Supermarine Attacker

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Supermarine Attacker
Typ:	Palubní stíhací letoun
Výrobce:	Supermarine
První let:	27. července 1946
Zaveden:	Srpen 1951
Vyřazen:	FAA 1954, Rezerva 1957, PAF 60. léta
Hlavní uživatel:	Fleet Air Arm Pakistan Air Force
Vyrobeno:	183
Varianty:	Supermarine Spiteful

Supermarine Attacker byl britský palubní jednomístný proudový stíhací letoun. Pro Fleet Air Arm ho vyvinula firma Supermarine. Jediným zahraničním provozovatelem letounu bylo letectvo Pákistánu.

[editovat] Vývoj

Attaker byl výsledkem projektu RAF na vývoj proudového stíhacího letounu, označeného specifikacemi E.10/44. Původně to měl být dočasný stíhací letoun, který by létal do té doby, než bude dokončen vývoj projektu Gloster E.1/44, ze kterého později vznikl známý Gloster Meteor. Typy E.10/44 i E.10/44 nebyly velením RAF přijaty. Gloster svůj stroj výrazně přepracoval a ta kse prvními proudovými stíhacími letouny přijatými pro službu v RAF staly Gloster Meteor a de Havilland Vampire.

Supermarine tedy nabídl navalizovanou verzi svého projektu britskému námořnictvu. To ho přijalo a první prototyp, pilotovaný Jeffrey Quillem, vzlétl 27. července 1946.

Attacker měl přímá křídla s laminární profilem, převzatá z typu Supermarine Spiteful, pístového letounu, který měl být náhradou za legendární typ Supermarine Spitfire, ale proti proudovým letounům už se nemohl prosadit. Attackeru se také někdy přezdívalo Jet Spiteful. Konstrukce Attackeru měla několik nedostatků, které vedly k jeho rychlému nahrazený pokročilejšími konstrukcemi. Především byl ze Spitefulu převzat jeho záďový podvozek, což znamenalo mnohem horší vlastnosti letounu při běžném provozu z letadlových lodí. Výzbroj Attackerů tvořily čtyři 20 mm kanóny, které mohly doplnit pumy či neřízené střely na závěsnících pod křídly. Letoun poháněl motor Rolls-Royce Nene.

První prototyp upravený pro palubní provoz vzlétl 17. června 1947. Tehdy ho pilotoval testovací pilot Mike Lithgow. Sériová výroba typu byla objednána v listopadu 1949. První sériový kus palubní stíhací varianty F.1 vstoupil do služby v srpnu 1951. První squadronou, která Attackery létala byla 800. Naval Air Squadron.

Paluba britské letadlové lodě HMS Eagle (R05) v roce 1952 či 1953. Vpředu stojí letouny Supermarine Attacker FB.2 a za nimi jsou pístové letouny Fairey Firefly FR.4 a Blackburn Firebrand TF.4.

[editovat] Operační nasazení

Kariéra Attackeru byla krátká a letoun se v ní do roku 1954, kdy byl vyřazen ze služby. nedostal do žádné války. V rezervě strávil ještě dva následující roky. Ve službě Attacker vystřídaly výkonnější typy Hawker Sea Hawk a de Havilland Sea Venom.

Jediným zahraničním uživatelem typu byl Pákistán, který v letech 1952–1953 zakoupil 36 Attackerů. Stroje sloužily až do 60. let.

[editovat] Varianty

• F.1 - základní stíhací varianta
• FB.1 - stíhací-bombardovací varianta. Od F.1 se lišily jen s detailech.
• FB.2 - stíhací-bombardér. Instalována vylepšená varianta motoru Nene. Pod křídly měl 8 pilonů pro podvěšení dvou 454 pum, anebo až 8 neřízených střel.

[editovat] Dochované kusy

• Jeden britský Attacker s označením WA473 je uložený v Fleet Air Arm Museum v britském Somersetu.
• Jeden pákistánsky Attacker je vystavený v Pakistan Air Force Museum.

[editovat] Parametry

• Posádka: 1
• Délka: 11,3 m
• Rozpětí: 11,25 m
• Výška: 2,9 m
• Plocha křídel: 21 m²
• Prázdná hmotnost: 3 822 kg
• Plná hmotnost: 5 539 m
• Pohont: 1× Rolls-Royce Nene (21,2 kN)

[editovat] Výkony

• Nejvyšší rychlost: 950 km/h
• Dolet: 1 900 km
• Dostup: 13 716 m
• Plošné zatížení: 248 kg/m²
• Poměr tah/hmotnost: 0,44

[editovat] Výzbroj

• 4x 20 mm kanón Hispano Mk. V v křídlech (125 nábojů na hlaveň, 500 nábojů celkem)
• 2x 545 kg puma, nebo 4x 300 lb neřízená raketa pod křídly

• Tento článek je zčásti nebo zcela založen na překladu článku Supermarine Attacker na anglické Wikipedii.