Náboženství Slovanů
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Za slovanské náboženství bývá označováno náboženství všech slovanských kmenů. Je pravděpodobné, že slovanské náboženství vyšlo z jedné náboženské soustavy, ale díky rozlehlosti většinou nijak (dokonce ani obchodně) nespojeného území došlo k rozdílnému regionálnímu vývoji, čímž se toto náboženství jako celek stává velmi nepřehledné. Je třeba zdůraznit, že vzhledem k nedostatku pramenů je nemožné toto náboženství zcela rekonstruovat a tak lze v literatuře najít i odchylné teorie o některých bozích či některých aspektech slovanského náboženství.
Obsah |
[editovat] Vývoj
[editovat] Původní kořeny
Slovanské náboženství vychází téměř jistě ze společných kořenů, problémem je, že o Slovanech před jejich rozštěpením není známo vůbec nic. Proto lze stěží odhadovat jak toto náboženství mohlo vypadat. Jisté je, že bylo ve stadiu vývoje a nebylo nijak stabilizováno, protože jinak by nedošlo k tak rozsáhle diferenciaci. Předpoklad jednoty vychází z archeologických nálezů, podobnosti jednotlivých slovanských, zcela jistě nespojených kultur.
Usuzuje se, že Slované měli jednoho nejvyššího, pravděpodobně nijak nepojmenovaného boha. Přesněji řečeno mu pravděpodobně říkali „bůh“. To je velmi zajímavé a překvapivé, protože podle této teorie Slované nepoužívali pro označení boha indoevropské slovo „deva“, ale slovo „bhága“, slovo „bhága“ má původ v sanskrtu a používá se ve významech svatý, bohatý a šťastný. Z toho se usuzuje, že se jednalo o nějakého boha, který měl lidem zajišťovat úrodu. To potvrzuje i nejstarší písemná památka o slovanském náboženství, která pochází od byzantského historika Prokopia z Kaisareie, který ve svém díle Válka s Góty uvádí, že Slované věří v jednoho nejvyššího boha. Tato památka pochází až z 6. století a týká se Slovanů žijících při dolním toku Dunaje. Vzhledem k tomu, že v tuto dobu bylo velmi krátce po rozdělení slovanských kmenů, je pravděpodobné, že se setkal s téměř původním náboženstvím.
Mimo vší pochybnost je fakt, že v tomto období musely již vznikat kulty jednotlivých nižších bohů, ty se však nestihly dostatečně rozvinout a pevně specifikovat, proto mají slovanští bozi podobný základ, ale jinak jsou velmi odlišní. K pevnému ustanovení jednotlivých bohů totiž došlo až poté co se slovanské kmeny rozdělily a byly ovlivňovány novým prostředím a stykem s jiným náboženstvím.
[editovat] Vývoj od 8. století
Vývoj náboženství u jednotlivých Slovanů není prakticky znám, jisté je, že si podrželi ideu hlavního boha. Původní nejvyšší bůh byl však pohlcen jiným lokálně nejsilnějším kultem nižšího boha, proto se často můžeme setkat s tím, že existuje více hlavních bohů. Tito hlavní bozi mají zpravidla společné některé vlastnosti, jsou vládci hromu, původní nejvyšší bůh se zpravidla rozplynul do obecného označení jakéhokoli boha (slova jako „bůh“, „bog“, atp. mají právě tento slovní základ. Hlavní bůh vyžadoval oběti, zpravidla byl obětním zvířetem býk, ale atypické nebyly ani lidské oběti. Dále se u všech Slovanů vyvinul velmi silný sluneční bůh, jehož atributem byl zpravidla bílý kůň. Ostatní bozi byli diferencováni více, přesto lze najít mnoho společných bodů. Nejvýznačnějším z těchto bodů je častá vícehlavost či větší počet tváří (polykefalismus), což se nejvýrazněji projevilo u baltských Slovanů. Dalším společným znakem slovanských bohů je, že jsou vševědoucí a vševidoucí, není výjimečné, že jsou i všemohoucí. U pasteveckých kmenů se vyvinul silný bůh spojený s pastevectvím, jehož typickým příkladem je východoslovanský Volos.
Typické pro slovanské náboženství je tvoření tzv. přírodních bohů (např. bůh hromu, slunce) a praktická neexistence civilizačních bohů (např. bůh umění, pastevectví), jediným civilizačním bohem Slovanů byl bůh války, ale tuto funkci zpravidla přebíral hlavní bůh a nejednalo se o jeho hlavní náplň. Jako bůh války nebyl ani typicky uctíván.
Po 10. století začaly jednotlivé slovanské kmeny přijímat křesťanství a slovanské náboženství zaniklo. Protože však křesťanství zpočátku přijímaly především vzdělanější vrstvy obyvatelstva, pozůstatky tohoto náboženství se odrazily v přežívající nejednotné slovanské mytologii a v celé řadě pověr, které se postupně promítly i do křesťanského myšlení.
[editovat] Víra, uctívání
Slované uctívali své bohy zpravidla v dřevěných svatyních. Svatyně pak byla zasvěcena jednomu bohu a to tak, že všem jeho aspektům. Ve svatyni byla dřevěná socha daného boha a nic více, Socha bývala větší než člověk. Uctívání se konalo pravidelně při nějaké významné události (sklizeň, slunovrat, atp.). U jednotlivých bohů vynikaly k jednotlivým příležitostem různé ceremoniály, které zpravidla končily hostinou a pitkou.
Bůh se podobal člověku a pokud měl více hlav či tváří, byly všechny lidské. Bůh měl nejtypičtěji tělo silného muže. Rozdíly ve vzhledu jednotlivých bohů byly nepodstatné a pro Slovany velmi pravděpodobně nedůležité, měly jediný důvod, aby je od sebe rozeznali.
Bozi byli vždy dobře ozbrojeni, čímž měla vyniknout jejich všemohoucnost a síla, u vícehlavých či bohy s více tváři (maximum nebylo čtyři, pátá tvář mohla být např. na hrudi, což měl Rugievit) odpovídal počet hlav resp. tváří, počtu mečů. Jeden meč měl bůh v ruce, ostatní měl zavěšeny kolem krku.
[editovat] Prameny k náboženství Slovanů
Prameny k tomuto náboženství se dohledávají velice obtížně, situaci jednak komplikuje nejednotnost tohoto náboženství. Dalším komplikujícím faktem je, že není známo z čeho všeho Slované vycházeli a náhledy na to s čím se mohli potkat se často diametrálně liší. Velkou nevýhodou je, že se toto náboženství nestačilo vyvinout a tedy nevytvořilo klasickou mytologii, ze které by šlo usoudit na vlivy, navíc se mytologie spojená s tímto náboženstvím rozvíjela dále a bylo do ní i uměle a cíleně zasahováno, a to v době výrazně pozdější (18. a 19. století).
Posledním záporem je neexistence písemných pramenů, písemné prameny samozřejmě existují, ale ne od samotných vyznavačů tohoto náboženství, ale od cestovatelů či misionářů. Pohled těchto lidí je však zkreslen jejich pojetím světa, kdy především u arabských cestovatelů je zkreslen především jejich obchodními zájmy, u křesťanů pak jejich snahou o rozšíření křesťanství a o potvrzení jejich chápání světa.
Hlavním pramenem tak zůstává především archeologie, především pak nálezy, pohřebišť, kultovních prostor, a plastiky. Z literatury jsou velmi zajímaví arabští autoři jako např. Kniha drahých kamenů od Ibn Rustah, či Ibn Fadlánova „Cesta k povolžským Bulharům“. Další známá díla mají zpravidla křesťanský základ.
[editovat] Nejznámější bozi
- Perun, nejvyšší bůh východních Slovanů
- Stribog, bůh větrů.
- Svarog, sluneční bůh,
- Svarožič
- Radegast
- Veles, bůh dobytka, křesťané ho nahradili svatým Blažejem
- Černobog - křesťany byl interpretován jako ďábel.
- Mokoš - často byla zobrazována jako přadlena s velkou hlavou a dlouhýma rukama, kterými spřádala vlákna osudu.
- Živa - Není o ní známo nic bližšího. Z významu jejího jména se předpokládá, že byla představitelkou temných sil. Jiní badatelé tuto možnost vylučují.
- Nyja - Vládla v zásvětí (Nav).
