Obeidská kultura
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Obeidská kultura je obecný název pro prehistorické období v Mezopotámii z období od počátku chalkolitu, tj. zhruba od roku 5000 př. n. l., vyznačující se poprvé v této oblasti velice blízkými znaky materiální kultury na značně rozlehlém území při řekách Eufrat a Tigris. Její vlivy jsou patrné i mimo vlastní nížinu (starý Sumer), sahají do hor na severozápadě, severu i na okraj Íránské vysočiny. Kultura je nazvána podle naleziště Obeid (též el-Obeid, el-Obejd, Ubajd), které leží poblíž zřícenin sumerských měst Uru a Eridu. Zahrnuje celkem čtyři vývojové stupně - kulturu eridskou (starší chalkolit), hádží-muhammadskou (střední chalkolit) a vlastní obeidskou kulturu (mladší chalkolit), dělící se na dvě fáze.
Obsah |
[editovat] Kultura eridská
Od počátku 5. tisíciletí př. n. l. lze zjišťovat v jižní Mezopotámii stopy lidu, který se přišel ze severních hor, snad z Kurdistánu, možná z Luristánu nebo Chúzistánu. Archeologická bádání přinesla největší úspěchy v nejstarších vrstvách města Eridu, podle něhož je tento stupeň (nyní označovaný jako Obeid 1) pojmenován. Kultura spadá přibližně do období 5000 - 4750 př. n. l.
Již od počátku tohoto města je středem města chrám, budovaný v tomto období ze sušených cihel. Byl několikrát přestavován. Obdélná strana má vchod uprostřed užší strany, naproti je obdélníková apsida, pilastry uprostřed delších stěn naznačují dělení na celu a antecelu. Uprostřed stál obětní stůl, v apsidě oltář. Keramika má světlou barvu, tmavohnědá malba je geometrická - motivy trojúhelníků, vlnek, klikatých čar. Tyto motivy obíhají centrální, také geometrický motiv.
[editovat] Hádží-muhammadská kultura
Další dvě a půl století (asi 4750 - 4500 př. n. l.) náleží kultuře hádží-muhammadské, pojmenované po současném sídle Kal'at Hádží Muhammad jižně od Varky (starého Uruku), nyní označované jako Obeid 2. V Eridu (vrstvy XIV-XII) je centrem města nadále chrám, nyní zvětšený. Keramika je příbuzná starší keramice původně íránské (Tepe Guran), což nasvědčuje, že do země přichází nové obyvatelstvo. Keramika má tmavé malby na světlém podkladu a podobně jako v syrském Tell Chaláfu je lesklá, i tvary připomínají chaláfské, ornament je nadále geometrický (trojúhelníky, mřížky, hvězdice, půlobloučky), existuje kombinace rytí a malby. Hrubá keramika s organickým tmelem zase upomíná na íránský původ. Lidé chovají hlavně tura domácího.
[editovat] Vlastní obeidská kultura
Další tisíciletí (4500 - 3500 př. n. l., některé prameny uvádějí dataci nižší, tj. bližší k současnosti) náleží stupni Obeid 3 a 4, označovanou také jako vlastní obeidská kultura. V této době stojí Mezopotámie na prahu vytváření prvních státních útvarů. Do čela civilizačního vývoje se definitivně staví jižní Mezopotámie, jsou budovány mohutné chrámové komplexy.
Hlavními lokalitami této kultury jsou Obeid, Eridu, Ur, Uruk, Girsu a Tell Ukajr. Hlavní hospodářská aktivita města probíhá kolem centrálního chrámu. Tehdejší chrám v Eridu je nadále stavěn ze sušených cihel, ale má mnohem větší rozměry: centrální cela je 18 m dlouhá a 6 m široká. Oltář s božstvy stojí při užší stěně, obětní stůl je na konci cely. Chrám měl poschodí, kde byly místnosti pro chrámové kněze, kteří se stávají vůdčí vrstvou města. Postupným přistavováním chrámu vzniká v Eridu první známý mezopotamský zikkurat, stupňovitý chrám.
Typické jsou hlavně výrobky z hlíny, keramika je jednoduchá a zdá se být nepečlivá, vyrábí se užitkové zboží s několika základními tvary i geometrickou výzdobou. Z tvrdé hlíny se vyrábějí i předměty denní potřeby - srpy, sekerky a sekeromlaty, což pro zpracování palmového dřeva a rákosí postačovalo.Modely loděk svědčí o rybolovu, pěstují se datle a obilí, tyto produkty jsou současně i přdměty dálkové směny za dřevo, měď a kámen. Obytné domy mají více místností, které jsou velmi úzké, v rozsáhlých hřbitovech leží zesnulí na zádech.
[editovat] Obeidské vlivy mimo jižní Mezopotámii
Obeidská kultura se šíří především do severní Mezopotámie, hlavními lokalitami jsou Arpáčija, Tepe Gaura a třetí vrstva Ninive. Městská civilizace je známa z Tepe Gaury, ,kde stojí uprostřed města trojlodní chrám. Je v něm doložen tholos, což dokládá míšení obeidské a původní domácí kultury. Až v Obeidu 4 zde převládá jižní kultura úplně, na městské akropoli stály tři chrámy, které nevzájem uzavíraly ze tří stran prostranný dvůr. Východní chrám je typickou obeidskou stavbou chrámu o rozměrech 12 x 9 m, se skladišťmi a poschodím. Na menším pohřebišti v Arpačijji byla objevena keramika obeidského typu; obeidská kultura se zde udržela jen asi dvě století.
V Sýrii se obeidská kultura projevila v období Amuk D a Amuk E, nalézáme zde malovanou obeidskou keramiku. Na pobřeí Sýrie je obdobnou smíšenou kulturou Ras Šamra IV A. V maloasijské Kilikii známe obeidskou kulturu z Mersinu. Mersin byl opevněným městem, hradba byla 1,5 m tlustá, ze sušených cihel na kamenném základu. Na hradby byly zvnitřku přilepeny domky se spojenými střechami, pravděpodobně tu žili obránci města.
Jižněji, v Libanonu a v Palestině známe obeidský vliv z Byblu a z ghassúlsko-beerševské kultury. Variantou obeidské kultury na severu Íránu byla pisdelijská kultura, v Luristánu kultura města Tepe Giyanu, kde vidíme vliv obeidské kultury hlavně na pečetích se zoomorfními náměty.
[editovat] Reference
- Jan Pečírka, Dějiny pravěku a starověku I, SPN Praha 1982
- Jan Burian, Pavel Oliva, Civilizace starověkého Středomoří, Praha 1984
