František Santini-Aichel
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
František Jakub Santini-Aichel (pokřtěn 28. dubna 1680 Praha – 1709) byl český kameník italského původu, bratr Jana Blažeje Santini-Aichela.
| Příbuzenstvo | |
|---|---|
| otec | |
| bratr | |
| děd | |
Narodil se jako nejmladší dítě do vážené rodiny pražského kameníka Santina, pokřtěn byl v chrámu sv. Víta. Vyučil se taktéž kameníkem, aby mohl převzít otcovu dílnu místo nejstaršího Jana Blažeje, který pro kamenickou práci neměl fyzické předpoklady. Společně s otcem pracoval v roce 1702 na novoměstské jezuitské koleji. Po smrti otce téhož roku přijal jeho jméno k příjmení. Bratr mu přenechal svůj díl peněz z otcova dědictví, aby mohl provozovat kamenické řemeslo, ale Jan ze společného podniku pro Františkovu nešetrnost v roce 1704 vystoupil.
Ačkoliv vztahy mezi bratry nebyly harmonické, pomáhal bratr Františkovi zadáváním zakázek na jím prováděných stavbách, jako např. na chrámu Nanebevzetí Panny Marie cisterciáckého kláštera v Sedlci v roce 1708, či jej doporučoval dalším architektům. František Santini tak pracoval jako kamenický mistr na řadě staveb Kryštofa Dientzenhofera, např. stavbách Šternberského paláce (1702–1707), zámeckého kostela Zjevení Páně ve Smiřicích (1707) a mnoha dalších.
Ze sochařských děl v Praze je Františkovi např. připisována socha sv. Josefa na úpatí Radničních schodů na Hradčanech (světec v rozevlátém rouchu s malým Ježíškem v náručí), autorství ale není jisté.
V roce 1707 si František bere za ženu Barboru Kulichovou, dceru otcova celoživotního přítele, kamenického mistra Adama Kulicha.
Po Františkově předčasné smrti neváhal bratr Jan vést se vdovou dlouhý soudní spor o Františkovu pozůstalost.
