Kostel Panny Marie a svatého Karla Velikého
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Kostel Panny Marie a svatého Karla Velikého v Praze na Karlově je významný, původně gotický, barokně přestavěný a doplněný kostel. Je součástí areálu bývalého kláštera augustiniánů kanovníků v Praze na Karlově.
[editovat] Historie
Kostel Panny Marie a svatého Karla Velikého v Praze na Karlově založil jako součást kanonie augustiniánů kanovníků v rámci velkorysé výstavby Nového Města císař Karel IV., který těmito svými zasilatelskými počiny hodlal pozvednou význam Prahy na úroveň, odpovídající hlavnímu městu Římské říše. Tomu odpovídá i značně nezvyklá podoba kostela. Osmiboký půdorys lodi kostela se totiž odvolává na korunovační kostel v Cáchách, který má také osmiboký půdorys. Centrální půdorys kostela je přitom pro gotickou architekturu velmi nezvyklý a zřídka používaný. Dnes ovšem není jasná původní podoba zaklenutí. V úvahu přichází buďto zaklenutí na jednu střední podporu nebo zaklenutí pomocí čtveřice sloupů. [1]
Významu kostela odpovídá i jeho zasvěcení Panně Marii jako matce Boží a Karlu Velikému jako obnoviteli Římské říše.[1]
Výstavba kostela probíhala od roku 1351. Na stavbě se podílela dvorská stavební huť Matyáše z Arrasu. Kostel vysvětil roku 1377 arcibiskup Jan Očko z Vlašimi za přítomnosti Karla IV. a jeho syna Václava IV. Kostelní budova však při svěcení patrně nebyla ještě zcela dokončena. Výstavba samotného kláštera trvala zřejmě ještě výrazně déle. Za husitských bouří byl klášter i kostel poškozen a opuštěn. Roku 1498 byl kostel po opravě znovu vysvěcen. V té době byl zřejmě také znovu zakleknut Hansem Spiessem. Z let 1502–05 pochází také dvě pozoruhodné vitraje.[1]
Stávající gotizující klenba však pochází až z roku 1575, kdy byl kostel znovu zaklenut odvážně řešenou kupolí s podvlečenou sítí gotizujících žeber, opatřen novým krovem a krytinou.[2] Klenba bývá, patrně oprávněně připisována Bonifáci Wolmutovi.
Roku 1603 budovy kanonie poškodil blesk. Kostel byl poté opět opraven a zastřešen. Roku 1676 byla uprostřed lodi chrámu vybudována nedochovaná mariazellská kaple na náklady Bernarda Ignáce z Martinice, patrně dle Orsiho projektu.[1]
Starý úmysl vybudovat při chrámu svaté schody po vzoru Lateránské baziliky v Římě byl uskutečněn po roce 1704 odkazem hraběte ze Schönnfeldu. Probošt Luňák získal povolení ke stavbě roku 1708. S veškerou výzdobou byla stavba hotova roku 1711. Projekt byl ve třicátých letech 20. století připsán Janu Blažeji Santinimu. Tato teorie byla později podložena dalšími rozbory, přestože dodnes není doložena archivně.[3]
Roku 1735–40 proběhly úpravy interiéru kostela. Vznikla nová kruchta, umožňující instalaci nových varhan od Bedřicha Semeráda, byla zrušena mariazellská kaple, vznikly nové oratoře, kazatelna a oltáře.[1]
22. dubna 1755 postihl kostel i konvent požár. Zničené střechy byly roku 1756 obnoveny. Roku 1785 byl klášter Josefem II. zrušen a změněn na nemocnici, jejímž účelům dále sloužil. V letech 1871–73 byla připravovaná výrazná regotizace kostela, která však byla uskutečněna pouze z malé části.[1]
[editovat] Popis
Zhruba orientovaný gotický kostel se skládá z osmiboké lodi zaklenuté quasigotickou žebrovou hvězdovou klenbou bez podpor. Polygonální presbytář je uzavřen šesti stranami desetiúhelníka a zaklenut gotickou žebrovou klenbou. Na opačné straně přiléhá k lodi zvonice, která svou výškou výrazně nepřevyšuje výšku lodi. Loď i presbytář jsou zevně zpevněny gotickými opěráky. Celek obíhá výrazná barokní korunní římsa nad níž budovu obíhá ještě atika z téhož období. Loď, presbytář i věž jsou zastřešeny trojicí barokních kupolovitých střech s lucernami, takže vytváří charakteristickou malebnou siluetu.[1]
Barokní je též předsíň a především budova svatých schodů na jižní straně kostela. Přízemí obíhá ambit, okna v prvním patře jsou tvarována gotizujícím způsobem po vzoru tzv záclonových oken pozdní gotiky. Strukturálních gotismů, ale také prvků je však v této drobné stavbě více a dosti jednostnačně dokládají Santiniho autorství, stejně jako použití dalších, pro tohoto autora typických prvků, jakými jsou výrazně tvarované římsy, pásované pilastry při nároží, konkávně probrané oblouky ambitu vytvářející houpavý rytmus či nezvykle tvarovaná střecha.[3]
Interiér kostela je vyzdoben barokním štukem a vybaven barokním mobiliářem. Nachází se zde též několik oltářních pláten Jana Jiřího Heinsche. Hlavní oltář je však neogotický z roku 1872. Novogotické jsou též kružby v oknech.[1]
[editovat] Reference
- ↑ a b c d e f g h VLČEK, Pavel a kol: Encyklopedie českých klášterů. Libri, Praha 2002, ISBN 80-85983-11-6, S. 565–569.
- ↑ VILÍMKOVÁ, Milada, LÍBAL, Dobroslav: Umění renesance a manýrismu – Architektura, in: POCHE, Emanuel, a kol. Praha na úsvitu nových dějin, Panorama, Praha 1988. S. 109–110.
- ↑ a b HORYNA, Mojmír J. B. Santini-Aichel – Život a dílo. Karolinum, Praha 1998, ISBN 80-7184-664-3, S. 244–245.
