Washingtonská konference
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Washingtonská konference byla reakcí na další kolo závodů ve zbrojení, které začalo ihned po skončení první světové války. Probíhala mezi dny od 12. listopadu 1921 do 6. února 1922
Obsah |
[editovat] Situace po první světové válce
První světová válka zásadně změnila poměr sil na světových mořích. Německá flotila se sama potopila v britském Scapa Flow, aby nepadla do zajetí. Další mocnosti Francie a Itálie, stojící na konci války na pokraji finančního krachu, neměly na stavbu nových těžkých lodí prostředky a občanskou válkou vyčerpané bolševické Rusko na stavbu těžkých lodí nepomýšlelo.
Na druhé straně byla trojice mocností, které po válce soupeřily o nadvládu nad světovými moři. Velká Británie věnovala během války astronomické částky na stavbu nových těžkých lodí, ale po válce již jen dokončovala bitevní křižník HMS Hood a se stavbou dalších plavidel nepočítala. Přesto admiralita plánovala, že bude mít ve stavu 33 bitevních lodí a 8 bitevních křižníků (z nichž však 9 bitevních lodí považovala za zastaralé).
Na druhé straně stály USA, které neměly za války větších ztrát a které již v roce 1916 vyhlásily ambiciózní program rozvoje svého loďstva (stavbou 10 bitevních lodí a 6 bitevních křižníků), ke kterému chtěli po válce přidat dalších 10 bitevních lodí a 6 bitevních křižníků. Tím by síla USA na světových mořích předstihla sílu Velké Británie (o 7 bitevních lodí a 3 bitevní křižníky, navíc vyzbrojené děly ráže 406 mm, které neměla žádná britská loď). Ta nebyla příliš ochotná takovou situaci akceptovat.
Po válce se na pozici třetí největší námořní mocnosti překvapivě vyšvihlo Japonsko. To mělo do konce války 4 moderní bitevní lodí, 4 bitevní křižníky a jeho loděnice už měly světovou kvalitu. Japonsko plánovalo program po jehož dokončení by mělo 13 bitevních lodí a 12 bitevních křižníků. Země jasně usilovala o vyrovnání síly USA.
[editovat] Začátek konference
Americký státní tajemník Charles E. Hughes tedy svolal na podzim 1921 do Washingtonu konferenci, které se účastnila Velká Británie, Japonsko, Francie a USA. Konference měla zabránit možnému zhoršení mezinárodních vztahů a dalším závodům ve zbrojení. Sami Američané chtěli dosáhnout parity s Velkou Británií a narušit Britsko-japonské spojenectví, které podle nich hrozilo zatažením Británie do případné války s USA po boku Japonska.
[editovat] Nový poměr sil
Hlavním závěrem konference bylo stanovení poměru sil bitevních lodí jednotlivých zemí. Přestože USA chtěla omezit všechny kategorie, nepodařilo se to. Poměr byl stanoven na 5 : 5 : 3 : 1,67 : 1,67 (Británie, USA, Japonsko, Francie, Itálie). V absolutních číslech byl stanoven poměr výtlaku bitevních lodí na 525 000 : 525 000 : 315 000 : 175 000 : 175 000. Znamenalo to sešrotování velkého množství starých, nebo rozestavěných válečných lodí (USA - 30 lodí s výtlakem 845 750 t, Británie a Japonsko 36 lodí s výtlakem 1 032 303 t).
Británie proto vyřadila 13 starších a v té době už zastaralých bitevních lodí a bitevních křižníků, 4 bitevní lodě třídy Orion, bitevní loď HMS Agincourt a oba bitevní křižníky třídy Lion. Zůstalo tedy 18 bitevních lodí a 4 bitevní křižníky (nejnovější Tiger, Repulse, Renown a Hood).
USA vyřadily 4 nejstarší bitevní lodě a sešrotovaly 11 rozestavěných bitevních lodí a bitevních křižníků. Zůstalo jim 18 kusů.
Japonsko vyřadilo 2 zastaralé bitevní lodi, bitevní loď Secu, plus rozestavěnou bitevní loď Tosa a bitevní křižníky Atago a Takao. Zůstalo mu 6 bitevních lodí a 4 bitevní křižníky.
Francie a Itálie nemusely vyřadit žádnou loď.
[editovat] Omezení u bitevních lodí
Bylo také přijato omezení parametrů bitevních lodí. Po konferenci vstoupil v platnost desetiletý zákaz stavby bitevních lodí. Jejich výtlak mohl být maximálně 35 000 tun a největší ráže děl 406 mm (výjimkou byl jen HMS Hood). Jelikož Británie neměla žádnou loď s touto ráží kanónů, bylo jí umožněno postavit dvě nové bitevní lodě s děly ráže 406 mm (pozdější Nelson a Rodney, dokončené v roce 1927).
Kategorie bitevních křižníků byla zrušena a všechna plavidla této kategorie byla nadále považována za bitevní lodě.
[editovat] Z bitevních lodí jsou letadlové
Aby byly využity rozestavěné bitevní lodě a neskončily jen ve šrotu, byla řada z nich použita k přestavbě na letadlové lodě. Týkalo se to amerických bitevních křižníků Lexington a Saratoga, japonských bitevních křižníků Akagi a Amagi (po jejím zničení při zemětřesení byl použit trup bitevní lodi Kaga), Francie přestavěla nedokončenou bitevní loď Béarn a Británie upravila lehké bitevní křižníky Glorious a Courageous, jejichž koncepce byla beztak slepou uličkou.
[editovat] Omezení u letadlových lodí
Výtlak letadlových lodí byl stanoven na 135 000 tun u Británie a USA, 81 000 tun u Japonska a 60 000 tun u Francie a Itálie. Výtlak letadlových lodí byl omezen na 27 000 tun (americké Lexington a Saratoga plus japonské Akagi a Kaga byly výrazně větší) a ráže jejich děl na 203 mm.
[editovat] Omezení u křižníků
Na Washingtonské konferenci byl omezen výtlak obrněných křižníků na 10 000 tun a ráže jejich děl na 203 mm. Vznikla tím nová kategorie těžkého, či tzv. "washingtonského křižníku". Právě v této, jinak neomezené kategorii, začali mocnosti opět tvrdě soupeřit. Jako první začali Japonci se stavbou těžkých křižníků třídy Furutaka.
[editovat] Závěr
USA na konferenci dosáhly jak parity s Británií, tak zrušení Britsko-japonského spojenectví. Japonsko přijalo převahu USA jen s nelibostí a za ústupků. Například bylo zakázáno opevňovat tichomořské ostrovy a námořní základny. Francie zase byla nespokojena s paritou se svým rivalem, Itálií. Blokovala proto omezení u ostatních kategorií válečných lodí.
Washingtonská konference se spolu s Versailleskou mírovou smlouvou stala základem poválečného uspořádání, zvaného Versailleský systém, které mělo zabránit dalším zničujícím válkám. Stejně jako se po vypršení desetiletého moratoria rozeběhlo zbrojení, vedl Versailleský systém pouze k tomu, že byla další válka odložena na 20 let.
[editovat] Literatura
- Jaroslav Hrbek - Velká válka na moři. 5. díl - Rok 1918, nakl. Libri
