Vlastenečtí kněží
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
 |
Tento článek nebo jeho část obsahuje informace, které nejsou ověřené. Jste-li s předmětem článku dostatečně seznámen, opravte, prosíme, nepřesnosti a doplňte prameny (literaturu apod.), které dokládají uvedená tvrzení. |
Vlastenečtí či pokrokoví kněží bylo komunistické pojmenování pro kněze otevřeně spolupracující s komunistickým režimem, z hlediska tehdejší komunistické moci proto byli pokrokovými. Katolíci sami je označovali jakožto odpadlé nebo odpadlické, nebo o nich přímo mluvili jako o „jidáších“.
Použití termínu je nejednoznačné - v užším pojetí (kterému odpovídá pojetí v tomto článku) šlo pouze o aktivní kolaboranty a páteř níže jmenovaných organizací, v širším tak mohou být označeni všichni jejich členové, včetně pasivního řadového členstva, z něhož velká část byla ke vstupu proti své vůli donucena. Mimo to se pojem vlastenecký kněz používá pro kněze, kteří v 18. a 19. století podporovali národní obrození a vzdělávání v českém jazyce.
Vlastenečtí kněží tvořili páteř nových „katolických“ organizací vznikajících za totality za účasti komunistických orgánů – jednalo se například o Hnutí vlasteneckých kněží, Mírové hnutí katolického duchovenstva a Sdružení katolických duchovních Pacem in Terris (dobrovolné aktivní členství v těchto organizacích znamenalo zpravidla automatickou exkomunikaci). Nejznámější z nich byl Josef Plojhar (dlouholetý ministr zdravotnictví v komunistických vládách).
Kredit vlasteneckých kněží (myšleno v užším slova smyslu) byl mezi věřícími celkově velmi nízký a nebylo jich mnoho[1], prakticky všichni prožili svoji kolaboraci v exkomunikaci, pokud z nich byla sejmuta, tak pouze proto, že si to stát vynutil, často se tak stalo v rozporu s církevními zákony (takže platnost tohoto sejmutí je nejistá). Stát vlasteneckým kněžím často umožňoval řídit rozličné církevní činnosti, u nichž jim dozor ani vedení dle kanonického práva nepříslušely a vynucoval si jejich dosazení do úřadů, kam by se bez tohoto tlaku nikdy nedostali. V některých případech je dokonce do těchto úřadů dosazoval, ačkoliv k tomu neměl právo, a pak si vynucoval legitimizaci tohoto kroku.
[editovat] Reference
- ↑ Karel Kaplan v Jiří Hanuš a Jan Stříbrný (ed.):Stát a církev v roce 1950, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2000, ISBN 80-85959-71-2, str. 17
