Fénické písmo
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Fénické písmo bylo ve starověku písmo používané pro zaznamenání textů ve féničtině a později i v dalších příbuzných kenaánských jazycích.
[editovat] Původ a vývoj
Fénické (resp. fénicko-kenaánské) písmo se vyvinulo z písma protosinajského patrně někdy v 14. - 11. století př. Kr. v oblasti předního východu (Fénicie nebo Kenaán v širším smyslu). Podle místních variant se toto písmo vyvíjelo dál do mnoha zpočátku velmi podobných forem. Mezi písma, která z něj vznikla, se řadí starořecké písmo, starohebrejské písmo, staroaramejské písmo a starojihoarabské písmo. Z těchto písem dále vznikla řecká alfabeta, etrusko-latinské písmo (a z něj latinka), moabské písmo; staroaramejské písmo je zase předkem kvadrátního aramejského písma (užívaného klasickou i moderní hebrejštinou), palmýrského a nabatejského písma a z nich vzešlých písem syrského a arabského. Starojihoarabské písmo dalo vznik etiopskému písmu, starohebrejské písmo písmu samaritánskému. Fénické písmo tedy stojí u zrodu mnoha dnešních písem.
Fénické písmo, vycházející z akrofonického protosinajského písma, je písmem hláskovým, fonetickým. Má celkem 22 znaků označujících souhlásky. Oproti moderním písmům původem z řecké alfabety včetně latinky, nezná znaky pro samohlásky, podobně jako většina písem vytvořených pro semitské jazyky. Psalo se jím zprava doleva.
[editovat] Seznam znaků
[editovat] Související články