Gulag

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Gulag (rusky: Glavnoje Upravlenije Ispravitelno-trudovych Lagerej, ГУЛАГ, Главное Управление Исправительно-Трудовых Лагерей, česky: Hlavní správa nápravně-pracovních táborů) bylo jedno z oddělení tajné policie Sovětského svazu řídící a spravující systém koncentračních a pracovních táborů SSSR, který začal být budován za Lenina (1919) na samém počátku Sovětského svazu a byl rozšířena za Stalinovy hrůzovlády. Správa byla i s tábory samotnými oficiálně zrušena v lednu 1960, ve skutečnosti ovšem tábory (pod jiným jménem, většinou s méně krutým režimem a někdy i na jiných místech) existovaly až do konce komunistického režimu.

Slovo gulag se posléze přeneseně používalo pro označení sítě táborů nebo i jednotlivých táborů pod správou této instituce.

[editovat] Princip gulagu

Na rozdíl od německých vyhlazovacích táborů gulag představoval spíše tábory produkující otrockou práci, ovšem podmínky v různých oblastech byly dost různorodé a některá místa skutečně představovala tábory smrti, která přicházela zpravidla v důsledku nemoci, odepření lékařské péče, umrznutí, případně hladu. Vězni v táborech museli nezřídka pracovat až 16 hodin denně či dokonce více s minimem stravy, bez patřičného nářadí, bez zkušeností a za daných podmínek s nesplnitelnými normami. Kdo normu nesplnil, často nedostal svůj už tak hubený příděl jídla (nebo mu byl ještě zmenšen). Dozorci si leckdy beztrestně dělali s vězni, co chtěli (jedinou podmínkou bylo, aby příliš výrazně neklesla produkce). Často se pracovalo v mrazu bez patřičného oblečení. Naproti tomu existovaly i pololuxusní tábory, kde se žilo relativně dobře (těch bylo ovšem minimum). Hlavním úkolem gulagu byla těžba surovin a stavba náročných projektů, jako byl Bělomořsko-baltský kanál.

[editovat] Počet lidí v Gulagu

Jen v období Stalinovy hrůzovlády (1929-1953) prošlo tábory gulagu nejméně 8 miliónů lidí. Někdy se k nim připočítávají i lidé žijící ve vyhnanství (minimálně 6 miliónů lidí), ti však nežili v táborech a jejich životní podmínky byly zpravidla lepší. Vrchol éry gulagu přišel na přelomu 40. a 50. let. Podle odhadů amerického historika R. Conquesta dosáhl počet lidí v táborech v roce 1948 asi 10 milionů a v roce 1952, těsně před Stalinovou smrtí, téměř 13 milionů. Na konci Stalinovy éry existovalo přibližně 200 táborů nucených prací, umístěných zejména na Sibiři, Dálném východě a v Arktidě.

[editovat] Povědomí o gulagu

Oproti obecnému povědomí se politici a novináři západu o systému sovětských pracovních táborů dověděli již na přelomu 20. a 30. let 20. století a otevřeně o něm psali. Obecnou veřejnost však tato fakta příliš nezaujala, navíc Sovětskému svazu se pomocí dovedných zastíracích manévrů a propagandistických tahů podařilo vzbudit dojem, že většinu pracovních táborů zrušil (ačkoliv ve skutečnosti počet táborů i vězňů strmě rostl). Nové podrobnější informace se svět začal dovídat až v době Chruščovova tání koncem 50. let. Všeobecně známé se staly až po vydání děl ruského disidenta Alexandra Solženicyna.

[editovat] Díla inspirovaná Gulagy

Alexandr Solženicyn strávil za kritiku Stalina 8 let v Gulagu a následně 3 roky ve vyhnanství

Boris Pasternak, Doktor Živago (1957, v Itálii)
Alexandr Solženicyn, Jeden den Ivana Děnisoviče (1962, v SSSR)
Alexandr Solženicyn, Souostroví Gulag (1973, v zahraničí)
Armand Maloumian, Synové Gulagu – autentické zážitky z osobního prožití
Slavomir Rawicz, Dlouhá cesta (1956), v Londýně - vyprávění o transportu do gulagu, tamních podmínkách a hlavně o útěku
Fritz Blankenhorn, A nebylo návratu – Příběh o pobytu německého zajatce v ruském pracovním lágru
-neznámý autor-, Bílé peklo – Příběh bývalého německého vojáka jako zajatce v ruském pracovním lágru na Sibiří a jeho následného útěku

[editovat] Externí odkazy

[editovat] Zdroje

[editovat] Použitá literatura

Anne Applebaum: Gulag, 2004, ISBN 80-7306-152-X

See also ebooksgratis.com: no banners, no cookies, totally FREE.