Tocharské jazyky

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Vymřelý tocharský jazyk patří do rodiny indoevropských jazyků a mluvilo se jím ve druhé polovině prvního tisíciletí n.l. v Tarimské pánvi v dnešní Ujgurské AO Xinjiang (Sin-ťiang) na úplném severozápadě Číny.

Od roku 1890 bylo objeveno přibližně 7000 fragmentů rukopisů převážně z 5. až 8. století, které jsou psány severoindickým slabikovým písmem Brahmi a z 90 % jsou to překlady a zpracování budhistických sanskrtových textů. Uhlíkové analýzy však ukazují, že tocharské texty byly opisovány ještě ve 12. století. Roku 1908 se podařilo německým jazykovědcům Emilu Siegovi a Wilhelmu Sieglingovi poprvé přečíst rukopisy a identifikovat řeč jako indoevropskou.

Navrhli název „tocharština“ a diferencovali obě varianty – A a B. Pouze v tocharštině B existují vedle textů náboženských také texty užitné (nákresy klášterů, obchodní dokumenty, lékařské texty). Toto vedlo k teorii, že tocharština A byla v čase vzniku pramenů mrtvým, čistě liturgickým jazykem, tocharština B pak jazykem živým, všedně užívaným.

Podle jiné teorie tvoří obě varianty územní dialekty, přičemž východotocharštinou (A) se mluvilo v oáze Turfan, západotocharštinou (B) naproti tomu převážně v oblasti Kucha a v jejím okolí. (souvislosti tocharštiny a kuchanštiny viz níže)

Existenci třetí varianty tocharštiny, nazývané tocharštinou C, je možno vyvozovat z přejatých slov používaných v textech z okolí Lou-lanu psaných prákrtem.

Tocharština utváří ve skupině indoevropských jazyků vlastní větev a nevykazuje žádnou bližší příbuznost s žádnou jinou indoevropskou řečí. Nápadné je, že tocharština – ačkoli je řečí, kterou se mluví na úplném východě indoevropského jazykového regionu – patří do západní skupiny kentumových jazyků, nikoliv k východním jazykům satémovým. Objev, že tocharské jazyky jsou indoevropského původu, velmi přispěl k tomu, že rozdělení jazyků na kentumové a satémové ztratilo na významu.

Fonologicky se tocharština odlišuje od takřka všech ostatních indoevropských jazyků skládáním všech ploziv do tří neznělých ploziv p,t a k.

Gramaticky zřetelně odpovídá sloveso osobními koncovkami a tvorbou pomocí kmene indoevropské struktuře; podstatná jména vykazují stopy pěti pádů (nominativ, genitiv, akusativ, ablativ a vokativ) a znají u čísla kromě singuláru a plurálu také duál a parál, západotocharština mimoto také distributiv (tzv. plurativ).

Slovní zásoba vykazuje vlivy íránské jazykové skupiny a sanskrtu (především díky přejímání budhistických pojmů). Menší vliv měla čínština (označení vah a jméno jednoho kalendářního měsíce). Vyskytly se také spekulace, že se v případě Tochařanů mohlo jednat o Herodotem zmiňované královské Skythy.

[editovat] Související články

[editovat] Literatura

• Emil Sieg, Wilhelm Siegling: Tocharisch, die Sprache der Indoskythen. Vorläufige Bemerkungen über eine bisher unbekannte indogermanische Literatursprache. Sitzungsberichte der Königlich Preussischen Akademie der Wissenschaften. 1908, 39. Akademie der Wissenschaften, Berlin 1908, 1916.
• "Tokharian Pratimoksa Fragment Sylvain Levi". The Journal of the Royal Asiatic Society of Great Britain and Ireland. 1913, pp. 109-120.
• Mallory, J.P. and Victor H. Mair. The Tarim Mummies. London: Thames & Hudson, 2000. (ISBN 0-500-05101-1)
• Schmalsteig, William R. "Tokharian and Baltic." Lituanus. v. 20, no. 3, 1974.
• Krause, Wolfgang and Werner Thomas. Tocharisches Elemantarbuch. Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag, 1960.
• Tamai, Tatsushi. “Paläographische Untersuchung und C14-Prüfung. Digitalisierung der chinesischen, tibetischen, syrischen und Sanskrit-Texte der Berliner Turfansammlung, 02. 06. 2005 – Berlin”.
• Malzahn, Melanie (Ed.). Instrumenta Tocharica. Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag, 2007. (ISBN 978-3-8253-5299-8)