Duběnkový inkoust
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
_sulfate_-_California_State_Archives.jpg/180px-Oak_galls_and_iron(II)_sulfate_-_California_State_Archives.jpg)
Duběnkový inkoust je inkoust fialovo-černé barvy, vyráběný ze solí železa a taninu z rostlinných zdrojů. Jde o organokovovou sloučeninu rozptýlenou ve vodě, ve které je stabilizována pojidlem, který zajišťuje rozptýlení pigmentu v roztoku. V Evropě byl běžně používán od 12. století do 19. století.
Obsah |
[editovat] Historie
Reakce zajišťující vznik tohoto inkoustu je doložená od dob Plinia (23-79), který používal skalici zelenou jako léčivo a dokazoval ji pomocí tříslovin.[1]
I když byl duběnkový inkoust pravděpodobně znám velice dlouho, není jisté, od kdy se používá masivně. První zmínky jsou v knize Encyklopedie sedmi svobodných umění od Martianuse Capelly [zdroj?] z patnáctého století. Není jisté, kdy došlo k přechodu z inkoustu vytvářeného ze sazí na duběnkový inkoust, ale ve vrcholném středověku byl hlavním inkoustem inkoust duběnkový. Hlavním důvodem přechodu byla pravděpodobně jednoduchá příprava duběnkového inkoustu. Rolišit starý duběnkový inkoust není jednoduché a jistě jde určit jedině chemickou analýzou (například detekcí železa), protože duběnkový inkoust časem bledne a může připomínat inkoust vytvořený se sazí s příměsi, nebo inkoust sépie.
[editovat] Vlastnosti
Svou povahou je duběnkový inkoust organokovová sloučenina rozptýlená v podobě suspenze v roztoku. Při nanášení na papír se pevně váže do vláken celulózy, proto nejde smýt vodou. Při psaní na pergamen se váže na kolagenní vlákna, díky čemu se nestírá, na rozdíl od inkoustů založených na sazích. Vzhledem k mechanismu adheze se dá seškrábat, tím se ale poškozuje horní vrstva. Pergamen, ze kterého byl původní text seškrábán se nazývá palimpsest.
Tento inkoust je vůči papíru agresivní, jednak schopností taninu vázat se na proteiny a katalyticky je hydrolyzovat, nebo kazalyticky oxidovat podklad při přeměně železnatých iontů na železité.
Inkoust se připravoval nedlouho před psaním, protože se nedá příliš dlouho skladovat - při dlouhém skladování vytváří shluky na dně nádoby. Také může vysychat okolní kapalina.
[editovat] Příprava
[editovat] Suroviny
[editovat] Tanin
Tanin vzniká v rostlinách jako produkt sekundárního metabolismu, sloužící k ochraně rostlin proti parazitům a proti okusu (tanin má nepříjemnou hořkou a svíravou chuť). Tanin se vyskytuje ve většině rostlinných částí, v zásadním množství v kůře a ořeších. Největší množství je ale v duběnkách, odtud název inkoustu. Tanin má schopnost vázat se na proteiny a další látky, čehož se využívá mimo jiné k činění kůží.
V duběnkovém inkoustu je tanin částečně hydrolyzován na své monomery, proto se na železo váže tanin i kyselina gallová. Složitá molekula taninu se rozkládá působením vysoké teploty během přípravy.
[editovat] Zelená skalice
Hydrát síranu železnatého, FeSO4. nH2O, je druhou nezbytnou složkou tohoto inkoustu. Při reakci s taninem vytváří barevný pigment. Mezi historické názvy patří zelený vitriol a atramentum (z latiny - černidlo), triviální název je zelená skalice. Zelená skalice je prokazatelně známá od prvního století našeho letopočtu, nejstarší rozdělení skalic ale pochází ze šestého století před naším letopočtem ze sumerského slovníku.[2] (Sumerský jazyk byl v té době chrámovým jazykem). Skalice se získávala především z dolů, kde se zvětráváním uvolňovala z hornin a vytvářela bílé povlaky. Síran železnatý se v přírodě vyskytuje i jako minerál melanterit. U nás je doložen obchod se zelenou skalicí od roku 1344 z Týnského dvora. [zdroj?]
Železnaté soli se dají připravit i reakcí hřebíků se slabou kyselinou. V současné době je tato sklalice běžně dostupná v drogériích jako výživový doplně, jako čistidlo odpadních vod nebo na odstraňování mechu.
Síran železnatý může obsahovat příměsi síranu železitého, protože jeho obsah nemá vliv na tvorbu inkoustu. Část železnatých iontů časem přechází na ionty železité. Dříve se myslelo, že k tvorbě pigmentu je nutné spolupůsobení iontů mědi a železa, což se odráží v radách přidávat do zelené skalice skalici zelenou, nebo aspoň inkoust vařit v měděném kotli.[3] Měďnaté ionty ale podle moderních výzkumů vliv nemají. Tento mýtus mohl vzniknout ze špatné rozlišitelnosti zelené a modré skalice v přírodním stavu. Přírodní modrá skalice je navíc často kontaminována skalicí modrou, proto může také dávat černé zbarvení při reakci s taninem. Anglický výraz copperas označující zelenou skalici ukazuje na záměnu těchto sloučenin (copper - měď)
[editovat] Voda nebo jiná tekutina
Většina inkoustů se vyrábí z vody. Její příměsi mohou negativně ovlivnit výsledný produkt, proto se v minulosti doporučovala voda dešťová, v současnosti je nejlepší pro přípravu destilovaná voda.
Někdy se používalo víno, pivo nebo ocet, protože se věřilo, že jsem o čistější tekutiny. Alkohol navíc působí jako konzervant a snižuje povrchové napětí inkoustu, proto se s ním pak lépe pracuje. Alkohol se ale při vaření rychle vypařuje, takže je nutné část přidat až po dokončení přípravy.
[editovat] Arabská guma
Arabská guma je pryskyřice získávaná z některých druhů akácií, které rostou v severní Africe. Jde o dobře stravitelnou směs sacharidů a glykoproteinů, která se používá v potravinářství jako stabilizátor (E 414). Dále se využívá jako lepidlo na poštovních známkách, jako součást klovatiny, nebo jako fixativ v malířství. V duběnkovém inkoustu pomáhá udržet pigment v tekutině tím, že zabraňuje jeho usazování.
[editovat] Postup
[editovat] Rozklad taninu
- Pražení duběnek
- Vaření ve vodě
- Kvašení
Pomozte Wikipedii tím, že tuto část vhodně rozšíříte.
[editovat] Falšování inkoustu
Starý duběnkový inkoust jde napodobit směsí chemikálií, které tento inkoust připomínají. Bylo toho zneužito při tvorbě Rukopisu zelenohorského.
[editovat] Reference
- ↑ http://www.rsc.org/ej/AN/1998/a807782g.pdf
- ↑ http://www.chemicke-listy.cz/docs/full/2002_12_05.pdf
- ↑ http://www.knaw.nl/ecpa/ink/make_ink.html
