móhandás Karamčand Gándhí (v dévanágarí मोहनदास करमचन्द गांधी; 2. října 1869, Pórbandar, Kathiawar Agency, Britská Indie – †30. ledna 1948, Nové Dillí, Indie), byl jeden z největších politických a duchovních vůdců Indie a indického hnutí za nezávislost. Prosazoval filosofii aktivního, ale nenásilného odporu satjágraha, založené na jógínském principu ahimsá (nenásilnost), která nakonec dovedla Indii k vyhlášení nezávislosti 15. srpna 1947. Gándhí je znám ve světě pod přízviskem mahátmá ( महात्मा ), "Velký duch", který mu dal indický básník Rabíndranáth Thákur a v Indii také pod přízviskem bápú "otec". V Indii mu byl formálně udělen titul "Otec národa" a 2. říjen, den jeho narozenin, je každoročně vzpomínán jako Gándhí džajanti (Oslava Gándhího). 15. května 2007 přijala Organizace spojených národů rezoluci, která prohlašuje 2. říjen za "Světový den nenásilí."[1][2]
[editovat] Život
[editovat] Dětství a škola
Gándhí se narodil do světa kolonizovaného Anglií. Z původně loajálního služebníka Britskému impériu se postupně stal vůdcem indického boje za nezávislost.
Pocházel z obchodnické kasty. Jeho otec, Karamčand Gándhí byl pórbandarským dívánem (ministerským předsedou) a praktickým člověkem, který netoužil po slávě, ani majetku. Matka v domácnosti Putlíbáí byla silně nábožensky založená. Měl dva bratry a jednu sestru. V květnu 1883 se jako třináctiletý oženil s Kasturbou Makhardží.
Jeho mladická léta byla velice bouřlivá. Začal pochybovat o zákazu jezení masa a začaly se v něm formovat dětinské ideály reformy. Chtěl zrušit zákon o mase, aby byl národ silný a mohl se bránit Angličanům. Tento tajný hřích, stejně jako kouření a výbuchy nerozvážnosti (pokusil se se svým přítelem spáchat sebevraždu), však zavrhl ve svých šestnácti letech. Jak pravil: „Jsou jisté skutky, z nichž uniknouti je nečekanou výhodou pro toho, kdo uniká, i pro jeho okolí. Jakmile se člověku vrátí vědomí správnosti, je vděčen božímu milosrdenství za záchranu.“[zdroj?]
Gándhího otec těžce onemocněl a on mu věnoval všechen svůj čas mimo školu. Jeho otec zemřel krátce po jeho šestnáctém roku. Gándhí v té době počal se svou ženou dítě, které po porodu zemřelo. Toto znamení bral jako trest za to, že polevil ve starosti o otce a nechal se zlákat chtíčem.[zdroj?]
[editovat] Studium v Anglii
Vydal se do Anglie, která byla v průmyslovém a sociálním rozmachu. Zprvu velice strádal. Bydlel u rodiny, která jej ponoukala jíst maso a požadovala od něj příliš vysokou činži. Stal se z něj zapřísáhlý vegetarián. V té době již má děti a snaží se je vychovávat reformním způsobem. Měl děti velice rád, ale jeho výchova byla tvrdá. Učil je tělocviku, otužování i životosprávě, která byla v té době u Indů značně zanedbaná.
[editovat] Afrika
V té době v Africe fungovalo tzv. Smluvní dělnictvo z Indie (dělníci z Indie přijeli na pět let jako smluvní dělníci a po jejich odpracování se stali svobodnými občany Jihoafrického státu). Svobodní Indové se však stali předmětem rasové diskriminace. Hned po příjezdu se Gándhí stal středem pozornosti, když ostře vystupoval proti zákazu nošení turbanů v soudní síni. Psal do novin a stál si tvrdě za svým. Začal bojovat proti rasismu.
[editovat] Návrat do Indie a zase zpět
Vrátil se roku 1896 a začal upozorňovat na poměry Indů v Jižní Africe. Jeho články vydaly téměř všechny časopisy a zpráva se rozletěla celou zemí. Vzápětí dostal kabelovou zprávu z Natalu v Africe vyzývající ho k neprodlenému návratu. Vyrazil tam s celou svou rodinou parníkem. V ten okamžik všechno začalo. Gándhího reference o zacházení s Indy v Africe měly velký ohlas a jejich zkomolením se stal Gándhí nepřítelem vlády i Indů v Africe, kteří očekávali ještě horší zacházení. Dva parníky z Indie byly považovány úřady za invazi do Natalu. Bylo jim zakázáno přistát pod záštitou faktu, že v Indii tou dobou vypukl dýmějový mor. Po karanténní době, kdy bylo dokázáno, že sebou nemoc nevezou, začali úřady jednat zoufale. Vyhrožovaly Indům svržení do moře, pokud vystoupí na pobřeží. Ti se nezalekli a rozhodli se přistát. Ze zákona na to měli právo a výhrůžky se neuskutečnily. Pod ochranou přítele se k večeru vylodil i Gándhí. Ale brzy byl poznán a pronásledován rozzuřeným davem, který jej dostihl a zmlátil takřka do bezvědomí. Zachránila jej stará známá paní Alexandrová, kterou se dav neodvážil napadnout. Útočiště nalezl u přítele Rustomdži Šetha. Leč dům byl obklíčen Evropany a lůzou. Vyhrožovali podpálit dům, pokud Šetha Gándhího nevydá. Za pomoci lsti a policie se nakonec dostal do bezpečí policejní stanice. Hned napsal nový článek do místních novin, kde uvedl zkomolené informace na pravou míru. Mnozí uznali svůj omyl a vše se nakonec i za podpory anglického velvyslanectví obrátilo v dobré.
[editovat] Búrské války
Búrské války vypukly roce 1899. Indové v Africe pod vedením Gándhího se po důkladném uvážení rozhodli, jakožto členové Britského impéria, všemi prostředky ve válce s Búry pomoci Anglii. Gándhí doufal, že tím dokáže, že křivdy ze strany Británie jsou neoprávněné. Jejich nabídka pomoci byla oceněna a přijata. Po dobu války byli Indové uznáváni, ale tato pomoc byla vysloveně zbytečná. Nic v chování Angličanů se nezměnilo. Většina výpomoci spočívala v ambulantních službách, ale ke konci se i dobrovolníci přidali k záložním plukům. Proč se Gándhí, vyznavač nenásilí, rozhodl angažovat ve válce, si vysvětlíme později. Jak pravil: „Kdybych byl postaven před rozhodnutí mezi zbabělostí a násilím, zvolil bych násilí.“[zdroj?]
[editovat] Černý mor a „Indické mínění“
Gándhí se po válce usadil v Johannesburgu, kde pokračoval ve své právnické praxi. V roce 1904 začal vydávat časopis Indian Opinion – Indické mínění. To jej obohacovalo a dávalo mu možnost získat zkušenosti. V té době přirovnával situaci Indů v Africe k Židům v Evropě. Nedotknutelní kulíové žili v osadách podobným ghettům. Úřady vůbec nepřispívaly ke správě a podpoře těchto čtvrtí, které byly plné špíny a odpadu. Vypukl černý mor, jeho pramen sice nebyl v kulíjských ghettech, ale rychle se zde uchytil kvůli špatné hygieně. Gándhí se rozhodl pomoci všemi prostředky. Díky němu a spolupracovníkům se černý mor nadále nešířil, ale obětí bylo mnoho. Po tomto incidentu se Gándhí domluvil se svým dávným přítelem Westem na vydávání Indického mínění také v Durbanu, jelikož West vlastnil tiskárnu a on souhlasil. Gándhí založil r. 1904 v Phoenixu osadu určenou jen jeho přívržencům. Tato myšlenka vzešla z Ruskinovy filosofie,[3] kterou velice obdivoval[4] a která změnila jeho život. Svému časopisu pak věnoval veškerou energii i když se potýkal s nemalými problémy. V osadě ve Phoenixu se tiskne Indické mínění dodnes.
[editovat] Povstání Zuluů a nemoc manželky
Když Zuluové povstali a nesmyslně vraždili britské úředníky a vojáky, Gándhí se opět postavil na stranu Británie se stejnou nadějí jako v Búrských válkách. Nabídka byla opět přijata. Pomáhal oběma stranám, neboť byl opět vůdcem ambulantní čety. Často nosili raněné i několik desítek mil pěšky, zachránili mnoho životů a načerpali mnoho zkušeností. Pomoc Anglii opět nepřinesla žádnou změnu. V těch dnech si uvědomil, že jeho smyslem je sloužit Bohu. Odříká si pozemské požitky a skládá slib doživotní brahmačarji.[5] Začínají se u něho formovat myšlenky satjágrahy – pasivního odporu. Gándhí totiž odsuzuje doktrínu meče a krve, hlásaje že jediná síla je v beznásilí, ale jen v takovém, které odvrhlo možnost násilí, ne v takovém, které násilí vykonávat nemůže. Gándhí působil v té době v Johannesburgu a jeho žena v Durbanu těžce onemocněla. Tu se projevuje jeho postoj a víra ve slovech: „Nedovolil bych nikdy, abyste mé ženě dávali maso, i kdyby jí šlo o život, leč by si ho ovšem sama přála.“ Ta samozřejmě maso odmítla v lásce ke svému muži a Gándhi ji odvedl z léčby u lékaře, který považoval maso za nezbytné k jejímu uzdravení. Jak Gándhi pravil: „Bral jsem na sebe opravdu velkou zodpovědnost, ale důvěřoval jsem v Boha.“ Manželka Kasturba se však po dlouhém utrpení skutečně začala uzdravovat.
[editovat] Gándhí učitelem a manželem
Gándhí začal učit mladé hochy na farmě poblíž Johanesburgu. Sám se od nich zpětně mnohému přiučil. Vyvinul podobnou teorii jakou později použilo divadlo Járy Cimrmana, tedy trestání sama sebe za hříchy svých svěřenců. Zde to oproti komedii skutečně fungovalo. Kromě hochů se však snažil Gándhí učit i lidi kolem sebe, včetně své ženy. Jak sám říká: „Byl jsem tehdy krutě milující manžel, a maje se za jejího učitele, trýznil jsem ji ze samé slepé lásky k ní.“ Sám však kdysi prohlásil že: „Kdo se snaží druhého napravovati, nesmí s ním během té doby žít v důvěrném vztahu.“ V tom vidíme jistý rozpor. Jejich manželství bylo napjaté a často se hádali. Poté co se Gándhí oddal brahmačarji však přestal svou ženu trýznit a jejich manželství se stalo symbolem pokory.
[editovat] První satjágraha v Natalu a utrpení hrdinů
Skutečně první satjágraha proběhla roku 1908 a byla proti potupné registraci Indů. Gándhí byl tehdy poprvé uvězněn, což vyvolalo odvahu v krvi Indů. Tento první pokus však nebyl dobře zorganizován a satjágrahja pozbyla významu. Až 14. března 1913, kdy se zvedla daň svobodných Indů na hlavu a kdy vláda naprosto nečekaně zrušila platnost veškerých sňatků, které nebyly uzavřeny podle křesťanského rituálu, vypukla pravá satjágraha. Prvním krokem bylo, že nyní svobodné ženy usilovaly o to, aby byly zavřeny se svými manželi do vězení. Gándhí se rozhodl podstoupit „oběť“. Citujme: „Mou myšlenkou bylo poslat všechny své přátele z osady do vězení. To byl vrchol oběti, která mi zbývala za těchto okolností.“ Všichni jako vždy souhlasili, včetně jeho vlastní ženy. Ta se však musela přihlásit sama, neboť dle Gándhího slov: „Byl bych až příliš rád, kdybys šla do vězení, ale nesmělo by to vypadat, jako bys šla na mé naléhání!“ Nakonec se zatčení povedlo. Z našeho pohledu se tento čin i Gándhího chování zdají být šílenými a špatnými, ale právě toto byla jeho filosofie o níž až později. Svobodní Indové byli zatčením pobouřeni nejen v Africe, ale i ve vlasti. Vězňové a zejména ženy prokázali velkou odvahu a lásku k Indii.
K povstání se brzy přidali i horníci z Newcastlu. Satjágraha se stala symbolem utrpení, odříkání a obětí. Všichni slepě táhli za Gándhím a čím víc trpěli, tím byli spokojenější. Členů hnutí stále přibývalo. Gándhí posílal do vězení i horníky, podobně jako družinu z Phoenixu. Nakonec byl zatčen i sám Gándhí. Byl poslán do vězení v Bloemfonteinu. Zde byl značně osamocen, leč rozhodl se toho využít ke studiu. Gándhího zatčení vzbudilo v řadách stávkujících ještě větší podnícení. Vláda vymyslela způsob, jak obnovit práci v dolech a při tom nepřistoupit na snížení daně. Učinila z dolů vězeňská pracoviště a z bývalých dělníků se stali otroci. Ti přes bití a utrpení odmítali pracovat. Zprávy o zacházení s nimi se dostaly do celé jižní Afriky i Indie. Anglická vláda zahájila politiku železa a krve – bránila násilím ve stávkách, žaláře byly přeplněné a ani policie nenahnala stávkujícím strach. Hnutí se chýlilo ke konci. Gándhí byl propuštěn a revoluce mířila k vrcholu. V roce 1914 vláda vyhověla požadavkům Indů, zrušila tříliberní daň, schválila platnost sňatků a volný pohyb Indů.
[editovat] Gándhí filosofem, lékařem a reformátorem
Gándhí se společníky odjel vyjednávat do Southamptonu, ale v té době vypukla první světová válka. Stejně jako tolikrát předtím chtěl Gándhí vybudovat větší postavení Indů přímo v Anglii tím, že se studenti a Indičtí přistěhovalci budou podílet na válečné podpoře Británie. Tentokrát s Gándhím nesouhlasili zdaleka všichni. Naopak, chtěli využít situace a přinutit vládu k okamžitému zlepšení situace Indů pod příslibem pomoci. Gándhí si však stál na svém.[6] Tak tedy Indové opět pomáhali svému uzurpátorovi a Gándhí byl v očích Anglie po tuto dobu hrdinou. Věnoval se zde také hojně filosofii, neboť setrvával v Anglii. Studoval, hledal a pozoroval. Jeho filosofie je filosofií činu, neboť ze života vychází a do života se také vrací. Nevynašel nic nového, ale oprášil to staré a uvedl to v život – zejména myšlenky o etice.[7] Hlavní sílu náboženskou i filozofickou čerpal po celý život z Bhagavad-Gíty. Za jedinou a nejmocnější považoval vždy Pravdu. Říká že je dokonce jediným Bohem (myšleno pravda) a že vše co je nepravda zároveň neexistuje. Bůh je podle něj v každém atomu kolem nás i v nás (blízkost zenové filosofie). Vždy upřednostňoval význam praxe před teorií. Hlavní jeho myšlenkou je beznásilnost a neochvějná láska ke všemu a všem. Snaží se, aby vše na světě bylo rovnocenné a dokonce v jistém ohledu souhlasí s myšlenkou komunismu. Na druhé straně odsuzuje civilizaci, která odsunuje duchovní svět a vyzývá sám k prostotě. Gándhí považuje věk civilizace za věk temnoty, věk satana. Není náboženská, je plná drog a zvěrstev. Třídy se stále více diferencují a vzdalují – bohatý bude ještě bohatší a chudý chudší, ne naopak. Trpělivý člověk se podle něho dočká chvíle, kdy se civilizace sama zničí. Je zásadně proti strojům a velkým městům. Ideálem jeho myšlenky je prvobytně pospolná společnost. Avšak tyto ideály se postupem času nesnaží realizovat, vědom si nemožnosti návratu do minulosti. Dále často kladl zřetel na protiklady, kterými dokazoval svou pravdu. Při svých reformách se často setkal s prvotní nechutí občanů, ale věděl že to on je reformátor, nikoli lid a proto musí být trpělivý. To byla další Gándhího silná stránka – trpělivost. Díky své filosofii absolutní lásky mu bylo krajně blízké lékařství. V té oblasti získal velké zkušenosti právě za první světové války. Často se vystavoval i nákaze a tato obětavost prospěla jeho reputaci. V devadesátých letech 19. století byly důsledky anglické vlády v Indii nejpatrnější. Bylo narušeno zemědělství a propukla chudoba a hladomor. Během pětadvaceti let zemřelo na 15 miliónů Indů! Angličané z Indie sáli bohatství víc a víc. Vkusně nazývá Angličany Jan Pilát cizopasníky na indské půdě. Vrcholem byl rok 1905, kdy Británie rozdělila Bengálsko na Muslimskou a Hinduistickou část. V té době, počátkem 20. století, Indie ožila. Začala si uvědomovat svou velikost a rodil se zárodek svobodné Indie. Do tohoto světa vstupuje Gándhí r.1914 kdy musel Anglii opustit kvůli vážné nemoci.
[editovat] Doma
V Indii pokračuje ve své činnosti. Tuto dobu považuje za nejkrásnější úsek svého života. V domovině se setkal s velkou podporou a úctou. Otázka satjágrahy v Indii však neměla být ukvapená – Gándhí slíbil jeden rok nejprve scénu studovat než cokoli podnikne.[8] Stal se neoficiálním členem Společnosti (politická strana). Z Gándhího se v Indii stává daršan (světec). Lidé jej vyhledávali pro radu i útěchu. Účastnil se také posvátné pouti Khumby. Ta jej naplnila odporem – lidé podle něj zbytečně trpěli a setkal se zde s obchodováním s vírou, což jím hluboce otřáslo. Víc než kdy jindy se postil. Podobně jako v Africe Phoenix, založil i zde osadu poblíž Ahmadábádu. Začíná se formovat nová příležitost k satjagraze. Protest se měl týkat vystěhovalectví z Indie, avšak satjágrahy nebylo zapotřebí. Smluvní vystěhovalectví bylo zrušeno. V roce 1916 požádal Gándhího o pomoc Rádžkumár Šukla z Čamparanu. Pěstitelé v této oblasti velice strádali pod systémem thinkhaitia.[9] Když se tam vydal celou záležitost vyšetřit, setkal se s nepřátelstvím a začal ihned počítat s uvězněním. Ač byl Čamparan odříznut od světa a Gándhího tam příliš v té době neznali, lid si jej okamžitě oblíbil. A jak on sám tvrdí: „Stanul jsem tváří v tvář Bohu, pravdě a ahinse.“[10] Proti Gándhímu stáli teď už jen majitelé plantáží. I vláda musela nakonec uznat zákonnost jeho jednání. S přáteli opět vytvořil komunitu a započal vyslýchat sedláky. Sezval kontingent učitelů a přátel, aby dal sedlákům potřebné vzdělání. Také započal s výchovou zdravotnickou a hygienickou. Majitelé plantáží uvedli zemi i nebe v pohyb, aby zmařili Gándhího vyšetřování. Systém thinkhaitia byl nakonec skutečně zrušen, díky Gándhího neústupnosti.
V té době vedl ještě jeden boj, který zpočátku vypadal nenápadně. Bojoval proti masovému vývozu bavlny a nákupu oděvů z Anglie a Japonska. Začal oživovat indické řemeslo tkalcovství. Tomuto problému věnoval dvacet let svého života. Postupně ztrácel přívržence, neboť ruční výroba bavlny byla z ekonomického hlediska nepřijatelná a pouhá myšlenka duchovní očisty nedostatečná. Gándhí vyhořel. Byla to jeho největší porážka, neboť on i jeho společníci do tohoto hnutí vložili svůj život takřka zbytečně. O této prohře se Gándhí ve svém životopise[11] nezmiňuje, leč byla jistě významná. Avšak než se stačil rozkoukat, čekal jej další úkol – v okrese Khaira vypukl hlad a zemědělci žádali o snížení daní na toto období. Gándhí doporučil Satjagrahu. Sepsali zprávu, ve které jasně odmítli platit daně i za cenu uvěznění, nebo snad života. Opět zvítězili (po věznění a utrpení, jak tomu bylo vždy). Po těchto bojích se Gándhí opět vydává na válečnou konferenci do Anglie.
Zde hájí myšlenky Indů, usiloval o propuštění některých z nich (zejména bratrů Aliů). Oplátkou opět slíbil válečnou podporu. Jal se osobně rekrutovat na území Indie, leč setkal se s nevolí a pramalým úspěchem. V těch dnech Gándhí vážně onemocněl úplavicí, která vyústila v zánět slepého střeva. Odmítal jakoukoli lékařskou pomoc i léky, vědom si vlastního přičinění na této nemoci. V té době válka skončila a rekrutů již nebylo zapotřebí. Gándhí trpěl a slábl každým dnem. Ocitl se nad chřtánem smrti. A přece se začal uzdravovat (po operaci, s kterou zásadně nesouhlasil, ale neměl sil se jí vzepřít). Ač stále upoután na lože, měl další úkol. Trnem byl Rowlattský výbor, ježto drasticky zasahoval proti revolučnímu hnutí v Bengálsku. Byla vytvořena zvláštní, elitní skupina Satjágraha Sabha. Gándhí se potřeboval nutně uzdravit a tak ve jménu revoluce porušil další ze svých zásad a pil mléko. Uzdravil se rychle, ale porušení tohoto slibu navždy nalomilo jeho ducha…
Gándhí si nebyl jist postupem satjágrahy proti Rowlattskému návrhu, bude-li uzákoněn. Zákon padl a ještě té noci měl Gándhí vnuknutí. Rozhodl se vyhlásit po celé zemi hartál.[12] A vskutku – 6. dubna celá Indie, od jednoho konce k druhému, města i vesnice, zachovávala v ten den úplný hartal. Vláda se násilím pustila proti této revoluci. A Gándhí protiútokem zahájil občanskou neposlušnost, pasivní rezistenci – satjágrahu. Na krátké období dopomohl ke sjednocení hindů a muslimů, ale tato otázka byla složitější.
Nepřátelství mezi těmito dvěma náboženstvími využívala vláda Británie. To se Gándhímu nelíbilo, neboť viděl ve spojenectví těchto dvou sílu indického lidu. Zasedal s muslimy a hindy a snažil se je dát dohromady. Na protest vůči tomuto nepřátelství postoupil jednadvacetidenní půst. Opět téměř zbytečně. Po celý zbytek života bude Gándhí bojovat za sjednocení muslimů a hindů – vždy jen s pramalým úspěchem.
Ale protentokrát bylo spojenectví ustanoveno. Dále netoleroval daň ze soli a nechal tisknout zakázanou literaturu. Společnost byla zhypnotizována. Lidé si kupovali knihy nedbaje nebezpečí z uvěznění. Gándhí byl tentokrát zatčen jako první, ale záhy byl propuštěn. Vláda měla strach z reakce lidu na tento čin. A tehdy Gándhí narazil na další svůj obrovský omyl. Vzpoura přešla v násilí a rozlícený dav musel být rozprášen jízdní policií. A přece Gándhí stále tvrdil: „Lid není povahou násilnickou, nýbrž mírumilovnou.“ Gándhí nakonec pochopil, že stávka se mu vymkla z rukou. Ve svém životopise nezmínil asi nejstrašnější důsledek svého jednání. 12. dubna bylo na sněmu zmasakrováno na tisíc Indů generálem Dyerem a okolo jedenácti set jich bylo zraněno. Vláda v nastalém chaosu totiž vyhlásila stanné právo …
Gándhí promluvil k lidu o skutečné podstatě satjágrahy a byl nespokojen s násilím, které vykvetlo v jeho přívržencích. Nemělo to však žádný účinek a tak sám satjágrahu odvolal. Seznal, že satjágraha v takovém rozsahu nemůže být uhlídána, a vědom si následků a krveprolití svůj omyl veřejně přiznal. Ale více se tím nezaobíral.
Poté dosáhl velkých úspěchů na Armitranském kongrese, kterého se jako vážený člen účastnil. Dal Indům velkou svobodu a konečně také dospěl k podstatě své víry: „Není jiného Boha, než Pravdy.“
Dalším Gándhího cílem bylo odstranit společenskou diskriminaci nedotýkatelných, pro které navrhoval označení haridžané (Boží lidé). Na rozdíl od ostatních reformátorů se však Gándhí nesnažil zrušit indický kastovní systém jako celek, ale spíše dosáhnout společenského uznání pro nízké a nedotýkatelné kasty. Vůdce nedotýkatelných Bhímráo Rámdží Ámbédkar však kritizoval Gándhího i další vůdce Indického národního kongresu za přílišný konzervatismus a zbytečný patos, kterým se ničeho nedosáhne. Místo toho sám navrhl britské vládě systém oddělené volební kurie pro nedotýkatelné. Když v září 1932 Britové s jeho návrhem souhlasili, zahájil Gándhí další ze svých protestních hladovek, neboť podle něj by zvláštní práva pro nedotýkatelné rozvrátily hinduistickou společnost. Tím donutil Ámbédkara ustoupit a obě znesvářené strany se nakonec 24. září 1932 dohodly na společném kompromisu, jehož výsledkem byl tzv. Púnský pakt, který zaručil „utlačovaným třídám“ rezervovaná místa v zákonodárných sborech.[13]
[editovat] Boj o nezávislost a poslední kázání
26. ledna 1930 začíná boj o nezávislost. Celá Indie – zemědělci, řemeslníci, obchodníci i prostý lid – odmítá nadále spolupracovat s Británií. Vše řídil jednašedesátiletý Mahátma Gándhí. 6. dubna ráno, když došel na konec své téměř čtyřicetidenní pouti, porušil zákon o soli a za ním stáli tisíce přívrženců. Během této doby – absolutní občanské neposlušnosti – uvrhla vláda do vězení na 60 tisíc Indů. Gándhí byl opět vězněn. Ještě netušil, že o sedmnáct let později bude vyhlášeno osvobození a nezávislost Indie …
Než se tak stalo, vstoupil roku 1935 do Kongresu a stal se neoficiálním vůdcem této strany, tudíž i Indie. Zastupoval ji a v jednání s Brity postupně zlepšoval její postavení. Vypukla druhá světová válka. Tentokrát Gándhí odmítl slepě vypomoci Anglii. 7. prosince 1941 přišla válka i na východ. Britové se snažili přesvědčit indický Kongres o příslibu pomoci, ale stále nechtěla Indii vyhlásit nezávislost. Najednou ale stála okupace před branami Indie. Už nebylo možno ustoupit. Vedení Kongresu včetně Gándhího bylo britskou vládou uvězněno. Lid povstal v ohnivé zuřivosti a bojoval proti Britské vládě všemi prostředky. Ta odpověděla střelbou. Vesnice byly bombardovány a za oběť padlo na 25 tisíc Indů. Zatímco Británie bojovala na Západě i Východě proti fašizmu, v Indii vraždila podobně jako společenstvo jejich nepřítele. Odpor Indů byl potlačen. Nastal hladomor, který přinesl zkázu v podobě 3,4 miliónů mrtvých. Zatímco byl Gándhí ve vězení, venku umírali lidé, jejich mršiny požírala zvěř na ulicích a tehdy nejen v Evropě vymíralo lidstvo. To vše jen z pýchy Británie a neschopnosti udržet zemi nebo z ní odejít. V té době také zemřela na zápal plic Gándhího Mahátmova manželka Kasturba poté, co Gándhí nedovolil doktorům, aby jí podali penicilin, který odsuzoval jako zahraniční lék. Krátce na to byl Gándhí propuštěn. Měl před sebou mnoho k napravování. Okupační vojska se stáhla, ale země krvácela. Opět se začaly vyhrocovat hiduisticko-muslimské rozpory a kromě toho vrcholil boj o nezávislost. Británie již nebyla proti, ale problémem byla otázka vlády. Proti Kongresu totiž nyní stála Muslimská liga, druhá mocná frakce. Gándhí se vrátil do rozdělené země. Muslimové vyhlásili 16. srpna 1946 džihád (svatou válku). Vraždili hinduisty a násilně je nutili k uznání islámu. Na to reagovali hinduisté masakrováním muslimů a Gándhí nebojácně kráčel mezi nimi, jakoby mu nikdo z nich už nemohl ublížit. Více už mu ublížit nemohli, byl pokořen, když viděl zkázu, ale přesto kráčel a hlásal mír. Británie se rozhodla osvobodit Indii pod podmínkou, že bude země rozdělena na Pákistán a Hindustán. Najednou byl Gándhí jen poutníkem, byl jediný, kdo s tím nesouhlasil – lid byl lačný po svobodě. 15. srpna 1947 byla vyhlášena svobodná Indie dvou dominií. Gándhí ve svých 77 letech upadl v hluboký smutek. Vše, pro co tak dlouho bojoval, se rozpadlo.
Nepokoje mezi hinduisty a muslimy však pokračovaly i po vyhlášení nezávislosti a přerostly až ve válku mezi oběma zeměmi. Ta se rozpoutala poté, co pákistánské vojenské jednotky vtrhly do Kašmíru, jehož právní statut nebyl prozatím vyřešen. Indická vláda reagovala mimo jiné tím, že zastavila převod 550 milionů rupií do Pákistánu, který byl součástí dohody o rozdělení. Gándhí na protest vyhlásil další ze svých časově neomezených hladovek, dokud se obě strany nedohodnou a neusmíří. Indická vláda tak nakonec zrušila své rozhodnutí a peníze do Pákistánu poslala. Tím se potvrdilo, že Gándhí ani zdaleka neztratil svou moc.
Transakce ovšem vzbudila nesouhlas mezi představiteli hinduistické komunity, kteří kritizovali vládu i Gándhího za zbytečné ústupky Pákistánu. Skupina hinduistických radikálů s vazbami na organizace Hindú mahásabha a Ráštríj svajamsévak sangh se proto rozhodla Gándhího odstranit. První pokus o bombový atentát 14. ledna 1948 byl neúspěšný. 30. ledna však hinduistický aktivista Nathuram Gódsé zastihl Gándhího při večerní procházce v Novém Dillí a usmrtil jej třemi ranami z revolveru. Gódsé se okamžitě dobrovolně vzdal policii. V soudním procesu byl později odsouzen k smrti oběšením a 15. listopadu 1949 popraven.
Móhandás Karamčand Gándhí zemřel s modlitbou na rtech ve věku 79 let. Za jeho rakví kráčel milionový průvod a jeho popel byl vhozen do soutoku u řeky Gangy. Mnoho států světa přijelo vzdát hold malému velkému muži…
Jeho smrt dala za pravdu jeho myšlenkám a Indie konečně dosáhla své svobody. To, jak Gándhí ovlivnil své následovníky, snad nejlépe demonstrují slova Džaváharlála Néhrúa: „Budoucnost náleží nám. Ať půjdeme kamkoli, ať jsme jakkoli hodni Indie, máme ještě onu sílu, kterou nám dal náš učitel. Ta síla nevychází jen z něho, ale též z jeho poselství, a já se dnes i každý další úsvit slavnostně zavazuji k službě vlasti a ideálům, které před nás Gándhí postavil …“
[editovat] Odkazy
[editovat] Reference
- ↑ Chaudhury, Nilova [1] October 2 is global non-violence day, Hindustan Times, Datum přístupu 15-06-2007
- ↑ [2], General Assembly adopts texts on day of non-violence,... United Nations 15 June 2007, Datum přístupu 01-07-2007
- ↑ Podle Ruskina: 1) Dobro jedincovo je obsaženo v dobru všech 2) Práce advokáta má stejnou cenu jako práce holiče
- ↑ Z Rusiknova díla si nejvíce zamiloval Tomu poslednímu
- ↑ Přísná zdrženlivost, pohlavní čistota a absolutní odříkání
- ↑ Dle jeho filosofie: „Oplácej dobrem za zlo, za doušek vody oplať hojnou hostinou, na vlídný pozdrav odpověz hlubokou poklonou, za nepatrný halíř velký kus zlata dej, máš-li život spasit, na životě netrvej.“
- ↑ Dle jeho slov: „Mravnost je základem všeho a pravda je podstatou mravnosti.“
- ↑ Jak sám řekl: „po jeden rok budu mít oči otevřené a ústa pevně zavřená v politickém světě.“
- ↑ Pěstitelé museli na svých plantážích vysadit vždy tři z deseti stromů strom indiga (barviva)
- ↑ Ahinsá - nenásilí, neubližování
- ↑ Mahátma Gándhí – Můj Život
- ↑ Generální stávka, uzavření obchodů a veškeré činnosti na znamení smutku nebo vzpoury
- ↑ JAFFRELOT, Christophe, India's Silent Revolution. The Rise of the Low Castes in North Indian Politics. Delhi: Permanent Black, 2003. Str. 23-25.
[editovat] Literatura
Pomozte Wikipedii tím, že tuto část vhodně rozšíříte.
- GANDHI, Mahátma. Můj život. [s.l.] : [s.n.]. :
- PILÁT, Jan. Mahátma Gándhí. Praha : Orbis, 1964.
[editovat] Související články
 |
Související články obsahuje: Portál Jóga |
[editovat] Externí odkazy
