Děkujeme, odejděte!

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Děkujeme, odejděte! byla iniciativa někdejších studentských vůdců z konce 80. let, kteří vydali 17. listopadu 1999 stejnojmennou výzvu, s níž razantně zaútočili proti tehdejší politické elitě, udržující svým vládnutím v chodu tzv. opoziční smlouvu.

Iniciátorem celé akce byl novinář Josef Brož, který společně s tehdejší diplomatkou Monikou Pajerovou, svolali na toho dne do pražské kavárny Slávia své přátele. Mezi následnými prvními šesti signatáři byli: Josef Brož, Igor Chaun, Vlastimil Ježek, Šimon Pánek, Martin Mejstřík a Vlastimil Řehák.

Bývalí studenti, kteří se původně sešli v předvečer 10. výročí tzv. sametové revoluce k oslavě vydání knihy historiků Milana Otáhala a Miroslava Vaňka: Sto studentských revolucí (NLN, Praha 1999) v Rockcafé na Národní třídě, v textu kritizovali stav společnosti (morální a politický marasmus) a obvinili z něj vládnoucí establishment, spojený v tzv. opoziční smlouvě. Vedoucí politiky, kteří jsou podle nich zodpovědní za tento stav, vyzvali k demisi.

Vedle kritického zaměření textu se autoři v jeho druhé polovině odvolávají na sílu a schopnost obnovy tzv. občanské společnosti. Předpokladem pro tuto obnovu se má stát vnitřní slib slušnosti.

Text, zveřejněný krátce poté v médiích, vyvolal nečekaný společenský ohlas - koncem roku 1999 organizátoři oznámili, že jej podepsalo na 200 000 signatářů. K podpoře se postupně přidalo široké spektrum stran a osobností, jako první KSČM, poté prezident Václav Havel a další - někteří dokonce projevili ochotu podat demisi (tehdejší předseda Unie svobody Jan Ruml), hlavními jejími kritiky se ovšem stali ti, na které text, podle pozdějších vyjádření médiím, nejvíce mířil: předsedové ČSSD Miloš Zeman a ODS Václav Klaus.

Na podporu výzvy se 3. prosince 1999 sešlo po celé České republice na 100 000 občanů (vedle Prahy a Brna také v řadě dalších krajských a okresních městech). Výzva se postupně proměnila v občanskou iniciativu Sdružení „Děkujeme, odejděte!“, která o sobě dala vědět ještě několika prohlášeními a postoji: například v únoru 2000 protikomunistickou akcí „Antiúnor“, aktivní podporou vzbouřených redaktorů v rámci tzv. televizní krize, později protestem při inauguraci prezidenta Václava Klause v březnu 2003 a naposledy zřetelněji na podporu vstupu do Evropské unie.

Ačkoliv část médií a politiků vyzvala signatáře již v roce 1999, aby z výzvy, která postupně přerostla v hnutí, založili politickou stranu, k jejímu založení nedošlo. Část z osobností se z aktivní účasti na pokračování politickou cestou vzápětí stáhla (Pánek, Chaun).

Na podzim roku 2001 se po diskusích mezi částí bývalých studentských vůdců a dalšími osobnostmi z řad podnikatelů a intelektuálů ustavila politická strana Cesta změny. Po rozporech mezi některými z nich (zejména z okruhu kolem aktivistky Moniky Pajerové) byl jejím předsedou zvolen podnikatel Jiří Lobkowicz. Za stejnou stranu byl po neúspěšných parlamentních volbách v červnu 2002 (pouze 0, 27%) na podzim téhož roku zvolen Martin Mejstřík nezávislým senátorem.