Violoncello
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| Violoncello | |
|---|---|
| ital.: cello něm.: Violoncello angl.: cello fr.: violoncelle |
|
 |
|
| Klasifikace | |
Podle orchestrální praxe:
|
|
Podle způsobu vzniku tónu:
|
|
| Tónový rozsah | |
 |
|
| Příbuzné nástroje | |
| Housle, Viola |
Violoncello, zkráceně také cello je strunný smyčcový nástroj se strunami laděnými v čistých kvintách: C, G, d, a, tedy o oktávu níže než viola.
Obsah |
[editovat] Popis
Název nástroje je odvozen z italského slova violoncello, což znamená malá basová viola. Violoncello se nejvíce používá v evropské klasické hudbě, je nedílnou součástí komorních, smyčcových i symfonických orchestrů a také mnoha komorních souborů a bývá standardním sólovým nástrojem koncertních skladeb mnoha autorů (Antonín Dvořák, Bohuslav Martinů, Sergej Prokofjev ad.). Používá se také v ostatních žánrech, především v populární hudbě. Violoncello je notováno v basovém klíči, ve vyšších pasážích se používá i houslový klíč a méně často tenorový klíč. Hráč na violoncello se nazývá violoncellista, nebo také zkráceně cellista.
[editovat] Stavba
- Délka trupu: 750-760 mm
- Výška lubů: 111 mm
- Délka chvějících se strun: 690 mm
- Průměr strun: 0,8 – 2 mm
- Délka smyčce: 710 – 730 mm
Cello je větší než housle a viola a menší než kontrabas. Při hraní se drží mezi koleny a o zem se opírá vysouvatelným bodcem, který je často zakončený gumovou špičkou, což zabraňuje sklouznutí nástroje. Stejně jako housle a viola je horní deska violoncella vyráběna z smrkového dřeva, luby a spodní deska z javorového. Nejlevnější nástroje mívají obě desky vyrobené z laminátu, naopak některá moderní cella se vyrábí z plastu vystuženého uhlíkovým vláknem.
Violoncello má prakticky stejnou stavbu jako housle, viz stavba houslí. V porovnání s houslemi je délka trupu violoncella přibližně dvojnásobná, výška lubů asi čtyřnásobná. Tím se relativně zesiluje první alikvótní tón, což má za následek pro cello typický vřelý tón.
Podobně jako u houslí existují i menší varianty violoncell pro výuku dětí. Lidé menší postavy také často používají sedmiosminové cello, které je o něco menší a tím umožňuje pohodlnější hru při nízkých polohách.
[editovat] Vývoj
Violoncello je nejnižší z rodiny houslových nástrojů (čili těch, které se vyvinuly z nástroje viola da braccio). Tyto nástroje se vyvíjely paralelně s tzv. violovými nástroji (odvozené od violy da gamba). První moderní violoncello vyrobil v Cremoně v roce 1572 Andrea Amati. Na rozdíl od dnešních nástrojů neměla tehdejší violoncella bodec (přibližně do roku 1800) a musela se držet pevně mezi koleny; dřevěná část barokních smyčců byla prohnutá ven, dnes je u všech nástrojů prohnutá dovnitř. Další významní výrobci violoncell jsou Gasparo da Salo (1540–1609), Giovanni Paolo Maggini (1581–1632) a Antonio Stradivari (1644–1737).
[editovat] Zvukové vlastnosti
Violoncello vydává bohatý a vřelý zvuk, v některých polohách velmi podobný lidskému hlasu. Při hraní vysokých tónů barva tónu připomíná violu. Následné charakteristiky jednotlivých strun mohou být samozřejmě subjektivní, na každého posluchače mohou působit různě.
- Struna C je nejnižší a vydává hluboký basový tón. Pro její rozezvučení musí cellista vyvinout relativně velikou sílu.
- Struna G má poněkud světlejší a měkčí tón. Velice často se používá v barokních skladbách při hraní basso continuo.
- Struna d má tón typický pro violoncello: vřelý, poněkud „nosový“, bohatý na vyšší harmonické frekvence. Je velice často využívána v sólových skladbách.
- Struna a vydává světlý, útlý zvuk a je taktéž hojně využívána v sólové hře. Při vyšších polohách zvuk violoncella nápadně připomíná violu.
Violoncello je také možno podladit a pozměnit tak rozsah nástroje, jak je tomu např. v Sonátě pro cello sólo Zoltána Kodálye, kde se struna C podladí o půtón níž (tedy na H).
[editovat] Herní technika
Violoncello se drží mezi koleny, o zem se opírá bodcem a horní část se drží vedle levého ucha, čili struna C je nejblíže hráči. V minulosti se považovalo za neslušné, aby hrály ženy na cello tímto způsobem a proto měly nástroj opřený o zem vedle obou nohou.
Herní techniky jsou v podstatě stejné jako u houslí nebo u violy. U violoncella se mimo to používá tzv. palcová poloha, kdy palec levé ruky tiskne dvě struny, zpravidla v úrovni horní desky (podobně jako při barré hmatech na kytaře) a ostatními prsty hráč tiskne jednotlivé struny.
[editovat] Důležitá díla pro violoncello
Pro každého cellistu jsou nejdůležitější následující skladby: David Popper - Hochschüle, Alfredo Piatti - Capriccia, Johann Sebastian Bach - Sólové suity, Joseph Haydn - Koncert C dur a D dur a Antonín Dvořák - Koncert h moll.
Pro více titulů viz skladby pro violoncello.
[editovat] Virtuosové a významní violoncellisté
[editovat] Světoví
Jacqueline du Pré [1] · Mstislav Leopoldovič Rostropovič · Paul Tortelier · Boris Pergamenčikov · Pablo Casals · Domenico Gabrielli · Luigi Boccherini · Pierre Fournier · Misha Maisky [2]· Yo-Yo Ma [3] · Janos Starker
[editovat] Čeští
David Popper · Jan Škrdlík [4] · Miloš Sádlo · Michaela Fukačová [5] · Josef Chuchro [6] · Daniel Veis [7] · Jiří Hošek [8] · Miroslav Petráš [9] · Vladan Kočí [10] · Jiří Bárta [11]· František Brikcius [12]
[editovat] Externí odkazy
