Šivaismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Šivaismus (v sanskrtu शैव दर्शन) je forma hinduismu, která se zaměřuje výhradně na boha Šivu. Šivaismus je rozšířen v některých částech jižní Asie a je filosoficky dobře propracován. Obě jeho nejdůležitější odnože, jihoindicka šaivasiddhánta i kašmírská pratjabhidžńa, jsou teistické v tom smyslu, že připouštějí osobního boha, a zároveň monistické, protože považují božství za poslední realitu a všechny ostatní skutečnosti za totožné s božskou tvůrčí energií.

[editovat] Šaivasiddhánta

Rozeznává tři kategorie skutečnosti: boha, duši a hmotu. Svrchovaná skutečnost se nazývá Šiva; od věčnosti spočívá v sobě samém a je kvalitativně odlišný jak od duše, která má vědomí a je závislá, tak od hmoty, která je nevědomá. Šiva je věčný, čístý a dokonalý duch. Nazývá se též Pašupati („Pán tvorů“). Beztvaré božství bere na sebe různé podoby ze soucitu a lásky k tvorům, kteří je nemohou uctívat v jeho aspektu bez přívlastků. Pán tvorů jedná prostřednictvím své zosobněné vědomé energie (šakti).

Duše jsou věčné a nekonečné, protože nejsou omezeny časem a prostorem. Svou rozumnou činností mají účast na božské podstatě; tuto účast ztrácejí, jsou-li poutány hmotným světem. Tkanivo pout je trojnásobné: nevědomost, kosmická iluze a plody činů (plodonosná činnost, karma). Osvobození (mókša) znamená zbavit se těchto pout. Prostředky k osvobození jsou duchovní zasvěcení, plnění etických a společenských předpisů, jógická cvičení a správné jednání. Nejdůležitější je však Šivova milost, která vede člověka k osvobození z koloběhu rození a smrti (samsára).

[editovat] Pratjabhidžňa

Vznikla v Kašmíru na přelomu 10. a 11. století a navazuje přímo na Šankarův monismus. Podle Frauwallnera je nejdůležitějším systémem, kterému kdy šivaismus dal vzniknout.

Šiva, který je absolutní realitou, tvoří svět nikoli z hmotné příčiny, nýbrž ze své svobodné vůle; tvoření je projev svrchovaného pána tryskající z něho samého. Ve vztahu k světu a k vědomým tvorům je božství jak imanentní, tak transcedentní. Šiva je neměnnou skutečností, která je podkladem celého vesmíru; jeho šakti má nekonečně mnoho aspektů, z nichž hlavní jsou inteligence, blaženost, vůle, poznání a tvořivost.

Individuální duše jako vědomý a činný princip je totožná se Šivou, protože má božské vlastnosti: schopnost poznávat celý vesmír a svobodnou vůli; pod vlivem iluze (májá) se však mylně domnívá, že se od Šivy liší. Proto se člověk osvobodí jasným rozpoznáním (skrt. pratjabhidžňa) své totožnosti se Šivou. Ten, kdo dosáhl osvobození, žije v pokoji a míru se všemi; netouží už po ničem, protože se dostal k cíli lidského života.

[editovat] Šaivadaršana

Na rozdíl od těchto dvou monistických škol je šaivadaršana, nejstarší šivaistická sekta v severní Indii, která vytvořila uzavřený filosofický systém, dualistická. Hlásal ji v 9. století Sadjódžóti v Kašmíru, odkud se rozšířila do Gudžarátu a Málvy a později pronikla až do jižní Indie.

Rozlišuje duše a hmotný svět. Duše, svou přirozeností vševědoucí a všemouhoucí, není jen poznávající, ale i činná. Bůh je pak duše, která se těší vševědoucnosti a všemohoucnosti od věčnosti a nikdy nebyla v jiném stavu. U ostatních tvorů jsou tyto vlastnosti ochromeny poskvrněností hmotou, takže jsou závislí na boží milosti. Ta jediná je může dovést k vykoupení; žáka přitom postupně vede zasvěcováním duchovní učitel (guru), zástupce boha či projevený bůh.