Historie patologie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Historie patologie začíná s nejranějším využitím vědeckých metod v lékařství na Blízkém východě během zlatého věku islámu a v západní Evropě během italské renesance. Prvním lékařem, o kterém je známo, že provedl pitvu, byl arabský lékař Avenzoar (1091-1161). Za otce mikroskopické chirurgie je všeobecně považován Rudolf Virchow (1891-1902). Většina raných patologů se zabývala také lékařstvím a chirurgií.

[editovat] Vznik patologie

Snaha o porozumění původu nemocí představuje nejranější využití vědeckých metod v lékařství.

Koncepce studia chorob pomocí pitvání a vyšetření nemocných těl, orgánů a tkání se dnes může zdát zřejmá, ale z doby před začátkem druhého tisíciletí existuje pouze velmi málo záznamů o pitvách. I když byla patologie nakažlivých nemocí známá muslimským lékařům už od dob Avicenny (980-1037), který ji popsal v Kánonu medicíny (asi 1020), první lékař, o kterém je známo, že provedl posmrtnou pitvu, byl arabský lékař Avenzoar (1091-1161), který dokázal, že kožní choroba svrab je způsobená parazitem. Následoval lékař Ibn al-Nafis (narozen 1213), který v roce 1242 pomocí pitvy objevil plicní oběh. V 15. století anatomickou pitvu opakovaně používal italský lékař Antonio Benvienni (1443-1502) k určení příčiny smrti. Možná nejslavnějším raným patologem byl Giovanni Morgagni (1682-1771), jehož životní dílo De Sedibus et Causis Morborum per Anatomem Indagatis vydané v roce 1761 popisovalo výsledky přes 600 částečných a úplných pitev anatomicky seřazených a metodicky vztažených k symptomům vykazovaným pacienty před jejich úmrtím. I když bylo studium lidského těla v této době už značně rozvinuté, De Sedibus bylo jedno z prvních pojednání konkrétně zaměřených na souvislost mezi nemocným lidským tělem a chorobou. Do začátku 19. století bylo vydáno obrovské množství odborné literatury zabývající se makroskopickými projevy známých nemocí. Rozsah patologického výzkumu může být ukázán na práci vídeňského patologa (původem z Hradce Králové) Karla Rokytanského (1804-1878), který během svého života údajně provedl 20 000 pitev a na dalších 60 000 dohlížel.

[editovat] Vznik mikroskopické patologie

Za otce mikroskopické patologie je všeobecně považován Rudolf Virchow (1821-1902). I když byl složený mikroskop vynalezen asi o 150 let dříve, Virchow byl prvním prominentním lékařem, který vyzdvihl studium projevů nemocí, které byly viditelné jen na buněčné úrovni. Virchowův student Julius Cohnheim (1839-1884)pro studium zánětů zkombinoval histologické postupy a klinické experimenty a stal se tak jedním z prvních patologických fyziologů. Cohnheim byl také průkopníkem využití postupu zmražených řezů (rychlá histologická technika umožňující vyrobit středně tenké řezy bez nutnosti zdlouhavé fixace). Podobnou techniku často používají moderní patologové k prokázání diagnózy a získání dalších klinických informací během operace.

[editovat] Moderní patologická fyziologie

Od doby, kdy nové techniky jako elektronová mikroskopie, imonuhistochemie a molekulární biologie rozšířily prostředky, pomocí kterých mohou biomedicínčtí vědci studovat nemoci, jsou definice a hranice investigativní patologie nejasnější. V širším smyslu mohou být za patologickou fyziologii považovány téměř všechny výzkumy, které spojují projevy nemocí s identifikovatelným procesem v buňkách, tkáních a orgánech.