Josef Pfitzner

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Profesor Josef Pfitzner (24. března 1901 Petrovice u Krnova – 6. září 1945 Praha) byl historik a válečný zločinec.

Josef Pfitzner se narodil v rodině ševce ve slezské vesnici Petrovice u Krnova. Po dokončení gymnázia v Opavě studoval historii na Německé univerzitě v Praze. V roce 1930 se stal profesorem na Katedře východoevropských dějin výše zmíněného ústavu. Se svou ženou Elisabeth měl dva syny. Starší Wolfi strávil první léta u babičky ve Znojmě. Od Pfitznera měl nařízeno, aby si místo pohádek četl nacistické spisy. Mladší syn Geri se narodil teprve v roce 1943. Vřelý vztah měl Pfitzner k rodným Petrovicím a jejich obyvatelům. Také měl velice rád přírodu.

Pfitzner mluvil plynně česky a již během svého studia navštěvoval semináře Josefa Pekaře. O jeho vřelých vztazích nejen k Pekařovi, ale i k ostatním českým historikům, hovoří skutečnost, že Pfitznerovy meziválečné publikace byly pravidelně recenzovány v Pekařově Českém časopisu historickém. Pekař Pfitznera nazýval česko-německým historikem a oceňoval jeho práce. Pfitzner se naopak snažil seznámit německou odbornou společnost s českou historiografickou produkcí. To ocenil i profesor Josef Šusta.

Kalista ve svých memoárech píše, že sám Tomáš Garrigue Masaryk považoval Pfitznera za sudetského Němce, který napomáhá k posílení česko-německého historického povědomí a přispívá k upevnění Československé republiky.

Vše se ale obrátilo v druhé polovině 30. let, kdy Pfitzner vstupuje do SdP oslněn jejím vítězstvím ve volbách. V Henleinovi spatřoval legitimátora „myšlenky sjednocení sudetoněmeckého národního společenství“. Po předběžných rozhovorech s K. H. Frankem začal pracovat na knize „Sudetendeutsche Einheitsbewegung“, kterou věnoval Henleinovi. K. H. Frank byl tehdy ještě karlovarským knihkupcem, poslancem za SdP a šéfem jejího nakladatelství. Pfitzner se zřejmě kochal myšlenkou politické kariéry v SdP. V roce 1936 knihu dokončil a odevzdal k vydání. To však bylo pozastaveno kvůli výhradám k určitým pasážím, které musel opravit.

Definitivní rozkol s českými historiky znamenalo otisknutí dvou dopisů od Josefa Pekaře v novinách SdP Die Zeit dne 23. 1. 1937. Snažil se jimi dokázat Pekařovy antisemitské postoje a sympatie k sudetoněmeckému pronacistickému hnutí. Česká odborná veřejnost dobře věděla, že Josefa Pekaře už ke konci života opouštěly duševní síly a tento čin považovala za hyenismus.

Svou první veřejnou funkci získal Pfitzner až v roce 1938. Po obecních volbách se stal členem zastupitelstva města Prahy. 16. 3. 1939 pak vítal Adolfa Hitlera na Pražském hradě. Pfitzner byl jmenován vládním komisařem ve správě Prahy s titulem náměstka primátora, kterým ponechali JUDr. Otakara Klapku. 11. 12. 1939 byla jejich postavení právně upravena. Pfitzner měl být o všem informován a měl právo spolupodpisu s primátorem. Od ledna 1940 pravidelně posílala situační zprávy K. H. Frankovi.

Velkou Pfitznerovou výhodou bylo, že dobře znal české prostředí. Počátkem roku 1940 vyvolal Pfitzner první otevřené konflikty s primátorem Klapkou a s lidmi z jeho nejbližšího okolí. Záminkou byla Klapkova účast na Němci nepovolených vzpomínkových akcích. Pfitzner si chtěl ideologicky podmanit Prahu (napsal spisek Tausendjähriges Prag), což byl další důvod ke svárům s Čechy. Kontroloval veškeré publikace vydávané o Praze a několik jich zakázal vydat. Postaral se také o přeškolení a přezkoušení pražských turistických průvodců. Pfitzner napsal monografii “Kaiser Karl IV.“,pohoršovalo ho, jak se Češi dívají na postavu Karla IV. Celé pojetí Palackého dějin mu přišlo scestné (podle něj se Češi chlubí cizím peřím, přivlastňují si totiž si skutky Němců). Snažil se z Prahy dostat vše, co podporovalo českou národní hrdost a samozřejmě židovské pomníky (např. socha Rabiho Löwa z mariánského náměstí a z Pařížské třídy sochu Mojžíše, všechny odstraněny do 10. 3. 1940). Proti odstranění pomníku francouzského historika Ernsta Denise se Klapka postavil a Pfitzner byl nucen věc postoupit zemskému prezidentovi, ten ovšem pod nátlakem musel svolit Pfitzner chtěl nechat odstranit Wilsonův památník, na to si ovšem musel počkat až do vstupu USA do války. Pfitzner také inicioval vznik komise, která měla změnit pražský městský znak z roku 1927, kde měl také sám zasedat. Nakonec však převzali pouze znakový štít z původního znaku. Pfitzner také nařídil přezkoumat veškeré nápisy na českých památnících a pamětních deskách. V dubnu 1940 byl vypracován seznam ulic, které se mají přejmenovat. Primátor Klapka začal až nesmyslně dodržovat stále ještě platné právní předpisy. To vyvolalo další rozpory s Pfitznerem. Díky neprůhlednosti starých norem a nových nařízení se Němcům nedařilo zavést do pražského magistrátu němčinu. Němečtí úředníci byli proto nuceni jednat a psát zprávy v češtině. Despekt českých úředníků zašel tak daleko, že s Pfitznerem jednali výhradně česky. Od počátku roku 1940 si Pfitzner téměř v každé měsíční situační zprávě na Klapku stěžoval.

Když čeští úředníci začali úmyslně zdržovat poněmčování pražských ulic, dal Klapkovi svou nespokojenost najevo i K. H. Frank, vyhrožoval mu deportací do koncentračního tábora. 9.7.1940 zatkli Otakara Klapku díky výpovědím mučených vězňů z odboje a později i jeho nejbližší spolupracovníky. Všichni byli fyzicky zlikvidováni pro svou intenzivní spolupráci s odboje.

Pfitzner se domníval, že konečně přišla jeho šance a navrhoval ustanovit v Praze německého i českého primátora, přičemž německý primátor by samozřejmě měl konečné slovo a právo veta. Jeho návrhy však zůstaly bez odezvy. Na Klapkovo místo byl jmenován JUDr. Alois Říha.

Nová naděje Pfitznerovi svitla s nástupem Reinharda Tristana Eugena Heydricha na podzim roku 1941, kterého Pfitzner obdivoval a snažil se ho předcházet. 5. prosince 1941 konzultoval Heydrich s Frankem personální změny na vyšších místech. Heydrichovi se Pfitzner zřejmě nezamlouval a své antipatie mu dal velice brzy najevo. O Pfitznerových intelektuálních postojích měl nevalné mínění i Joseph Goebbels, který nechal zničit Pfitznerovu monografii o dějinách Polska. K takovému postoji se přidali i další (např. SS Sturmbannführer Walter Jacobi a šéf pražského gestapa Horst Böhme). Pfitzner začal hledat v roce 1942 podporu, protože se cítil být ohrožen. Frank ho přijal a uklidňoval tím, že mu bude umožněn důstojný odchod a místo profesora na univerzitě v Královci nebo Berlíně. Pfitzner hledal oporu i u sudetoněmeckých nacistů (Franz Mai, Konstantin Hösse, Alfred Bunter), napsal ale i Henleinovi). 27. května 1942 je však Heydrich zraněn při atentátu a o týden později umírá. Pfitzner cítí svou šanci a aktivně se účastní všech akcí spojených s Heydrichovou smrtí a horlivě ho oplakává. Za měsíc se ale opět mluví o Pfitznerově odchodu. Frank hledá, kam by Pfitznera poslal. Fuchs nabízí profesorské místo na univerzitě ve Štýrském Hradci, ale to bylo pro Pfitznera málo. Frank mu slíbil důstojný odchod, což pro Pfitznera znamenalo být profesorem v Berlíně nebo rektorem na univerzitě v Praze atd. Jedinou oporou mu v těchto těžkých časech byli pražští příslušníci SA.

Frank se proto obrátil s prosbou do Berlína, aby Pfitznera povolali na některou z říšských univerzit. Říšský ministr výchovy Mentzel však odpověděl, že pro člověka Pfitznerových kvalit nemá žádné dostačující místo, navrhl proto zadat Pfitznerovi nějaký „výzkumný úkol v rámci ministerstva pro východ.“ Připomněl navíc Pfitznerovu neoblíbenost. Frank se obrátil rovnou na ministra pro východ A. Rosenberga. Vzhledem k tomu, že se Rosenberg vůbec neobtěžoval Frankovi ohledně Pfitznera odpovědět, rozhodl Frank o tom, že Pfitzner zůstane ve své funkci. Upustil také od nápadu, že místo primátora obsadí Němcem.

Tato situace otřásla Pfitznerovou autoritou natolik, že Říha se začal chovat jako jeho předchůdce a zarputile se snažil ve všem Pfitznerovi odporovat. Pfitzner začal být skromnější a nenápadnější. Stále však neotřesitelně věřil Vůdci a Říši a nepřipouštěl si, že by mohli prohrát ve válce. Svou rodinu poslal do Rakouska teprve v dubnu 1945 a sám zůstal v Čechách.

8. května uposlechl pokynu pražského vojenského velitele k všeobecné evakuaci. V západních Čechách byl ale zajat Američany a internován. 21. května byl předán policii a o necelé 3 měsíce později sepisuje svou úvahu o zhroucení Německa. Při výsleších vystupoval sebejistě a jako nacionálně orientovaný Němec. Distancoval se od SS. Hájil se tím, že jednal nesvobodně a pod nátlakem.

Dr. Emil Franzel Pfitznerův charakter popsal jako „přehnaně sebevědomý, ironický, dobrý řečník“, který byl ve své funkci náměstka primátora „nucen vystupovat jako fanatický nacista a měl hodně nepřátel.“ Pfitzner byl oddaný Vůdci a Říši. Pracoval oddaně a nesledoval vlastní finanční prospěch, ale totéž očekával od všech Němců. Zřejmě proto nebyl příliš oblíbený. A díky své víře se necítil vinen.

Nicméně Národní soud ^[1] ho shledal vinným trestnými činy dle §§ 1, 2 a 6 Dekretu presidenta republiky ze dne 19. června 1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, tzv. velkého retribučního dekretu. Jeho poprava dne 6. září 1945 na Pankráckém náměstí byla poslední veřejnou popravou na území Československa.

[editovat] Reference

1. ↑ Wikisource: Dekret o Národním soudu