Ehud Olmert

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Ehud Olmert אהוד אולמרט
12. Premiér Izraele
Úřadující
Přijal funkci: 14. ledna 2006
Předchůdce	Ariel Šaron
Narození	30. září 1945 Binjamina, Britský mandát Palestina
Politická strana	Kadima
Manžel/ka	Aliza Olmert

Ehud Olmert (hebrejsky: אהוד אולמרט‎; * 30. září 1945) je dvanáctý a současný premiér Izraele. Mezi lety 1993 a 2003 byl starostou Jeruzaléma. Ve státní správě dále působil na postech vicepremiéra, ministra vinancí či ministra průmyslu.

[editovat] Funkce premiéra

Raketa Kassám vypálená z Pásma Gazy, která dopadla na město Aškelon

Dům v Haifě zničený po zásahu raketou vypálenou hnutím Hizballáh během Druhé libanonské války

V listopadu 2005 vystoupil Olmert společně s několika svými kolegy ze strany Likud a vstoupil do nové strany Kadima, kterou 21. listopadu 2005 založil tehdejší premiér Ariel Šaron. Současně se založením Kadimy Ariel Šaron požádal prezidenta o rozpuštění Knesetu a vypsání předčasných voleb. Ariel Šaron začal stranu Kadima připravovat na předčasné volby, ale po sérii zdravotních problémů utrpěl 4. ledna 2006 vážnou mozkovou mrtvici po níž upadl do komatu, ze kterého se již neprobral. V lednu 2006 stanul v čele strany tehdejší vicepremiér Ehud Olmert, který se o měsíc později, poté co byl Ariel Šaron prohlášen za neschopného vykonávat funkci premiéra, ujal funkce premiéra.

Ehud Olmert, který převzal po Arielu Šaronovi vedení strany Kadima, vedl stranu do předčasných voleb v březnu 2006. Volby do 17. Knesetu se konaly 28. března 2006 a přestože se mluvilo o historických volbách,^[1] volební účast byla nejnižší v historii země.^[1] Favorizovaná Kadima nakonec získala méně hlasů, avšak i to ji stačlo pro vítězství. Celkem získala 29 ze 120 křesel (tj. 22%) a stala se tak nejsilnější politickou stranou v zemi.

Olmert sestavil koalici sestávající se ze Strany práce, sefardské strany Šas a strany důchodců Gil. Seznam ministrů schválil Kneset 4. května 2006. Vláda měla celkem 25 členů a ministerská křesla byla následovně rozděleny mezi jednotlivé strany: Kadima - 12 křesel, Strana práce - 7 křesel, Šas - 4 křesla a Gil - 2 křesla.

Začátkem téhož roku, 25. ledna, proběhly volby v Palestinské autonomii, které měly vliv na polarizaci palestinské společnosti a vývoj v oblasti. Vítězem se totiž nečekaně stalo radikální hnutí Hamas. Takový výsledek nečekala druhá nejsilnější strana - hnutí Fatah, která se s Hamasem nedohodla na společné vládě. Vyvstal zároveň problém, že státy světa odmítly spolupracovat s teroristickou organizací a rovněž Izrael reagoval tak, že zadržel veškeré celní poplatky na palestinské zboží. To mělo v důsledku za následek, že orgány palestinské autonomie přestaly vyplácet platy svým zaměstnancům, což jednak polarizovalo palestinskou společnost a jednak tím zásadně vzrostla nespokojenost. Posílení pozic Hamasu v Pásmu Gazy jenom vyostřilo napětí mezi Palestinou a Izraelem.

Militantní větev Hamasu a Palestinský islámský džihád zvýšili počet vystřelených raket Kassám, které každý den odpaluje na jihoizraelské město Sderot.^[2] K 23. květnu 2007 dopadlo na Sderot celkem 6 311 raket.^[3] Tyto podomácku vyráběné střely, navzdory své velké nepřesnosti, způsobují úmrtí a zranění (mezi lety 2001 a 2007 usmrtily 12 Izraelců),^[2] stejně jako závažné škody na budovách a majetku, psychické problémy a emigraci z města. Izraelská vláda instalovala varovný systém „Rudý poplach“ (Šachar Adom‎), který má varovat občany před blížícím se raketovým útokem. Systém dává obyvatelům přibližně 10-15 vteřin na ukrytí před tím, než dopadnou rakety. Tyto útoky vyvolávají tvrdé vojenské odvety izraelské armády a podle izraelské nevládní organizace B'Tselem bylo mezi zářím 2005 a červnem 2006 na území Pásma Gazy vypáleno 9000 dělostřeleckých salv.^[4]

K vyostření konfliktu došlo 25. června 2006, kdy ozbrojenci z hnutí Hamas zajali desátníka izraelské armády Gilada Šalita.^[2] Izraelská armáda v reakci na tento únos zahájila mohutnou vojenskou operaci v Pásmu Gazy. Kromě hledání vojáka však docházelo i k ničení palestinské infrastruktury.^[5] Krátce po únosu Šalita zaútočili vojáci Hizballáhu z Libanonu ráno 12. července raketami a minomety na severoizraelské město Šalomi a přilehlé vojenská stanoviště, což stálo život 5 civilistů. Při pozemním útoku na dvě hlídkující izraelské vozidla Hizballáh zabil tři vojáky a dva zajal. Izrael na útoky reagoval slovy, že se jedná o válečný akt a v reakci na tyto útoky podnikl rozsáhlou operací a bombardování jižní části země, které se vyvinuly v Druhou libanonskou válku (Milchemet Levanon Ha-Šnija‎). Válka se vyznačovala neustálým bombardováním libanonských cílů. Zároveň byl ze strany Hizballáhu ostřelován sever Izraele, na nějž dopadlo až 4 000 raket.^[2] Přibližně 23% z nich zasáhly civilní cíle. Cílem raket Hizballáhu byly hlavně větší izraelská města jako např. Haifa, Chadera, Nazaret, Tiberias, Safed, atp. Izrael byl obviňován, že při bojích použil i kontroverzní zbraně, jako např. kazetové bomby či bílý fosfor.^[6] Konflikt trval několik týdnů a z iniciativy OSN bylo nakonec 14. srpna uzavřeno příměří. Za vítěze války se považovaly obě strany. Velká část Libanonu byla po konfliktu zničena a hospodářství utrpělo velké škody. V Izraeli však zaznívaly silné hlasy kritizující neschopnost Ehuda Olmerta a jeho ministra obrany Amira Perece.^[7][8] Jedna z nejkritizovanějších věcí byla, že rozkaz k pozemní invazi byl vydán na samém konci války, namísto na jejím začátku.^[9] K prošetření postupů premiéra, ministra obrany a vojenských velitelů byla jmenována Winogradova komise, která zmiňuje nedostatky v organizaci pozemních sil, nesprávnost provedení ofenzivy, kterou však označila za nutnost nebo např. vyzdvihuje úspěchy vzdušných sil.^[10] Z nekompetentnosti a neschopnosti vést Izrael obvinil Olmerta předseda Likudu Benjamin Netanjahu.^[11]

Po válce přizval Ehud Olmert v listopadu 2006 do vlády krajně pravicovou stranu Jisrael Bejtejnu („Náš domov Izrael“). To změnilo počet ministerských křesel, které si držely jednotlivé strany. Nově tedy strany získaly: Kadima - 11 křesel, Strana práce - 6 křesel, Šas - 4 křesla, Gil - 2 křesla a Jisrael Bejtejnu - 2 křesla. V září 2007 vládu rozšířil nový ministr za Stranu práce. Jisrael Bejtejnu opustila koalici 16. ledna 2008 na protest proti mírovým rozhovorům s Palestinskou národní autonomií.

[editovat] Odkazy

Další informace o tématu na projektech Wikimedia:

	multimediální obsah na Commons
	citáty na Wikicitátech.

Související články obsahuje Portál Izrael

[editovat] Poznámky

1. ↑ ^{a b} ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha : Barrister & Principal, 2007. ISBN 978-80-87029-16-9. S. 308. [Dále jen: Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu.]
2. ↑ ^{a b c d} Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování. S. 310-311
3. ↑ SACKETT, Shmuel. 23 Years and 6,311 Rockets [online]. [Cit. 2008-03-24]. Dostupné online. (anglicky)
4. ↑ DEMOCRACY NOW. AIPAC v. Norman Finkelstein: A Debate on Israel’s Assault on Gaza [online]. [Cit. 2008-03-24]. Dostupné online. (anglicky)
5. ↑ B'TSELEM. Act of Vengeance: Israel's Bombing of the Gaza Power Plant and its Effects [DOC]. [Cit. 2008-03-24]. Dostupné online. (anglicky)
6. ↑ HAARETZ. Israel admits using phosphorus bombs during war in Lebanon [online]. [Cit. 2008-03-24]. Dostupné online. (anglicky)
7. ↑ ERETZ.CZ. Průzkum: Olmert, Perec, Haluc mají odejít z funkcí [online]. [Cit. 2008-03-24]. Dostupné online.
8. ↑ ERETZ.CZ. Rozsáhlé průzkumy veřejného mínění: Čas na změnu! [online]. [Cit. 2008-03-24]. Dostupné online.
9. ↑ ČESKÝ ROZHLAS. Izraelská vláda zřejmě přežije zprávu komise vyšetřující libanonskou válku [online]. [Cit. 2008-03-24]. Dostupné online.
10. ↑ ERETZ.CZ. Winogradova zpráva: Shrnutí obsahu, reakce premiéra a armády [online]. [Cit. 2008-03-24]. Dostupné online. Dostupné také na: [1]. (hebrejsky)
11. ↑ HAARETZ. Opposition leader Netanyahu: Olmert is incompetent, unfit to lead [online]. [Cit. 2008-03-24]. Dostupné online. (anglicky)

Tento článek o Izraeli je příliš stručný nebo neobsahuje důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Také můžete pomoci vhodným rozšířením dalších článků z tohoto oboru.

Tento biografický článek je příliš stručný nebo neobsahuje důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte.

Premiéři Izraele

David Ben-Gurion (1948-53) • Moše Šaret (1953-55) • David Ben-Gurion (1955-63) • Levi Eškol (1963-69) • Jigal Allon (zastupující - 1969) • Golda Meirová (1969-74) • Jicchak Rabin (1974-77) Šimon Peres (zastupující - 1977) • Menachem Begin (1977-83) • Jicchak Šamir (1983-84) • Šimon Peres (1984-86) • Jicchak Šamir (1986-92) • Jicchak Rabin (1992-95) • Šimon Peres (1995-96) Benjamin Netanjahu (1996-99) • Ehud Barak (1999-2001) • Ariel Šaron (2001-2006) • Ehud Olmert (2006-současnost)