Promítací stroj
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Promítací stroj, nebo též promítačka, je zařízení které umožní sledovat natočené filmy. Využívá vlastností doznívání zrakového vjemu lidského zraku a psychologické zkušenosti o průběhu pohybů ve skutečnosti, jedná se fyziologický jev označovaný jako setrvačnost lidského oka.
Vjem plynulého jasu vzniká dozníváním na sítnici oka. Je tím dokonalejší, čím vyšší je kmitočet změn světlo-tma. Normálně se promítá 24 - 25 obrazových polí za sekundu. Kmitočet promítání je zdvojován dalším přerušením světelného toku v době, kdy se film v okeničce promítačky nepohybuje. Tím se dosahuje dvojnásobného počtu obrazových změn, tedy 48 až 50 za sekundu. Každý obrázek na filmu je tak fakticky promítnut dvakrát po sobě.
Obsah |
[editovat] Základní součásti promítacího stroje
Popis se týká stabilních p.s. s uzavřenou konstrukcí (současné promítačky v kinech)
- Pohonný elektromotor většinou na třífázový střídavý proud. (v začátcích kinematografie se točilo klikou)
- Rozvod hnací síly. Používají se různé druhy rozvodů. Královský hřídel, ozubená kola, ozubené řemeny. Dbá se především na provozní spolehlivost, trvanlivost a nehlučnost
- Pohybující se části mechanismu. Ozubené válečky, strhovací mechanismus, Maltézský kříž, otáčivá závěrka, navíjecí spojka, zubové olejové čerpadlo. Nejvíc namáhané části jsou uzavřeny v těsné skříni a mazány tlakovým olejem.
- Lampová skříň se zdrojem světla
- Optická soustava
- Zvuková soustava
[editovat] Světelný zdroj
- Moderní promítačky určené k projekci v kinosálech používají téměř výlučně xenonové výbojky. Baňka výbojky z taveného křemene s pevně nastavenými wolframovými elektrodami je naplněna plynem xenonem pod tlakem 8-10 atmosfér. Při provozu tlak stoupá na 25-30 atm. Zdrojem světla je oblouk mezi elektrodami. Zážeh oblouku obstarává vysokofrekvenční vysokonapěťový impuls zapalovacího zařízení, tvořící ionizovanou cestu. Nezbytnou součástí je soustava teplopropustného interferenčního zrcadla s pomocným zrcátkem a dobře odvětraná lampová skříň. Větrání je zajištěno silným ventilátorem, odvádějícím nahřátý vzduch a ozón, produkovaný výbojkou. Výbojka je současně i zdrojem ultrafialového záření, skříń je proto vybavena mechanickým blokováním, znemožňujícícm její otevření za chodu světelného zdroje.
- Přenosné promítací přístroje používaly speciální žárovky s dlouhým tlustým vláknem, v později výlučně halogenové. Promítací žárovky starších typů bylo nutno adjustovat vůči optické soustavě pomocí dutých zrcadel tak, aby obraz vláken co nejlépe vyplňoval okeničku filmového okénka a současně se paprsky, odražené od kulového zrcadla neodrážely na samotné vlákno (v takovém případě došlo k rychlému přehřátí vlákna). Novější žárovky jsou předjustovány z výroby a v optické soustavě jsou fixovány pomocí nezáměnné patice, zajišťující jejich definovanou polohu vůči optické ose a okeničce.
- Zdroje světla s uhlíky (oblouková lampa) pracovala s dvojicí uhlíkových tyčinek („uhlíků“) nestejné tloušťky, posouvané pomocí dvojice synchronního motorků a dvou vřeten, nebo (u starších strojů) hodinovým mechanismem. Zdrojem světla byl elektrický oblouk o nízkém napětí, hořící mezi tyčinkami, konkrétně pak místo na čele kladného uhlíku, zvané kráter. Pro zamezení možného poškození držáků a vysokému proudu byly uhlíky opatřeny měděným povlakem. Modernejší projektory byly vybaveny pomocnými elektromagnety, formujícími obloukový výboj do tvaru, co nejlépe odpovídajícího okeničce - tím byl zajištěn vyšší světelný tok a rovnoměrnější prosvětlení plochy filmového okénka. Do směsi byly přidávány prvky vzácných zemin a lehých kovů pro zvýšení stability hoření oblouku a dosažení lepšího spektrálního složení produkovaného světla. Spaliny těchto uhlíků byly velmi toxické. Stroje s obloukovým zdrojem měly lampovou skříň částečně mechanicky oddělenou od mechanické části z důvodů vysoké teploty, obloukem produkovaného ultrafialového záření a vznikajících spalin z hoření uhlíků. Ze stejných důvodů byla lampová skříň vybavena intenzivním odvětráváním do vzduchotechnického kanálu.
[editovat] Promítací mechanismus
Promítací mechanismus je tvořen navíjecí a odvíjecí cívkou (ta je vybavena třecí brzdou, bránící nekontrolovanému rozvinutí pásu), transportními a vyrovnávacími válečky, filmovou dráhou s okeničkou, vodítky a odpruženými přítlačnými prvky, drapákem a drapákovým mechanismem u přenosných přístrojů, strhovacím mechanismem u profesionélních přístrojů (obvykle maltézský kříž), závěrkou a dalšími pomocnými mechanismy.
Mechanicky nejnáročnější součástí je konstrukce filmové dráhy spolu se strhovacím mechanismem. Jejím úkolem je 24x za sekundu přesunout film o rozteč jednoho políčka a ustálit jej do úplného klidu. K tomuto účelu se používá systému vedení filmového pásu s volnými smyčkami či soustavou tlumících (vyrovnávacích) válečků, vytvářejících volné úseky pásu, umožňující strhovacímu mechanismu posouvat pás s minimálním mechanickým namáháním.
[editovat] Optická soustava
Optická soustava má dvojí účel - soustředí světlo světelného zdroje do okeničky a prosvětluje tak film a zajišťuje promítnutí obrazu na plátno bez tvarového a barevného zkreslení. Tvořena je kondenzorem (v podobě soustavy čoček a dutých zrcadel) a objektivem, který může být vybaven anamorfotickou předsádkou. Stacionární projektory mívají objektivy výměnné, umístěné do stahovací objímky či osazené na karuselu, zajišťujícím jejich rychlou výměnu.
Objektiv projektoru se pohybuje ve dvou konstrukčních osách. Svislý pohyb (paralelně s filmovou dráhou) umožnuje nastavení obrazu tak, aby byl zobrazen obraz filmového okénka, nikoliv dělení okének, pohybem v kolmé ose (předozadní) se provádí zaostření. Mechanika objektivu bývá opatřena aretačním prvkem, zabraňujícím ztrátě nastavení v důsledku mechanických rázů a vibrací.
Optická soustava světelného zdroje je v současné době tvořena převážně vysoce odrazivými zrcadly s interferenční odraznou vrstvou, umožňujícími využívat velkou část světelného toku zdroje.
[editovat] Zvuková soustava
S nástupem zvukového filmu (1. polovina 20. století) museli konstruktéři řešit problém. V rovině objektivu se filmový pás pohybuje trhaně, přes snímač zvuku musí procházet co možná nejplynuleji. Odchylky od rovnoměrného posuvu výrazně zhoršují kvalitu zvuku. Řešením byl těžký setrvačník se soustavou kladek:
- Za okeničkou a strhovačem film prochází uklidňovacím zařízením smyčky filmu. Je to soustava tlumící a přítlačné kladky, která zachycuje kmitavý pohyb pásu a převádí jej na plynulý
- Přes pomocné kladky se film dostane k optickému (dříve i magnetickému) budiči zvuku. Film je přes výkyvnou kladku - která vyrovnává nepravidelnosti pohybu filmu - opásán (více než 180°) kolem hladkého válečku bez ozubení. Ten je upevněn na společné ose s těžkým setrvačníkem. Odborný termín je otáčivá dráha optického budiče zvuku.
- Snímací optika budiče zvuku promítá na část filmu, kde je umístěn zvukový záznam, ostře osvětlenou snímací plošku. Má délku 2,2mm. a šířku 0,02mm. Na přesném seřízení této plošky je závislá kvalita zvuku.
- Pak světlo dopadá na fotonku či světlocitlivý čip. Elektronika pak převede světlo na zvukový signál.
[editovat] Rozdělení promítacích strojů
- Přenosné - na 8 mm a 16 mm - film upadly v zapomění s nástupem videotechniky.
- Stabilní - převážně na 35 mm nebo 70 mm film jsou používané ve stálých kinech a bývají robustní konstrukce s vysokým světelným tokem. Slouží v kinech, kde doposud jsou schopny odolat konkurenci digitálního videa. Jejich předností je velké plátno a jím umocněný prožitek.
