Lumírovci
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jako lumírovci bývá označována skupina spisovatelů 70. a 80. let 19. století sdružující se okolo časopisu Lumír. Společně s ruchovci tvořili novou generaci spisovatelů, která přebírala vliv po odcházejících májovcích. Jejich největší snahou bylo povznést českou literaturu na evropskou úroveň.
Obsah |
[editovat] Dobový kontext
Poslední třetina 19. století se vyznačují aktivizací kulturního života v českých zemích. Roku 1881 (1883) bylo otevřeno Národní divadlo, 1882 byla Univerzita Karlova rozdělena na část českou a německou, vznikají nová nakladatelství (např. r. 1871 nakladatelství Jan Otto, r. 1872 nakladatelství J. R. Vilímka) a vychází množství almanachů (např. r. 1868 almanach Ruch, r. 1871 Anemonky r. 1878 nový almanach Máj). Do středu veřejného zájmu se opět dostávají Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský.
[editovat] Charakteristika
Cílem lumírovců bylo přiblížit české písemnictví vyspělým evropským literaturám. Prostřednictvím překladů (především z románské literatury) uváděli do české literatury evropské trendy, jak tematické tak formální.
Literárně hodně experimentovali, objevují se u nich například dosud v české literatuře neobvyklé básnické formy – sonet, gazel, rondel. Neztotožňovali se s požadavkem, že literatura má především sloužit národu. Filosofickým základem jejich tvorby byla myšlenka, že lidstvo se neustále vyvíjí k humanitě.
[editovat] Představitelé
Dělení spisovatelů na májovce, ruchovce a lumírovce je pouze orientační a často zjednodušující. Kniha Panorama české literatury mezi lumírovce a jejich epigony řadí následující spisovatele:[1]
- Jaroslav Vrchlický
- Julius Zeyer
- Bohdan Jelínek
- Josef Thomayer
- Otakar Mokrý
- František Herites
Částí své tvorby:
- Josef Václav Sládek od sedmdesátých let
[editovat] Spor mezi ruchovci a lumírovci
K vymezování obou skupin spisovatelů došlo na základě sporu, který zažehla Eliška Krásnohorská svou statí Obraz novějšího básnictví českého (Časopis národního muzea, 1877).[2] V ní se dovolává básníka ryze národního. Jeho opak pak vidí ve Vrchlickém. Malíř Soběslav Pinkas naopak o dva roky později kritizoval Hálka, české literatuře vytkl její uzavřenost a vyzdvihl lumírovce. V následných sporech se počala profilovat škola kosmopolitní (lumírovci) a škola národní (ruchovci).
[editovat] Související články
[editovat] Reference
- ↑ MACHALA, Lubomír; PETRŮ, Eduard. Panorama české literatury. 1. vyd. Olomouc : Rubico, 1994. 552 s. ISBN 80-85839-04-0. S. 141–146.
- ↑ PROKOP, Vladimír. Literatura 19. a počátku 20. století (od romantiků po buřiče): pro výuku literatury na středních školách. 1. vyd. Sokolov : O.K.-Soft, 2000. 72 s. ISBN 80-238-5357-0. S. 40.
