Georgius Agricola
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Georg Pawer, známější pod latinizovaným jménem Georgius Agricola (obě jména znamenají rolník), (24. března 1494, Glauchau, Sasko – 21. listopadu 1555, Chemnitz) byl významný německý učenec. Je autorem po stovky let užívané hornické příručky a často je nazýván otcem mineralogie.
Studoval filologii, teologii a filozofii na univerzitě v Lipsku, poté k nim přidal ještě studium přírodních věd a medicíny. Roku 1527 se stal městským lékařem a lékárníkem v Jáchymově. V roce 1530 přesídlil do Saské Kamenice (Chemnitz). I tam byl po třech letech stanoven městským lékárníkem. Na krátkou dobou byl zvolen i starostou, ale z náboženských důvodů (byl katolíkem v protestantském městě) by přinucen rezignovat.
Jeho stěžejním dílem je dvanáct knih o hornictví, De re metallica libri xii (vychází až po jeho smrti), které vydal v roce 1556, byť je nejspíš napsal už v roce 1550.Obsahují popisky dolů, techniky větrání, odvodňování, ražby. (spolupracoval s grafikem B. Weffringerem) Tyto knihy shrnuly soudobé znalosti i Agricolovy vlastní poznatky a na minimálně 200 let se staly nejužívanější příručkou pro dobývání rud a jejich hutního zpracování.
Další díla: De mensurio et ponderibus (o antických mírách – míry v té době nebyly ještě unifikovány), De precio metallorum et monetis – porovnání ceny kovů a mincí (vede k merkantilismu)
Obsah |
[editovat] Život a dílo
Tato biografie potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ji vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v radách na stránce Vzhled a styl, případně na diskusní stránce článku.
[editovat] Mládí
Georgius (Jiří) Agricola se narodil dne 24.3. 1494 v Hluchově (Gluchau), tedy v hlavním městě hrabství Schönburského, v Sasku. O jeho rodině a mládí toho mnoho nevíme, protože Hluchov vícekrát vyhořel a starší písemnosti se nezachovaly. Do školy snad začal chodit v rodném městě, pak v Cvikově na tamní tehdy již známé latinské škole. Potom ho vidíme na univerzitě v Lipsku, kde studuje teologii, filosofii a zejména filologii. Záhy na sebe upozornil své učitele, zvláště pak vynikajícího profesora Petra Mosellana, s nímž se spřátelil. Asi v této době Agricola, původním jménem Bauer, tuto formu jména odložil, aby po vzoru renesančních učenců ji používal v latinském překladu.
[editovat] Studium a vzdělání
Po třech a půl letech opustil Lipsko jako bacalaureus artium (svobodných umění), odešel do Cvikova, kde na naléhání Štěpána Rotha, tehdy rektora latinské školy, která byla právě rozšiřována o oddělení řeckého a hebrejského jazyka, byl Agricola v roce 1518 jmenován rektorem (rector extraordinarius), tedy učitelem řečtiny. A zde také napsal svou první knihu „Libellus de prima ac simplici institutione grammatica“, tedy malou latinskou gramatiku, kterou vydal lipský nakladatel Lotter v roce 1520. Když téhož roku přešel Štěpán Roth na latinskou školu do Jáchymova, převzal Agricola jeho funkci a až do roku 1522 s velkým úspěchem ústav řídil. Tedy nikterak dlouho, neboť téhož roku se Agricola vrací zpět na svou lipskou Alma mater, kde je ustanoven Mosellanovým lektorem a zřejmě vedle toho zde poslouchá medicínu. Jak dlouho zde působil a studoval, nelze říci. V roce 1524 Mosellanus zemřel a Agricola se vydal na studijní cestu, zprvu do Basileje a pak do Itálie, aby tam filologická studia zaměnil za lékařská a přírodovědná, o něž se již dříve zajímal v Lipsku. Tyto vědní obory studoval v Bologni, potom po dva roky v Benátkách a konečně ve Ferraře, kde byl promován na doktora medicíny. Roku 1526 je Agricola již v Německu, dokonce se nějaký čas zdržoval v Čechách v Krkonoších. Roku 1527 spatřujeme našeho mladého lékaře v Jáchymově, kde přijal místo městského lékaře, uvolněné Dr. Jiřím Sturzem, synem důlního podnikatele z Annabergu, který odešel do Erfurtu.
[editovat] První myšlenky
Již za studií v Itálii si Agricola uvědomil, jak nedostatečné jsou znalosti o anorganických látkách, mající velký význam v medicíně. Z písemností po řeckých autorech bylo mnoho ztraceno a to, co zbylo, byly jen trosky. Pliniem pořízený výtah z Theophrasta byl jen pouhý seznamem, ale co bylo horší, nikdo neuměl říci, co látky, které Galénus a Diskordiés pod těmito a onakými jmény nazývají jako zvláště účinné látky, znamenají. Co učení Arabové v lékařských spisech uváděli, to se už vůbec nehodilo a bylo již Řeky převzato. Tehdejší středověcí lékaři užívali učené výrazy Galénia a Diskordia a disputovali o ceně léčiv, aniž věděli, o čem mluví. Tímto „mlácením prázdné slámy“ Agricola opovrhoval.
[editovat] Vrchol tvorby
Že se usadil právě v Krušných horách, v Jáchymově, místě v němž se teprve v roce 1516 započalo s těžbou stříbrných a dalších rud, mělo pro našeho doktora velký význam, protože již léta toužil získat znalosti o kovech a jejich sloučeninách a o možnostech aplikace těchto látek v lékařství. Agricola zde trávil volný čas studiem oblíbených latinských a řeckých autorů, stejně jako čilým stykem se zkušenými horníky, zvláště s Bartolomějem Bachem, toho času městským písařem a zejména Vavřincem Bermannem, hutním kontrolorem, který se výjimečně vyznal ve vědách, hornictví a hutnictví.
Zde napsal Agricola svůj první mineralogicko – hornický spis, vytištěný v roce 1530 u Frobena v Basileji, který je zároveň prvním tištěným spisem o Jáchymově: „Bermannus sive de re metallica dialogus“ (Bermannus neboli dialog o hornictví).
Jak z názvu spisu vysvítá, je to rozmluva mezi Bermannem a dvěma učenými lékaři, městskými fyziky Dr. Janem Näviem, pozdějším tělesným lékařem saského kurfiřta a Dr. Mikolášem Anconem, snad domácím lékařem hraběte Šlika, přicházejícími od úmrtního lože Jindřicha Šlika, aby se touto návštěvou Jáchymova z dojmu úmrtí poněkud ozdravili. Oba lékaři mají velkou zkušenost a znalost klasických autorů, Nävius se vyzná v autorech latinských a řeckých, Ancon zná spisovatele arabské. Na tržišti v Jáchymově se tito dva muži potkají s Vavřincem Bermannem,. Ten je vede na jejich přání k dolům. Cestu krátí popisem Krušných hor, výčtem již dříve provozovaných dolů v Čechách a Míšeňsku. Když se dostali poněkud výše, Nävius žasne nad netušenou velikostí města, které by rád přirovnal k Praze, Erfurtu, Bologni nebo Padui. Bermann vypravuje, že před dvanácti roky tu stál toliko jeden dům a ten byl ještě v rozvalinách, kterak hustě zalesněné hory jsou horní činností odlesněné, jak došlo k založení prvního těžařstva, jmenuje okolní výšiny, mluví o klimatu a jmenuje jednotlivé jámy a jejich majitele.
Autor vděčně vzpomíná na své přátele Bacha a přítomného Bermanna, jimž vděčí, že ho do hornictví zasvětili. Pak je tu podán historický přehled až do hornictví své doby a mluví o významných hornických městech: Freibergu, Annabergu, Jáchymově, Eislebenu a Goslaru, o četných šachtách a jejich důlním zařízení. Následuje obsáhlý exkurs o mineralogii, uvádí údaje starých, porovnává je s údaji pozdějších spisovatelů a přirozeně věnuje zvláštní pozornost vlastním zkušenostem. Autor zde pronáší velice závažný poznatek, že minerály stejného vzhledu a barvy nemusí být z téže látky. Závěr má charakter geologické rozpravy, kde se hovoří o nadloží, podloží, o žilách, výskytu drahých kovů, stříbra a zlata, o rudách měděných, železných a nerostech vůbec.
Agricola napsal tento výborný Dialogus mezi roky 1526 až 1527, ale neměl odvahu toto dílo publikovat. Teprve Petr Plateanus, tehdy rektor latinské školy v Jáchymově, který byl s autorem v přátelských stycích, ho přiměl k tomu, aby tento mineralogický traktát došel zveřejnění. Je třeba říci, že než se tak stalo, dostal se rukopis do rukou slavného humanisty Erasma Rotterdamského, který Dialogus srdečně pochválil (1530).
Zdá se, že po úspěchu s Bermannem nastala ve vydávání dalších Agricolových děl určitá cenzura. Sice napsal práci „O vlastnostech vzduchu“, která však nebyla vytištěna, ale náš autor nezůstal v klidu a nečinnosti, nýbrž využíval tohoto času daleko více k soustředěnému a pilnému studiu, přípravě celé řady pojednání a větších studií, jak se o tom v dalším přesvědčíme.
Hned v roce 1530 se v Jáchymově objevil na Agricolově místě městský lékař a fyzik, Magistr Magnnus Hund. Zdali zůstal Agricola ve městě dále či nikoliv, je těžké říci. Víme, že v roce 1533 byl ustanoven městským lékařem a fyzikem v Kamenici (Chemnitz), kde pak setrval až do konce života. S Jáchymovem zůstal v přátelských stycích a vztazích a víme o tom, že sem přicházel občasně na návštěvu.
Z korespondence se Štěpánem Münsterem z roku 1534 plyne, že Agricola se kromě přírodovědných studií zabýval též vlasteneckými dějinami a historiografií. A skutečně teprve roku 1544 začíná Agricola se soustavným zveřejňováním výsledků několikaletého studia :
• roku 1544 publikuje „de ortu et causis subterraneorum“ (O vzniku a věcech podzemských) • roku 1545 „de natura eorum, quae efluund e terra“ (O jich povaze, které unikají ze země)
Obě tyto studie byly věnovány Mořici Saskému. Ten Agricolovi na radu kurfiřského rady Jiřího Commerstadta udělil honorované roční stipendium a současně jej potvrdil ve funkci starosty města Kamenice.
Dále následovaly práce :
• roku 1546 „de natura fossilium lib. X“ a spis • „de veteribus et novis metallis lib. II“ (O povaze zkamenělin a O starých a nových kovech), které autor doplnil cenným latinským a německým glosářem.
Tyto dosti rozsáhlé spisy jsou dostatečným důkazem, jak vážně se Agricola zabýval úmyslem prozkoumat anorganickou přírodu. Zajisté jsou jeho názory od dnešních na míle vzdáleny, ale stále prozrazují jeho ostrovtip, který pronikl hlouběji, než kdekomu jinému. Hledí co možná široce postihnout přírodu, která je alfou a omegou jeho zájmu. Zajímá se o zkameněliny, ale tyto ještě neodděluje od minerálů, o původ horkých pramenů v Karlových Varech nebo Wolkensteinu, což si vysvětluje podzemními požáry hornin a hnědého uhlí, jak je znal z Cvikova a tehdejšího Falknova atd.
Z této doby pocházejí jeho přírodovědná pojednání, která sám zmiňuje (nebyla tištěna) jako kupříkladu „de medicatis fontibus“ (o léčebných pramenech, „de terrae motus“ (O zemětřesení).
• roku 1548 „de animalibus subterraneis lib. II“ (O živočiších podzemních), zde hledá důkaz, že existuje podzemní život tvorů, což mu dokazovaly petrefakty • roku 1544 se zmiňuje o tom, že „Topographie von Meissen“ je již hotova (ale subvenci od dvora k vydání tohoto díla nedostal. Snad v tomto čase pracoval na „Geschichte des Sachsenstammes“ (O dějinách saského kmene).
Od mineralogický a nyní i historických úvah Agricola obrátil svou pozornost na míry, váhy a mincovnictví. A skutečně roku 1550 se u tiskaře Frobena objevila jeho pojednání :
• „de mensuris et ponderibus Romanorum atque Graecorum lib. V“ (O mírách a váhách Římanů a Řeků) • de extermis mensuris et ponderibus lib.II“ (O Vnějších (zahraničních) mírách a váhách) a četné další.
V roce 1552 Agricola složil úřad starosty a fyzikát, aby se mohl nerušeně věnovat vlastním studiím. V tom čase byla již dva roky hotova Agricolova největší a nejslavnější práce „De re metallica lib. XII“. Tato velice rozsáhlá práce, rozdělená do dvanácti částí (knih), věnovaná saskému kurfiřtovi Mořicovi, obsahuje podrobné vylíčení veškerých tehdejších hornických a hutnických činností, skutečnou encyklopedii těchto umění. Kompendium je vybaveno početnými zajímavými obrázky – dřevoryty velmi dobré úrovně. Shodou okolností vyšla kniha v roce 1556, čtyři měsíce po autorově skonu. Byla mnohokrát vydávána, přeložena do různých jazyků. Agricola udal nový směr, jak pohlížet na anorganickou přírodu. Odmítal neplodné scholastické úvahy a byl vysloveně pro exaktní pozorování. Jeho systém a základy platily až do začátku 18. století. Agricola se v mládí klonil k protestantství, ale přesto zůstal katolíkem. Byl dvakrát ženat a z těchto manželství se mu narodilo několik dětí; ze tří synů se dva starší stali kanovníky v Erfurtu. Na sklonku života trpěl nedostatkem i nouzí, protože spotřeboval spoustu peněz na vydávání svých děl. Ačkoli měl v úmyslu napsat vlastní životopis, nestačil tak učinit. Georgius Agricola zemřel 21. 11. 1555 v Kamenici, raněn mrtvicí. Jiří Fabricius o tom uvědomil Melanchtona: Agricola měl čtyři dny trvající horečku. Jako horlivému katolíkovi kamenický pastor Tittelbach odmítl vykonat pohřeb; mrtvola zůstala po pět dní ležet, než ji pochovali v zámecké kapli v městě Zeitz. I když výsledky Agricolových děl mají dnes význam historický, jeho jméno však zůstane vždy na čestném místě mezi renesančními a humanistickými učenci 16. století.
