Otevírání úst
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Otevírání úst (původně „otevírání úst a očí“[1]) byl obřad ve starověkém Egyptě, jehož účelem bylo rituální magické probuzení životních funkcí. Byl prováděn na zobrazení bohů a na sochách zemřelých lidí. Vznikl někdy na počátku 3. tisíciletí př. n. l. a zdá se, že v sobě uchovává prvky velice archaických náboženských úkonů.[2] Jeho nejmladší doklady pocházeji ze 2. století n. l. Někteří badatelé se domnívájí, že existují souvislosti mezi tímto obřadem a zvyky vážícími se k narození dítěte.[3]
Obsahem obřadu bylo oživení všech údů a smyslů a zejména úst a očí dokončené sochy (umístěné v případě zemřelého např. v serdabu, v případě bohů v naosu) tak, aby jejím prostřednictvím mohl zobrazený (resp. jeho ka) přijímat přinášené obětiny. Prováděl se speciální sadou archaických nástrojů, z nichž některé byly modelem čepelí a teslic užívaných tesaři při výrobě soch; původ jiných (např. nástroje peseškef připomínajícího tvarem ocas vlaštovky) je ovšem nejasný. Jako součást obětního a pohřebního rituálu je obřad doložen od Staré říše, po jejím konci se prováděl nejen na sochách, ale i na mumii zemřelého a na rakvi před uložením do hrobky. V pozdějších dobách se za účelem oživení prováděl také na dalších posvátných předmětech, nejpozději v ptolemaiovském období je doloženo rituální otevírání dokončených chrámů.
Účel obřadu nebyl v pojetí Egypťanů rozhodně pouze symbolický. Podle Stephana Quirkeho mohl díky provedení obřadu každý předmět skutečně „trvale žít a otevřít tak cestu mezi tímto světem a světem bohů. Mumifikované tělo v rakvi, kultovní podoba boha, socha krále nebo zemřelého šlechtice, to vše byly bezduché předměty, které otevírání úst proměnilo v živoucí síly, nebo přesněji řečeno ve schránky pro neviditelnou a neuchopitelnou sílu, kterou nazýváme životem.“[4]
Nejpozději od 18. dynastie, kdy se objevuje i jako součást výzdoby hrobek, se obřad skládal z celkem 75 úkonů, k nimž patřilo např. nakuřování kadidlem, už zmíněné dotyky speciálními rituálními nástroji, pomázávání olejem a zejména obětování býka reprezentujícího životní sílu, jehož pravá přední noha se zdá mít pro obřad obzvláštní význam.
V pohřebním kultu bylo otevírání úst prokazatelně spojováno s usirovským mytologickým okruhem a současně se slunečním kultem: podle textů se odehrává „před slunečním bohem na nádvoří hrobky“[2], na vyobrazeních jej na rakvi v podobě Usira může provádět bůh Hor a zemřelého v rakvi se před hrobkou ujímá Anup, bůh přechodné zóny mezi nadsvětím a podsvětím.[5]
Provádění obřadu bylo úkolem nejstaršího syna, tj. udržovatele rodové linie, což v kontextu rozvinuté královské ideologie znamená nástupce. Nelze proto vyloučit, že v případě královských pohřbů mohlo být jeho provedení jednou z legitimací konkrétní osoby k převzetí moci po zemřelém panovníkovi – snad je tak možné interpretovat vyobrazení z Tutanchamonovy pohřební komory, na němž otevírání úst provádí Aj, zobrazený už se všemi atributy panovníka, přestože nebyl předpokládaným nástupcem).[6]
[editovat] Reference
- ↑ FORMAN, Werner; QUIRKE, Stephen. Posmrtný život na Nilu. Překlad Ladislav Bareš. London : Opus Publishing, 1996. 192 s. ISBN neuvedeno. S. 183.
- ↑ a b ASSMANN, Jan. Egypt: theologie a zbožnost rané civilizace. Překlad Barbora Krumphanzlová, Ladislav Bareš. Praha : Oikuméné, 2002. 328 s. ISBN 80-7298-052-1. S. 63.
- ↑ DAVID(OVÁ), Rosalie. Náboženství a magie starověkého Egypta. Překlad Hana Vymazalová. Praha : BB/art, 2006. 485 s. ISBN 80-7341-698-0. S. 128.
- ↑ FORMAN, Werner; QUIRKE, Stephen. Posmrtný život na Nilu. Překlad Ladislav Bareš. London : Opus Publishing, 1996. 192 s. ISBN neuvedeno. S. 21.
- ↑ ASSMANN, Jan. Egypt: theologie a zbožnost rané civilizace. Překlad Barbora Krumphanzlová, Ladislav Bareš. Praha : Oikuméné, 2002. 328 s. ISBN 80-7298-052-1. S. 107.
- ↑ DIJK, Jacobus van. Amarnské období a konec Nové říše. In SHAW, Ian. Dějiny starověkého Egypta. Praha : BB/art, 2003. ISBN 80-7257-975-4. Kapitola10, s. 308.