Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha^[1], do roku 1997 Katedrála svatého Víta, je dominantní stavbou Pražského hradu a sídelním kostelem arcibiskupa pražského.

Obsah 1 Předchůdci katedrály 1.1 Rotunda 1.2 Bazilika 2 Dějiny katedrály 2.1 Svatovítské zvony 3 Pověsti 4 Soudní spory o vlastnictví katedrály 5 Pohřbení králové a císaři 6 Fotogalerie 7 Související články 8 Reference 9 Externí odkazy 10 Literatura

[editovat] Předchůdci katedrály

[editovat] Rotunda

(více v samostatném článku Rotunda svatého Víta)

První kostel, zasvěcený sv. Vítu, uctívanému v tehdy spřáteleném Sasku, založil kníže Václav. Kruhová románská rotunda o průměru 13 metrů byla dokončena někdy ve 30. letech 10. století a záhy zde byly uloženy ostatky jejího zakladatele, který začal být uctíván jako patron celé země. O sto let později (1038)^[2] sem kníže Břetislav I. z Hnězdna přenesl i ostatky sv. Vojtěcha. Přesná podoba rotundy je předmětem mnoha vědeckých sporů, neboť se z ní v podzemí dnešního chrámu dochovaly jen malé části základového zdiva. Z kruhové stavby nejspíše vybíhaly čtyři apsidy, dodávající celému kostelu půdorys kříže. Rotunda sv. Víta byla zprvu knížecím dvorským kostelem, po zřízení pražského biskupství roku 973 se stala katedrálním kostelem biskupským. Spolu s kostelem Panny Marie a sv. Jiří tvořila rotunda první kamennou architekturu Hradu.^[2]

[editovat] Bazilika

Břetislavův syn a nástupce kníže Spytihněv II. dal namísto prostorově nedostačující rotundy vybudovat mnohem větší a reprezentativnější románskou baziliku sv. Víta, Vojtěcha a Panny Marie.^[2] Podle kronikáře Kosmase byla stavba zahájena na svátek sv. Václava roku 1060.^[2] Po požáru, který již hotové dílo postihl roku 1091, byla definitivně dokončena v roce 1096. K roku 1074 je u kostela zmiňována krypta sv. Kosmy a Daminána.^[2] Trojlodní bazilika s dvojicí apsidálně zakončených chórů (východním a západním), příčnou lodí na západním konci a dvojicí věží měla podstatně monumentálnější rozměry než předcházející kostel – délku 70 m a šířku 35 m. Její půdorys je dobře doložen; v podzemí jižní části dnešní katedrály se dochovaly bohatě zdobené sloupy západní i východní krypty, fragmenty zdiva, dlažby a nosných sloupů.

[editovat] Dějiny katedrály

Roku 1344 Karel IV., tehdy ještě kralevic a markrabě moravský, pokládá s dlouholetým přítelem, Arnoštem z Pardubic, a se svým otcem, Janem Lucemburským, základní kámen katedrále sv. Víta v souvislosti povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. Hlavním architektem byl Matyáš z Arrasu. Později po jeho smrti převzal vedení stavby Petr Parléř. Parléř pocházel z významného stavitelského rodu. V katedrále sv. Víta použil tehdy neobvyklou síťovou žebrovou klenbu tzv. Parléřovského typu. Sv. Vít je trojlodní katedrála s příčnou lodí, triforiem a věncem kaplí. Nejvýznamnější z nich je kaple sv. Václava postavená nad jeho hrobem. V této kapli jsou pochováni čeští králové a jsou zde i uloženy české královské korunovační klenoty. Velká neboli zvonová věž je 99,5 metrů vysoká a byla založena Petrem Parléřem. Po požáru Hradu a Malé Strany, který zničil severní věž a rozestavěnou loď katedrály byla jižní věž roku 1554 opravena a opatřena arkádovým ochozem. Z roku 1770 pochází barokní helmice pobitá mědí. Jak název napovídá, je v této věži umístěna zvonice. Na jižní části katedrály je exteriérová mozaika Posledního Soudu, což je prvek na sever od Itálie značně neobvyklý. Nechal ji zhotovit Karel IV. benátskými umělci.

Západní část, průčelí s osmdesátimetrovými věžemi, byla přistavěna v 19. a 20. století podle projektu Josefa Mockera. Po jeho smrti (1899) převzal vedení Kamil Hilbert. V září 1929 byla dokončena dostavba katedrály u příležitosti tisíciletí zavraždění svatého Václava. Mimo jiné slouží jako pokladnice českých korunovačních klenotů, mauzoleum českých králů a galerie jejich sochařských a malířských portrétů. Na výzdobě západní části katedrály se podílela řada význačných umělců - František Kysela, Max Švabinský, Alfons Mucha, Karel Svolinský, Otakar Španiel a další.

V roce 1997 arcibiskup Miloslav Vlk katedrále, zasvěcené dosud jen svatému Vítu, dekretem udělil název katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha. ^[1]

[editovat] Svatovítské zvony

Zvonění na svatovítské zvony obstarává dobrovolný spolek Campanaria Pragenses Sancti Viti pod vedením Tomáše Stařeckého. Na jižní věži katedrály jsou zavěšeny čtyři zvony:

• Zvon Zikmund z r. 1549 od Tomáše Jaroše z Brna, největší český zvon.
• Zvon Václav z r. 1542 od zvonařů Ondřeje a Matyáše Pražského.
• Zvon Jan Křtitel z r. 1546 od zvonaře Stanislava.
• Zvon Josef z r. 1602 od Martina Hilgera.

První písemná zmínka o zvonech v Praze pochází z r. 955 od obchodníka Ibrahima ibn Jakuba. Všechny tamní zvony i hodinové cymbály a další vybavení bylo zničeno požárem r. 1541. Jednalo se o zvony:

• Zvon Patron z r. 1509 od mistra Bartoloměje.
• Zvon Ludvík, přenesený do svatovítské katedrály z kosela sv. Barbory v Kutné Hoře na žádost krále Vladislava Jagellonského.
• Několik dalších zvonů.

V minulosti se zde nacházelo několik dalších zvonů, které byly zrekvírovány během světových válek:

• Zvon Marie z r. 1542 od Ondřeje Pražského, přelitý v r. 1890 dílnou Diepoldů.
• Zvon Dominik z r. 1556 od Tomáše Jaroše z Brna, přelitý v r. 1891 dílnou Diepoldů.
• Zvon Ježíš z r. 1761 od Františka Antonína Franka, přelitý v r. 1844 Karlem Bellmannem.
• Zvon Umíráček (též Rekvial) z r. 1546 od zvonaře Stanislava.

[editovat] Pověsti

• Když v r. 1378 umíral veliký císař a český král Karel IV., umíráček z věže katedrály začal zvonit sám od sebe a k němu se postupně připojily všechny české zvony. Karel to uslyšel a před smrtí zvolal: „Hle, dítky mé, již mne volá Pán Bůh, budiž s vámi na věky!“
• Věštec řekl králi Václavu IV., že zemře „před věží svatovítskou“. Václav dostal strach a věži se vyhýbal. Později dostal nápad, že by mohl věštbu obejít tím, že věž zbourá. Nařídil to vykonat a odjel na své sídlo na Novém hradě u Kunratic. Tam byl náhle zastižen mrtvicí a teprve když umíral, pochopil pravý výklad věštby – zemře „před věží“ – tedy dříve než věž.
• Házenburská kaple v přízemí věže nebyla po požáru Prahy v r. 1541 dlouhá léta opravena a sloužila zvoníkům jako komora. Jednou tam usnul opilý zvoník, ale o půlnoci ho probudil přízrak a vyhnal ho z kostela pryč. Zvoník přes noc zešedivěl hrůzou.
• Když byl odlit největší český zvon Zikmund, na Hrad jej táhlo na kočáře 16 párů koní, nikdo však nevěděl, jak jej dostat nahoru na věž. Umělci ani stavitelé si nevěděli rady, až nejstarší královská dcera sestavila podivný stroj a utkala provaz z dívčích vlasů, na němž zvon snadno vytáhla na věž. Když však chtěli učenci stroj prozkoumat, princezna jej přikázala rozebrat a roztlouci.
• Vyprávělo se, že panovník, který dostaví svatovítskou katedrálu, dokáže potom definitvně odvrátit turecké nebezpečí. Doslechl se o tom císař Leopold I., nechal katedrálu opravovat a slíbil na stavbu vynaložit značné prostředky. Avšak pověst se donesla až k Turkům, kteří začali svolávat vojska, aby tak stavbu katedrály překazili. Leopold dostal strach, ve stavbě ustal a slíbené finance věnoval na posílení armády.
• Za vlády Fridricha Falckého se katedrála dostala do rukou kalvinistům, kteří chtěli na posměch katolíkům zvonit na Velký pátek. Zvony však ztěžkly tak, že je nebylo možné rozhoupat. Správce katedrály se rozzlobil a zamkl věž, aby se nezvonilo ani na Bílou sobotu, avšak zvony se rozezněly samy od sebe.
• Svatovítské zvony dokáží měnit hlas podle nálady, které panuje v českém národě. V období po bitvě na Bílé hoře prý zvonily tak smutně, že probouzely zesnulé české světce v kryptě katedrály.
• Zvony z věže nemůže nikdo uloupit, kdo by se o to pokusil, zemře; naloženy na vůz by ztěžkly tak, že by je žádný neutáhl; kdyby se to přece podařilo, zvony by uletěly zpět na své místo.

[editovat] Soudní spory o vlastnictví katedrály

Katedrálu do roku 1954 spravovala církev, poté tehdejší komunistický režim zákonem určil za správce katedrály sám sebe a prohlásil ji majetkem všeho lidu. Po Sametové revoluci se rozhořel spor o vlastnictví katedrály. V roce 1992 podala řada organizací zřizovaných církví určovací žalobu na vlastnictví katedrály. Po čtrnácti letech, 16. června 2006, po odvolání na straně církve i státu soud rozhodl, že zákon z roku 1954 nezměnil vlastnictví katedrály a že tedy patří témuž vlastníkovi jako před rokem 1954, konkrétně Metropolitní kapitule u sv. Víta.

Rozsudek se setkal s nesouhlasem řady občanů, kteří považují katedrálu za státní symbol, který by měl být v rukou státu. Řada dalších občanů naopak rozsudek vítá s tím, že katedrála jakožto sídelní kostel arcibiskupa má z povahy věci patřit církvi. Kardinál Miloslav Vlk první rozhodnutí soudu 26. října 2005 ve prospěch církve, proti kterému se stát odvolal, přivítal a prohlásil, že stát povinnosti, které získal s katedrálou, neplnil dobře. 5. září Správa Pražského hradu předala katedrálu Metropolitní kapitule u svatého Víta, pod niž od 6. září 2006 spadá.

Dne 16. února 2007 zrušil Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze, který rozhodl, že katedrála svatého Víta patří církvi. Nejvyšší soud dospěl k názoru že vládní nařízení z roku 1954, které z Pražského hradu udělalo sídlo prezidenta a „památku, náležející všemu československému lidu“, stále platí. Proto podle Nejvyššího soudu chrám byl a zůstává majetkem státu, nicméně vnitřní mobiliář až na výjimky je vlastnictvím církve. Případem se nyní bude opět zabývat Obvodní soud pro Prahu 1.

Celý soudní spor je mnohými občany vnímán velice negativně a jako takový působí značně absurdně, nedělá dobré jméno ani jedné z obou stran sporu.

^[3]

Soudní spor o vlastnictví katedrály je zajímavý tím, že prakticky nelze určit vlastníka stavby v době jejího vzniku, neboť ve středověkém chápání byl kostel v podstatě vlastníkem sebe sama, neboť byl chápán jako poněkud specifická „fyzická osoba“.^[4] Proto také bylo možné například darovat kostelu určitý dar, a také bylo možné si od kostela peníze půjčit. Církev katedrálu pouze spravovala prostřednictvím kapituly, ale nebyla jejím vlastníkem. Jejím vlastníkem však v žádném případě nebyl ani panovník či stát.

[editovat] Pohřbení králové a císaři

1. Přemysl Otakar I., král český (1155 - 15.12.1230)
2. Přemysl Otakar II., král český (1232 - 26.8.1278)
3. Rudolf II., vévoda rakouský (1271 - 10.5.1290)
4. Guta Habsburská, královna česká (13.3.1271 – 18.6.1296) – (manželka krále Václava II.)
5. Václav II., král český (17.9.1271 - 21.6.1305)
6. Rudolf I., král český (1282 - 4.7.1307)
7. Blanka Margareta z Valois, císařovna německá a královna česká (1317 – 1.8.1348) – (manželka císaře římského a krále českého Karla IV.)
8. Karel IV., císař římský a král český (14.5.1316 – 29.11.1378)
9. Václav IV., král český a německý (26.2.1361 – 16.8.1419)
10. Jiří z Poděbrad, král český (6.4.1420 - 22.3.1471)
11. Anna Jagellonská královna česká a uherská a císařovna římskoněmecká (23.7.1503 - 27.1.1547) – (manželka císaře Ferdinanda I.)
12. Ladislav Pohrobek, král český (22.2.1440 - 23.11.1457)
13. Ferdinand I., císař římský a král český (10.3.1503 - 25.7.1564)
14. |Maxmilián II., císař římský a král český (31.7.1527 - 12.10.1576)
15. Arcivévodkyně Eleonora (4.11.1568 - 12.3.1580) – (manželka císaře Maxmiliána II.)
16. Rudolf II., císař římský a král český (18.7.1552 - 20.1.1612)
17. Marie Amálie Rakouská, vévodkyně parmská (26.2.1746 - 18.6.1804) – (Manželka vévody Ferdinanda II. Parmského)

[editovat] Fotogalerie

Katedrála z jižní strany	Hlavní průčelí	Hlavní průčelí	mozaika Poslední soud
jižní strana	jižní strana	vnější opěrný systém	klenba nad jižním portálem
noční snímek	interiér	zvon Zikmund na věži	Hrob sv. Jana Nepomuckeho

[editovat] Související články

• Kapitula Všech svatých
• Svatovítská kapitula - Metropolitní kapitula u svatého Víta na Pražském hradě
• Spor o katedrálu
• Přemyslovci a katedrála sv. Víta

[editovat] Reference

1. ↑ ^{a b} Sv. Vít, Václav a Vojtěch - katedrála, Pražská informační služba
2. ↑ ^{a b c d e} Eduard Škoda: Pražské svatyně, Libri Praha 2002, ISBN 80-7277-098-5, str. 255-258
3. ↑ Soud vzal svatého Víta církvi - článek na Aktualne.cz
4. ↑ Vyjádření renomovaného historika Dušana Třeštíka pro Lidovky

[editovat] Externí odkazy

• Oficiální stránky
• Výzkum dokumentů v katedrále sv. Víta
• video z krypty pod katedrálou
• Panoramatické fotografie z veže katedrály

[editovat] Literatura

• KYBALOVÁ, Ludmila. Pražské zvony. Praha: Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1958.
• KOŠNÁŘ, Julius. Staropražské legendy. Praha: 2000 (reedice).
• PODLAHA, Antonín, HILBERT, Kamil. Soupis památek historických a uměleckých. Hradčany I - Metropolitní chrám svatého Víta. Praha 1906.
• PALACKÝ, František. Staří letopisové čeští od roku 1378 do roku 1527. Praha: L. Mazáč, 1941, s. 268.
• RYBIČKA, Antonín. O českém zvonařství. Praha: Královská česká společnost nauk, 1886.
• SVÁTEK, Josef. Pražské pověsti a legendy. 2. vyd. Praha: Paseka, Praha 1997 (1. vydání 1883).
• ŠORM, Antonín. Pověsti o českých zvonech. Praha: V. Kotrba, 1926.