Josef Zvěřina
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Prof. ThDr. Josef Zvěřina (* 3. května 1913 Střítež - 18. srpna 1990 Nettuno, Itálie) byl římskokatolický kněz, teolog, historik umění a filosof.
Obsah |
[editovat] Život
Narodil se na jižní Moravě, rodina se ale brzy přestěhovala do Vídně, kde otec pracoval jako strojní zámečník. Roku 1918 se vrátili do Stříteže a na studium dlouho neměl pomyšlení. Na doporučení místního faráře se nakonec přece odhodlal ke studiu a shodou okolností se dostal 1924 do Prahy. V roce 1932 maturoval na Arcibiskupském gymnáziu. Poté odjel do Říma studovat teologii a filosofii na lateránském Ateneu. Na kněze byl vysvěcen 11. července 1937 v Římě a rok tam byl představeným české koleje. 1938 se vrátil do vlasti a byl kaplanem nejprve v tehdejším Falknově (Sokolov), kde zažil národnostní napětí i nenávist, naposledy u svatého Mikuláše na Malé Straně v Praze. Po zrušení českých vysokých škol v roce 1939 přednášel na náhradním teologickém učilišti, pro protiněmecký postoj byl však v letech 1942 až 1943 13 měsíců internován v Zásmukách. Po válce nastoupil na obnovenou teologickou fakultu (spolu s Alexandrem Heidlerem) jako asistent prof. J. Cibulky pro obor křesťanská archeologie a dějiny umění. Jeho zájem sice směřoval k dogmatice, ale tu mu na fakultě nebylo dopřáno přednášet. Nebyl pro něj však problém se zakousnout do jakéhokoliv oboru. Během ročního studijního pobytu v Paříži v letech 1946-1947 stihl sepsat disertaci o freskách v jihofrancouzském Tavant, která byla pochvalně přijata na mezinárodním fóru. Doktorát mu dala Univerzita Karlova.[1] Po zrušení teologických učilišť v roce 1950 byl povolán na vojenské cvičení, kde 13 měsíců manuálně pracoval. Začátkem roku 1952 byl spolu s dalšími třiceti katolíky zatčen a odsouzen na 22 let vězení. Vrátil se až po téměř čtrnácti letech v roce 1965. Prošel několika manuálními zaměstnáními, přesto i v této těžké době sloužil jako teolog v podzemní církvi. V roce 1969 nastoupil na bohosloveckou fakultu v Litoměřicích pro obor Teologie svátostí a křesťanská archeologie, ale už roku 1970 musel z fakulty odejít. Poté vykonával duchovní správu na faře v Praskolesích u Zdic, kde si však získal takovou vážnost, že se znelíbil úřadům a v roce 1975 musel odejít do důchodu. Bydlil v Praze v Malvazinkách a věnoval se výuce i duchovnímu vedení řeholnic a studentů, kteří se připravovali na kněžství. Roku 1988 mu byl udělen čestný doktorát teologie na univerzitě v Tübingen.
Nebyl však slepý k problémům doby: jako jeden z prvních podepsal Chartu 77 a spolupracoval s mnoha disidenty, kteří později zaujímali vysoká místa ve státní správě. O jeho aktuální statě byl i velký zájem v cizině, kde publikoval v mnoha odborných časopisech, a několik jeho prací vyšlo v překladu i knižně. Postupně si získal důvěru pražského arcibiskupa kardinála Tomáška a stal se jeho rádcem.
V listopadu 1989 navštěvoval stávkující studenty a často hovořil na pozvání v terénu. Když si bohoslovci v Litoměřicích prosadili personální změny vrátil se tam jako profesor a děkan, a to s náročným úkolem zprostředkovat studium teologie i zájemcům mimo seminář. V této souvislosti založil také Českou křesťanskou akademii a stal se jejím prvním předsedou. Velmi se sblížil s papežem Janem Pavlem II., s nímž se setkal v Krakově a později v Itálii. V Itálii 18. srpna 1990 také při koupání v moři náhle zemřel. Pochován je mezi voršilkami na vyšehradském hřbitově.
[editovat] Citáty
- „Strach a lež jsou nejmocnější spojenci všech diktatur.“[2]
- „Člověk musí být tak trochu fantasta, zvlášť když jsou poměry zlé, aby neztratil elán.“[3]
- „O kriminál si nikdo koledovat nemá, ale jsou situace, kdy prostě člověk musí splnit takový ten kategorický imperativ. A pak se neptá, co z toho bude.“[4]
- „V kriminále se asi člověk naučí žít to slovo evangelia, že Bůh sesílá déšť a světlo na dobré i zlé, tedy jisté velkodušnosti.“[5]
[editovat] Ohlasy
Kariéru Josefa Zvěřiny nejlépe charakterizují slova Oto Mádra: „Ke své eminentní roli rostl od mládí. V jiných časech by jeho kariéra patrně vyvrcholila biskupskou mitrou a kardinálským purpurem, jak mu už za studií předpovídali kolegové v římském Nepomucenu. Místo toho se stal jeho život přímo modelem kariéry směrem dolů.“[6]
Roku 1993 byl vyznamenán Řádem T. G. Masaryka in memoriam. V roce 2002 postavila Česká křesťanská akademie ve Stříteži pomník na počest tohoto významného místního rodáka.
[editovat] Odkazy
[editovat] Externí odkazy
[editovat] Reference
- ↑ Křížková, Žít jako znamení, str. 149.
- ↑ Křížková, str. 117.
- ↑ Křížková, str. 96.
- ↑ Křížková, str. 83.
- ↑ Křížková, str. 84.
- ↑ Cit. ve Zvěřina, Pět cest k radosti, str. 13
[editovat] Literatura
- M. R. Křížková, Žít jako znamení (Rozhovory s J. Zvěřinou). Praha 1995
- J. Zvěřina – A. Opasek, Odvaha být církví. Mnichov 1985
- J. Zvěřina, Pět cest k radosti. Praha 2003
- J. Zvěřina, Teologie agapé I./II. Praha 1992 – 94
- J. Zvěřina, Výtvarné dílo jako znak. Praha 1971
- J. Zvěřina, Vzdor ducha. (Z dopisů a zamyšlení) Praha 2002
