Anticharta

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Výrazem Anticharta je označována reakce vládnoucí moci a podpisová kampaň významných osobností odsuzující prohlášení Charty 77.

Rudé právo uveřejnilo 12. ledna 1977 prohlášení pod názvem Ztroskotanci a samozvanci. Na 28. ledna 1977 byli do Národního divadla pozváni národní umělci, herci a jiné osobnosti známé z kulturního života. Na shromáždění přečetla herečka Jiřina Švorcová provolání československých výborů uměleckých svazů Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru, které vyjadřovalo loajalitu komunistickému režimu.

Po shromáždění i v následujících dnech pod nátlakem připojovali podpisy podporující toto prohlášení přední umělci tehdejší ČSSR. Seznam byl tiskem vydáván v Rudém právu počínaje 31. lednem 1977. Tyto seznamy nejsou považovány za zcela důvěryhodné, byli v nich uváděni i lidé, kteří antichartu nepodepsali.

Někteří lidé uvádění Rudým právem jako signatáři popírali (resp. popírají), že by Antichartu podepsali. Někteří z nich přiznávají, že neměli odvahu proti falešné informaci protestovat, nebo že pod nátlakem podepsali později, další uvádějí, že proti svému uvedení mezi signatáři protestovali, ale marně a že před rokem 1989 neexistovala rozumná možnost, jak svůj protest zveřejnit. Další uváděli, že listina předložená jim k podpisu byla vydávána za prezenční listinu shromáždění a nikoliv podpisovou listinu. Mezi ně patřil například Jan Werich.

Jiní, např. Bohumil Hrabal nebo Vladimír Neff, díky dobrovolnému podpisu Anticharty získali zpět publikační možnosti, o které je režim připravil kvůli jejich postojům k okupaci Československa v roce 1968.

[editovat] Citáty

„Naprostá většina těch, kteří podepsali Antichartu („ve jménu socialismu a míru“ byly ty listy nadepsány, žádné, přinejmenším v ND, pouhé presenční listiny, jak dodnes ve svém studu mnozí tvrdí), činili tak pod nátlakem a v zájmu svého chleba s máslem v atmosféře okupační beznaděje …
… Mezi těmi, kdo odmítli Antichartu podepsat a pykali za to (ač o těch dodnes opravdu nic nezmíněno), nacházíme například režisérku Kristinu Vlachovou.“
–Jan Beneš, Zase jedno výročí, NP 6.1.2007 [1]