Mont Pelée

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Mont Pelée
Sopka Mont Pelée
Pohoří	masiv Mont Pelée
Vrchol	1 397 m
Světadíl	Severní Amerika
Státy	Martinik
Typ	stratovulkán
Erupce	1932, poslední erupce

Mont Pelée, též Montagne Pelée, je činná sopka na severu ostrova Martinik v Návětrných ostrovech. Výška hory dosahuje 1397 metrů nad mořem.

Sopku nechvalně proslavily její charakteristické erupce, které jsou po ní označovány jako „erupce pelejského typu“, respektive „erupce peléského typu“. Tento typ je charakteristický uvolňováním velkých mračen velmi žhavých oblaků obsahujících plyny a klasty, jejich teplota přesahuje 1000 °C. Výron žhavého oblaku se děje z centrálního jícnu a je namířen bočním směrem. Erupci provází laviny a popelové proudy, které zasahují stovky kilometrů čtverečních.

[editovat] Rok 1902

Tento typ erupce byl na Mont Pelée pozorován roku 1902, sestupující žhavá mračna usmrtila 26 000 obyvatel a zničila město Saint-Pierre, přezdívané „Perla Malých Antil“.

• Sopka začala chrlit oblaka 25. dubna 1902, ale již začátkem dubna byl pozorován únik sirnatých plynů z fumarol poblíž vrcholu. Nebylo to pokládáno za významné.

• 23. dubna hora seslala lehký déšť strusky na jižní a západní stranu ostrova, spolu s prudkým podzemním otřesem.

• 25. dubna hora seslala ze svého vrcholu velký oblak hornin a popela do kráteru Étang Sec. Vypuzený materiál nezpůsobil významnější škody.

• 26. dubna oblast byla poprášena sopečným popelem další erupce; veřejní představitelé stále nespatřují důvod k obavám.

• 27. dubna několik výletníků slézá vrchol hory, aby spatřilo Étang Sec zaplněné vodou, jezero mělo délku 180 metrů, a spolu s ním se objevil 15metrový kužel sopečné suti vyrůstající na jeho straně a živící jezero neustálým proudem horké vody. Z hlubin doléhaly zvuky připomínající kotel vroucí vody. Silný zápach síry byl cítit nad městem, vzdáleném 4 míle od sopky, znepokojoval obyvatele a koně.

• 30. dubna řeky Roxelane a Riviere des Peres se vzedmuly a unášely trosky stromů a balvany z vrcholu hory. Vesnice Precheir a Ste. Philomene byly zasaženy vytrvalým přívalem popela.

• Půl hodiny před půlnocí na 2. května zaduněla hora hlasitou detonací, zemětřesení, nad horu vystoupil masivní sloup hustého černého kouře.

Popel a jemnozrnné pemzy pokryly celou severní polovinu ostrova. Detonace přicházejí v 5 až 6 hodinových intervalech. To vede místní deník Les Colonies k odložení plánovaného pikniku na neurčito, původně byl plánován na 4. května. Hospodářská zvířata začínají hynout hladem a žízní neboť jejich zdroje vody a potravy byly zasaženy popelem.

• V sobotu, 3. května, vítr odvál oblak popela k severu, a ulevil Saint-Pierre.

• Následující den příval popela zesílil, a komunikace mezi Saint-Pierre a územím Precheur byla odříznuta. Oblak popela byl tak hustý, že se lodě obávaly plout skrz něj. Mnoho obyvatel se rozhodlo odejít, a zaplnili kapacity parníků. Oblast byla pokryta vrstvou jemného moučně bílého popela.

V pondělí 5. května, hora se zjevně trochu utišila; ačkoli kolem 1 hodiny odpoledne moře náhle ustoupilo o 100 metrů a opět se rychle vrátilo zpět a zaplavilo část města, a velký oblak kouře se objevil západně od hory. Jedna stěna kráteru Étang Sec se zřítila a přihnala se masa horké vody a bahna do Riviere Blanche, zaplavila cukrovar Guérin a pohřbila 150 obětí pod nánosem 60 až 90 metrů bahna. Uprchlíci z ostatních oblastí utekli do Saint-Pierre. Tuto noc, atmosférické poruchy znemožnily dodávky elektřiny a město se ponořilo do tmy, což přineslo zmatek.

• Následující den, kolem 2 hodin ranních, dolehl z hlubin hory hlasitý zvuk.

• Ve středu 7. května kolem 4 hodin hora zvyšuje svou aktivitu; oblaka popela způsobují četné blesky kolem vrcholku hory, a oba krátery jsou v noci červenavě až oranžově ozářeny. Přes den, lidé opouštějí město, ale více lidí z venkova prchá právě do města, počet obyvatel ve městě dosahuje několika tisíc.

Noviny stále tvrdí, že je město v bezpečí. Zprávy o výbuchu sopky Soufriere na blízkém ostrovu Saint Vincent byl mnohými vykládán jako konec nebezpečí, neboť se mylně domnívali, že hora již nemůže vybuchnout.

Ne všichni si tím byli jisti; kapitán Marina Leboffe, z bárky Orsolina, opustil přístav s polovičním nákladem cukru, navzdory lodním přepravcům, odplul bez potřebného odbavení a neslyšel ani na pohrůžky žalářem. Nicméně, místodržící Moutett a jeho paní zůstali ve městě. S večerem se zdálo, že otřesy země opět utichají.

[editovat] Hlavní erupce

Hlavní sopečná erupce, 8. května 1902, den nanebevzetí páně, bylo zničeno město Saint-Pierre ležící 4 míle od vrcholu.

Ráno lidé pozorovali ohňostroj vytvořený horou. Noční směna telegrafistů posílala zprávy o stavu sopečné aktivity telegrafistům ve Fort-de-France, a ohlašovala, že nenastaly žádné významné změny; poslední zpráva zněla „Allez“. Bylo 7:52; v následující sekundě telegraf utichl. Loď pro opravování podmořských kabelů měla město na dohled; horské úbočí se rozestoupilo a objevil se hustý černý oblak, který zůstal rozložen nad horou. Druhý černý oblak se valil vzhůru a vytvořil obrovský hřib, který zastínil oblohu do vzdálenosti 50 mil. Počáteční rychlost, jak bylo později spočítáno, se pohybovala kolem 670 km/h.

Ležící pyroklastický oblak se rychle blížil k Saint-Pierre, zdál se být temný, těžký a uvnitř žhnoucí. Oblak v necelé minutě dosáhl města, vše hořlavé, co zasáhl, okamžitě vzplanulo.

Vítr ho odvál po chvilce k hoře. A poté přišel půlhodinový liják bahna s příměsí popela.

Několik následujících hodin bylo všechno spojení s městem přerušeno, nikdo nevěděl, co se stalo. Nikdo nevěděl, co se stalo s guvernérem a jeho chotí. Z moře bylo vyloveno několik osob, které přežily, ponejvíce popálení námořníci sražení do moře poryvem žhavého pyroklastického oblaku.

Válečná loď přirazila ke břehům kolem 12:30, ale žár nedovolil vylodění dříve než ve 3 hodiny odpoledne. Město hořelo ještě několik dní poté.

Zničená oblast žhavým pyroklastickým oblakem zaujímala něco kolem 8 čtverečních mil, včetně města Saint-Pierre, které bylo zasaženo nejhůře.

Oblak byl tvořen přehřátou párou a sopečnými plyny a prachem s teplotou přes 1000 °C.

Saint-Pierre, který byl hlavním městem ostrova, měl přibližně 28 000 obyvatel, tento počet se zvýšil o uprchlíky z venkova, když začali menší erupce a toky bahna. Přežili pouze dva lidé: Ludger Sylbaris, vězeň držený v podzemním žaláři (později omilostněn) a Léon Compere-Léandre, muž žijící na kraji města.

Některé zdroje uvádějí, že přežila Havivra Da Ifrile, malé děvčátko, a jistá žena, služebná, také přežila, jediné co si z oné události upamatovala byl prý velký žár. Zemřela krátce poté, co byla nalezena. Mezi oběťmi bylo několik pasažérů lodí v přístavišti Saint-Pierre, které tam kotvily.

Jedním takovým byl parník Roraima, který byl pohřešován od 26. dubna, a myslelo se, že byl zachvácen popelem předcházející exploze. Avšak nakonec dorazil do přístavu Saint-Pierre v 6:30 ráno, krátce před erupcí, a byl zachvácen nuée ardente. Později se tato loď potopila, její vrak je stále u břehů Saint-Pierre; 28 členů posádky a všichni pasažéři zahynuli.

[editovat] Další aktivita

Mont Pelée pokračovala v ničení do roku 1903.

• 20. května druhá erupce podobná té předchozí sílou i typem, zlikvidovala vše co zůstalo ze Saint-Pierre.
• 30. srpna 1902, bylo zřejmě zabito kolem 2000 lidí lávovými proudy ve vesnici Morne Rouge.

Studium případu této katastrofy předznamenalo začátek moderní vulkanologie. Ukázalo, jaké smrtelné nebezpečí představují pyroklastické proudy a „nuées ardentes“, a sopečné jevy vůbec.

Povědomí o katastrofě z roku 1902 se rychle rozšířilo, k čemuž přispěly moderní způsoby komunikace. Katastrofa přinesla pozornost veřejnosti a vlád k přírodním hazardům a nebezpečím pod aktivními sopkami, což dokazuje fakt, že tuto nejnebezpečnější erupci přežili 2 nebo 3 lidé z asi 28 000.

Mont Pelée je v současnosti pod nepřetržitým dohledem geofyziků a vulkanologů (IPGP).

Poslední erupce proběhla roku 1932.