Václav Hrabě

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Tomuto článku chybí obrázky.
Víte-li o nějakých svobodně šiřitelných, neváhejte je načíst a přidat do článku.

Václav Hrabě (13. června 1940 Příbram – 5. března 1965 Praha) byl český básník a částečně prozaik, jediný významný představitel tzv. Beat generation v Česku, která se jinak rozmohla především v zemi svého vzniku, v Americe.

Hrabě se narodil v Příbrami jako syn železničáře Jana Hraběte a Magdaleny rozené Kalinové a mládí prožil v Lochovicích poblíž Berouna. Na střední školu chodil v Hořovicích (ukončil ji maturitou v roce 1957). Dále studoval český jazyk a dějepis na Vysoké škole pedagogické v Praze, kterou absolvoval v roce 1961. Po vysoké škole nastoupil vojenskou službu v Horšovském Týně a po návratu z ní střídal zaměstnání: pracoval jako pomocný dělník, vychovatel na učňovském internátě, knihovník v Městské lidové knihovně a také jako lektor poezie v časopise Tvář. Teprve na podzim 1964 sehnal učitelské místo v Praze 5.

V únoru 1962 se oženil a v srpnu se mu narodil syn Jan Mikšovský, v roce 1964 se však rozvedl.

Tvorba Václava Hraběte, stejně jako ostatních beatniků, úzce souvisela s jazzovou a bluesovou hudbou. Sám autor se učil hrát na několik hudebních nástrojů, mezi nimi klarinet a saxofon, a koncertoval se studentskými kapelami.

Osobně se setkal s americkým básníkem Allenem Ginsbergem a napsal s ním rozhovor (v roce 1965 u příležitosti jeho vystoupení v Praze).

Hrabětovy básně se za jeho života nedočkaly ani jednoho knižního vydání, všechny soubory vycházely až posmrtně, protože autor tragicky zemřel v necelých pětadvaceti letech, když se otrávil oxidem uhelnatým. Pohřben je v Lochovicích.

[editovat] Dílo

Kromě básní a menších próz napsal pravděpodobně i jednu divadelní hru, ta se však nikdy nenašla. Z jeho prozaických děl se dochovala pouze povídka Horečka.

Autor debutoval roku 1962 v časopise Univerzita Karlova a ve vojenském periodiku Zápisník. Básněmi a publicistikou také přispíval do Tváře, kterou redigoval.

V letech 1965–67 se v litvínovském Docela malém divadle jeho básně staly podkladem pro poetické pásmo Stop-time (v roce 1967 vyšlo i knižně) a některé byly i zhudebněny, například Vladimírem Mišíkem (deska Pár tónů, které přebývají z roku 1989).

Verše působí velmi autenticky, k čemuž přispívá i volný verš, kterým jsou psány.

Horečka, časopisecky 1967, knižně 1994 – jedinná dochovaná povídka
Stop-time, 1969
Blues v modré a bílé, 1977
Korunovační blues, 1981
Černé nebe nad městem, 1985
Blues pro bláznivou holku, 1991 – sebrané vydání básní, které připravil už za života
Blues, 1995
Margot – divadelní hra, jejíž rukopis se později ztratil