Nora (Ibsen)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

[editovat] Nora - drama (Henrik Ibsen)

Svoje první dílo, které se jmenovalo Catilina, vydal Ibsen roku 1850. Bylo psáno blankversem podle antického námětu. Následující hry, jako například Slavnost na Solhaugu, Olaf Liljekrans nebo Bojovníci na Helgolandu, vycházejí z romantických námětů severské minulosti. Nora vychází roku 1879, tedy 29 let po vydání Ibsenova prvního díla. Za tu dobu prožila jeho tvorba značný vývoj. Dříve se ve svých hrách věnoval romantickým a historickým tématům, ale po čase se v jeho psaní začne odrážet autorovo zklamání a znechucení tehdejší norskou společností. Právě hry vzniklé v tomto kritickém období jsou dnes nejvíce ceněné a nejhranější. Jsou to například Spolek mladých, Divoká kachna, Rosmersholm, Strašidla nebo Opory společnosti. V tomto období na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vznikla také Nora.

Název, který je zároveň jménem hlavní hrdinky, neodpovídá originálnímu Dukkehjem a jedná se tedy o záležitost překladu.

Panenka nebo loutka je také docela přesný popis Nory Helmerové, jaká je na začátku hry. Je to poněkud naivní žena, oddaná svému muži Torvaldovi, který si se svou panenkou rád hraje a rád ji vychovává. Tímhle způsobem jejich manželství funguje již léta. Děj hry se začne odvíjet v době, kdy je Torvald povýšen na místo ředitele banky. Při svém nástupu na tuto pozici se chce uchýlit k několika personálním změnám. Jedna z nich je také vyhození jistého Krogstada pro jeho prohřešky z minulosti s falšováním podpisů. Helmer tvrdí, že s někým morálně tak pokleslým nemůže déle pracovat. Právě od Krogstada si Nora před lety půjčila peníze, aby na smrt nemocnému manželovi mohla zaplatit ozdravný pobyt v Itálii. Udělala to tajně a svému muži řekla, že peníze získala od svého otce, který v té době zemřel. Po návratu z Itálie začala Nora vykonávat různé ruční práce a odkládat část z peněz, které dostávala od Torvalda. Dluh je již skoro splacen. Ukáže se ale, že Nora zfalšovala podpis svého otce jako ručitele a že tedy spáchala podvod. Toho hodlá Krogstad využít a počne Noře vyhrožovat, že pokud manžela nepřesvědčí, aby Krogstada nechal dál pracovat v bance, celou věc zveřejní.

Do města se po letech vrací Kristina Lindová, dávná Nořina přítelkyně a, jak se ukáže později, stará Krogstadova známost. Přichází za Norou, aby jejím prostřednictvím získala místo u Torvalda Helmera v bance. Ten hodlá Lindové vyhovět. Nora se Lindové svěří se svým problémem a ta se jí rozhodne pomoci. Prozradí Krogstadovi, že ho stále miluje a chce se k němu vrátit. Krogstad pod vlivem znovunalezené lásky pookřeje a rozhodne se Noře úpis vydat.

Nora si však chce potvrdit své přesvědčení, že její muž by se za ni byl ochoten obětovat a vzít vinu na sebe. Rozhodne se proto Torvaldovi stejně vše vyjevit. Její muž se však zachová opačně. Řekne Noře, že spolu sice budou naoko žít, ale ona již nesmí vychovávat jejich děti. Jakmile se však dozví, že jeho jméno nebude očerněno, okamžitě jí odpustí a chce vše vrátit do starých kolejí. Nora však již prohlédla a pochopila, že již nemůže s Torvaldem dále žít v jedné domácnosti a odchází od něj i od dětí pryč.

Další postava, která se vyskytuje ve hře a kterou je nutno zmínit je doktor Rank. Je to starý rodinný přítel, který za Helmerovými dochází téměř každý den. Pravý důvod jeho častých návštěv spočívá v jeho tajné lásce k Noře. Svůj cit jí však vyjeví až těsně před tím, než se nadobro stáhne do ústraní, aby tam v klidu zemřel. Doktor Rank má totiž syfilis, kterou zdědil po svém zhýralém otci. On sám je pravý opak svého otce, do společnosti příliš nechodí a divokým večírkům neholduje vůbec. Nicméně zákeřná nemoc na jeho bedrech spočívá již od kolébky jako dědičný hřích. Zatímco ostatní postavy ve hře o cti dokážou pouze mluvit a poučovat, doktor Rank opravdu je čestným a slušným člověkem.

Nora se ihned po svém vydání setkala s velice rozporuplným přijetím. Je to logické, přihlédneme-li ke kritickému obsahu díla, který musel tehdejší společnost nutně popuzovat. V Německu si dokonce publikum vynutilo přepsání závěru celého díla. Nora se v této nové verzi nakonec rozhodne zůstat u svého manžela a dětí. Ibsen prohlásil takovou změnu za barbarské znásilnění, které však raději provede sám a konec hry doplnil o „šťastný“ zvrat.

Hra měla také veliký ohlas u různých ženských a feministických spolků. Když se však Ibsena na ženskou otázku ptali, prohlásil, že ani neví, co vlastně je ženská otázka a že ve hře řešil otázku společenskou, nikoli ženskou.

Ibsenovy hry jsou dodnes poměrně často k vidění na našich i světových scénách. Nora je jednou z nejčastěji uváděných. Poslední české nastudování Nory proběhlo v Brně v divadle V sedm a půl v režii J. A. Pitínského.

[editovat] České překlady

[editovat] Problematika překladu titulu

Vzhledem k tomu, že název originálu (Et dukkehjem) je dvojznačný a kýžené slovo se v samotné hře několikrát objevuje v různých významech, představuje překlad názvu do češtiny značný problém. Název je složeninou dukke + hjem (et je neurčitý člen). Zatímco hjem vcelku jednoznačně znamená domov, slovo dukke znamená jednak loutka, jednak panenka na hraní. Nora je ve hře jak Hjalmarovou loutkou, tak panenkou. Konotace těchto výrazů jsou však diametrálně odlišné. V češtině se proto setkáváme s mnoha různými řešeními, počínaje prvým Vánoce (překlad Eliška Pešková), jenž využívá faktu, že hra se odehrává v době vánoční, přes názvy Nora a Domov loutek až po nejnovější Domeček pro panenky (překlad František Fröhlich), jenž je sice v zásadě významově nejvěrnější, ale kvůli dvěma zdrobnělinám může působit nechtěně komicky. Zažité je označení Nora, jež se překladatelskému problému šikovně vyhýbá. Zavržením tohoto názvu by mimo jiné ztratil smysl žert Járy Cimrmana, jenž hru přepracoval pro čistě mužský soubor, a to pod názvem Nor.