Lucien Bonaparte

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Lucien Bonaparte, narozen jako Luciano Buonaparte, princ z Canina (21. března 1775, Ajaccio, Korsika – 29. června 1840, Viterbo, dnes Itálie), byl mladší bratr Napoleona Bonaparte.

[editovat] Život

Po svém dětství ve Francii, kde se jej otec neúspěšně snažil umístit v prestižních školách - vojenské v Brienne a kněžském semináři v Aix-en-Provence (kde nebyl přijat pro svou tělesnou slabost, nekázeň a svéhlavost), se vrátil do Ajaccia a zde studuje soukromně pod dozorem svého otce a svého stýce - kněze.

Nadchl se pro revoluci a patří mezi nejradikálnější republikány. Roku 1792 odjíždí do kontinentální Francie do Toulonu a zde se stal zakladatelem jakobínského klubu a jedním z jeho plamenných řečníků. Pak se stává předsedou revolučního výboru v městečku St. Maximin a zde se seznamuje se svou první ženou, dcerou místního hostinského. Když Výbor pro veřejné blaho začíná útočit proti církvi, odkládá Lucien své křestní jméno a místo něj přijímá jméno Brutus. Přes své mládí patří k blízkým spolupracovníkům bratrů Robespierrových a proto je po pádu hrůzovlády zatčen 27. července 1794 v Aix en Provence a před guillotinou jej zachránila jen intervence jeho matky a bratra Napoleona.

Za Korsiku je zvolen ve dvaadvaceti letech poslancem „Rady pěti set“ a později i jejím předsedou. Po domluvě s Napoleonem prosadil přeložení zasedání 9. listopadu 1799 do Saint-Cloud a zasedání předsedal. Stal se jedním z nejvýznamnějších pomocníků svého bratra při státním převratu 18. brumaire a jeho zvolení Prvním konsulem 10. listopadu 1799. V prvním manželství byl od roku 1794 ženat s Christinou Boyer, která mu porodila dvě děti a roku 1801 zemřela (puerperální sepse). Lucien byl za Konsulátu nejprve krátce ministrem vnitra a roku 1800 byl jmenován vyslancem ve Španělsku. Společně s Manuelem de Godoy (1767-1851) - prvním ministrem Španělska a nejvlivnější osobnosti království vyprovokovali přepadení Portugalska v tzv. pomerančové válce (Guerra de la Naranjas), ale místo obsazení státu vynutili si oba protagonoisté vysoké odškodnění pro svou potřebu a podepsali mírnou mírovou smlouvu v Badajozu. Napoleon, po informaci o postupu Luciena nazval svého bratra darebákem a zlodějem.

Na Lucienův popud byla roku 1803 obnovena činnost Academie francaise a on sám byl jejím členem v letech 1803-1816. Proti vůli svého bratra se roku 1803 tajně oženil podruhé s Alexandrinou de Blechamps, vdovou po bankovním spekulantovi Joubethonovi, který před věřiteli utekl na Haiti a tam zemřel na žlutou zimnici. Alexandrina byla vzdělaná, o 3 roky mladší než Lucien a oba k sobě zahořeli láskou na první pohled, která jim vydržela do smrti. Z tohoto manželství pocházelo 10 dětí. Po těchto příhodách zůstal vztah Napoleona k Lucienovi trvale napjatý a Lucien se stáhl do soukromí - od roku 1804 žil na svém rozsáhlém statku v Caninu. Když roku 1810 chtěl vycestovat do USA, padl do anglického zajetí a byl v něm držen až do roku 1814. V Anglii mu bylo dáno k užívání luxusní venkovské sídlo Thorngrove ve Worcestershire. Po propuštění z Anglie byl papežem Piem VII. povýšen a přiznán mu titul princ z Canina a z papažské vůle se stal suverénním vládcem svých rozsáhlých pozemků v Caninu. Přes předchozí ostré rozpory obou bratrů při návratu Napoleona z Elby jej Lucien podpořil a jeho zájmy prosazoval na Apeninském poloostrově. Po druhém - definitivním - pádu Napoleona byl Lucien v Turinu na rozkaz krále sardinského zatčen, ale po intervenci papeže propuštěn. V důsledku nástupu Bourbonů na francouzský trůn, byl Lucien Bonaparte roku 1816 vyhoštěn z Francie a zbaven svého členství v Academie francaise. Zbytek života prožil v Itálii.

Lucien Bonaparte byl literárně činný, uveřejnil díla prozaická i poetická. Nejznámějším dílem byl svého času román ” La Tribu indienne” (Indiánský kmen) a epos Charlemagne o životě Karla Velikého. Jeho nejstarší syn Charles Lucien, narozený 2 měsíce po svatbě rodičů roku 1803, byl světoznámým ornitologem a jeho prapravnučka Marie Bonaparte byla průkopnice psychoanalýzy a nejslavnější žačka Sigmunda Freuda.

[editovat] Externí odkazy

(fr) Lucien Bonaparte na stránkách Francouzské akademie

32. křeslo Francouzské akademie
Předchůdce: François-Henri d'Harcourt	1803–1816 Lucien Bonaparte	Nástupce: Louis-Simon Auger