Růžena Svobodová
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| Příbuzenstvo | |
|---|---|
| manžel | |
Růžena Svobodová (rozená Čápová) (10. července 1868 – 1. ledna 1920) byla česká spisovatelka.
Narodila se v Mikulovicích u Znojma, kde byl otec správcem klášterního panství. Brzy se rodina přestěhovala do Prahy a ona vyrůstala v premonstrátském klášteře na Strahově, kde otec získal velký služební byt. S matkou zde prožívala náboženské obřady, úctu k světcům a k svatým; otec v ní zase probouzel zájem o literaturu. Jeho předčasná smrt, když Růženě, nejstarší z jeho čtyř dětí, bylo teprve dvanáct, proměnila celou situaci rodiny. Doma zavládla autoritativní matka, byt byl z velké části pronajímán. Růžena vychodila Vyšší dívčí školu, navštěvovala na Smíchově klášterní penzionát Sacré Coeur, aby se zdokonalila ve francouzštině. Stala se domácí učitelkou.
V roce 1890 se provdala za básníka F. X. Svobodu v naději, že získá společenskou nezávislost. Měla svůj salon, který navštěvoval Antonín Sova, Vilém Mrštík, František Václav Krejčí, F. X. Šalda, herečka Hana Kvapilová, z literárně činných žen Božena Benešová a později i Marie Pujmanová. Sblížení se Šaldou se rokem 1893 proměnilo v milostný vztah. (Výbor z jejich korespondence spolu s J. Mourkovou pořídil J. Loužil a J. Wagner s názvem Tíživá samota, 1969.)
V průběhu první světové války působila v Českém srdci. Roku 1918 založila časopis Lípa, který sama redigovala.
Pochována je na pražském Slavíně.
[editovat] Dílo
Její dílo je ovlivněno impresionismem. Hlavním hrdinou jejích knih bývá žena nebo dítě. Jednání žen se v jejích dílech stává prototypem životního postoje, u dětí sleduje jejich vývoj a pohled na svět.
Celou svou osobní a generační zkušeností byla Růžena Svobodová vybavena k tomu, aby nad pravdu „vnější“ stavěla „vnitřní“ pravdu duše, aby se účastnila protirealistického hnutí a s generací let devadesátých hledala novou slohovost. V povídkách a v románech o ženách stvořila osobitý typ subjektivizované a lyrizované prózy. Na rozdíl od mnoha „ženských“ spisovatelek mezi svými současnicemi, které o ženské emancipaci beletristicky referovaly (Božena Viková-Kunětická ad), Svobodová dala prahnoucí a mučící se duši moderní ženy slohový výraz.
- Přetížený klas (1896) - raná povídka portrétující dívku, která o sobě prohlašuje, že je „nový zločin, na který ještě nenašli zákon“. Probuzený intelekt a duše totiž zbavily ženu pokory vůči muži. Olga odmítla všechny partie, který se jí nabízejí. Posléze vstoupí do kláštera a při ošetřování nakažlivě nemocných zemře. Vypravěčka v první osobě, s Olgou sympatizující, znala dívku jen z letmých setkání – tehdy naslouchala jejím monologům. A pak už jen z kusých informací jiných osob zjišťuje důsledky zlomeného vzdoru a zmařené pokory.
- Milenky (1902)
- Pěšinkami srdce (1902)
- Černí myslivci (1908) - devět příběhů z beskydských lesích o vášni, která čarovnou mocí spoutává dívky s tajemným černým myslivcem. Vede je z domova na pokraj záhuby, avšak navzdory všemu jim dává prožít štěstí.
- Posvátné jaro (1912)
- Hrdinné a bezpomocné dětství (1920)
- Ráj (1920)
- Zahrada irémská - nedokončený román; princezna Isida se provdá za bohatého kupce s kořalkou, aby finančně zachránila svou rodinu. Jedinému synovi odmalička vštěpuje předsevzetí majetek dál nehromadit, ale rozumně rozdávat. Jako ovdovělá potká svou jedinou lásku z mládí; hodlají ustavit "nové město o tisíci zlatých sloupech, nového člověka vyzařujícího všechno světlo a všechnu sílu"
