Ariánství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Ariánství či arianismus je christologická hereze popírající božství Ježíše Krista. Název pochází ze jména alexandrijského kněze Areia (latinsky Arius, cca 260–336), který se někdy kolem roku 318 dostal do teologického sporu s alexandrijským biskupem Alexandrem o povaze vztahu Syna k Otci. Alexandros z Alexandrie Areiovo učení označil za herezi, Areia a jeho stoupence vyloučil z alexandrijské církve a ve dvou dopisech (Dopis všem biskupům a Dopis Alexandrovi ze Soluně) zveřejnil nejdůležitější teze jejich nauky.

V Dopise všem biskupům Alexandros označuje za ariánskou herezi následující teze:

„Bůh nebyl vždy Otcem, ale bylo, kdy Bůh Otcem nebyl. Boží Slovo nebylo vždy, ale vzniklo z ničeho. Jsoucí Bůh učinil z nejsoucího toho, který nebyl. Proto také bylo, kdy Syn nebyl. Byl totiž stvořen a učiněn.“

„<Slovo> není Otci co do usie podobno, není skutečným Slovem a skutečnou Moudrostí, neboť nesdílí tutéž přirozenost s Otcem; náleží ke stvořeným věcem a jen v přeneseném smyslu se nazývá ‚slovem‘ a ‚moudrostí‘, protože i ono vzniklo ve vlastním Božím Slově a v Boží Moudrosti, v níž Bůh učinil veškerenstvo i jeho.“

„Takové Slovo může podstoupit změnu, tak jako vše, co je nadáno Slovem. Je cizí, odlišné a oddělené od Boží usie a Otec je pro Syna neviditelný. Slovo Otce dokonale a přesně nepoznává ani jej dokonale nemůže vidět. Syn totiž nezná ani svou usii, jaká je. Byl totiž učiněn kvůli nám, aby nás Bůh stvořil skrze něho jako svým nástrojem; nevznikl by, kdyby nás Bůh nechtěl učinit.“

Na závěr uvádí část debaty, kterou s ariány vedli:

„Někdo se jich zeptal, zdali Boží Slovo může podstoupit změnu, tak jako se změnil Ďábel. A oni měli odvahu říct: Ano může. Má totiž přirozenost, která umožňuje změnu, protože vznikl a byl stvořen“.

První ekumenický sněm v Níkaii (325) arianismus odsoudil. Schválil tzv. Nicejské vyznání víry, které vztah Syna k Otci vyjádřilo obraty "Syn je soupodstatný s Otcem" a "Syn je z podstaty Otce" a ariánskou herezi odsoudilo v anathematech: "Všeobecná církev vylučuje ty, kteří tvrdí, že ´bylo, kdy <Syn> nebyl´, ´nebyl, dříve než byl zrozen´ a ´vznikl z nejsoucího´, nebo když říkají, že Boží Syn je z jiné hypostaze nebo podstaty, nebo že byl stvořen, nebo že se může změnit.

Zdá se, že arianismus, jak ho popsal Alexandros ve svých dopise, nebyl v teologických sporech čtvrtého století vlivný. Učení Areia z Alexandrie ovšem podpořili někteří významní biskupové v Palestině, Sýrii a Malé Asii (zvláště Eusebios z Kaisareie a Eusebios z Níkomédeie), kteří sice ve všech bodech nesouhlasili s Areiem, ovšem zastávali (tehdy tradiční) subordinační model Trojice.

Teologické spory o povahu vztahu Syna k Otci pokračovaly po koncilu v Níkaii diskusemi právě mezi skupinou teologů kolem obou Eusebiů (tzv. eusebiány) na jedné straně a na druhé straně Athanasiem z Alexandrie, který vystřídal Alexandra (zemřel r. 328) v úřadě alexandrijského biskupa a který zastával odlišný model trojice, založený na rovnosti hypostazí Otce, Syna a Ducha v Trojici. V teologických sporech, trvajících téměř po celé 4. století, mezi sebou soupeřili tyto dva způsoby pochopení Trojice.

Na druhém ekumenickém koncilu, 1. cařihradském (381) zvítězila představa tří rovných hypostazí v trojici. Zásluhou biskupa Wulfily arianismus (subordinační model trojice) přežíval pouze u germánských kmenů, snad až do roku 700.

Frankové přestoupili ke katolictví po roce 498 (496), kdy byl pokřtěn Chlodvík I., Vizigóti na Pyrenejském poloostrově křtem krále Rekkareda v roce 587.

Prameny k počátkům ariánského sporu srv. Urkunden zur Geschichte des Arianischen Streites, 318-333, hrsg. von H. G. Opitz, Berlin-Leipzig 1934 (in: Athanasius Werke, Band 3, Teil 1, Lieferung 1).

Tento článek týkající se křesťanství je příliš stručný nebo neobsahuje důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte.