Bitva u kunduraských olivových hájů

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Bitva u kunduraských olivových hájů
Konflikt: Čtvrtá křížová výprava
Trvání: 1205 Místo: Messenia, Peloponés, Řecko Casus belli: {{{příčina}}} Výsledek: Drtivé vítezství francouzských křižáků Změny území: {{{Území}}}
Strany
Křižáci	Byzantští Řekové
Velitelé
Guillaume de Champlitte Godfrey z Villehardouinu	Michael Komnenos Dukas
Síla
500 - 700 rytířů lehké jezdectvo	4000 - 5000 vojáků
Ztráty
lehké	těžké
{{{poznámky}}}

Bitva u kunduraských olivových hájů, nebo také u kunduroských olivových hájů se odehrála v Messenii na Peloponésu na jaře roku 1205 mezi francouzskými křižáky a místními řeckými vládci a skončila drtivým vítězstvím francouzských rytířů a zlomením řeckého odporu.

Poté co čtvrtá křížová výprava 13. dubna 1204 dobyla Konstantinopolis a rozvrátili tak na čas Byzantskou říši, jejíž císařský dvůr odplul do Nikáie, skupina kolem pěti až sedmi set rytířů pod velením účastníků výpravy, Guillauma de Champlitte a Godfreye z Villehardouinu se střetla s vojskem pěti tisíc peloponéských Řeků, které vedl synovec byzanstkého císaře Michael Komnenos Dukas. Tato bitva rozhodla osud zbytku Peloponésu, který tak padl do křižáckých rukou a stal se základem nového křižáckého státu Achajské knížectví.

Obsah 1 Pozadí bitvy 2 Popis bitvy 3 Důsledky 4 Související články 5 Zdroje

[editovat] Pozadí bitvy

13. dubna 1204 vojska čtrvté křížové výpravy dobyla hlavní město Byzantské říše. Vůdce výpravy, Bonifác z Montferratu, který byl vyšachován z možnosti stát se novým latinským císařem, dobyl Soluň a založil si zde svůj vlastní křižácký stát Soluňské království. Guillaume de Champlitte Bonifáce následoval a v dobytí Soluně mu pomohl. Poté pokračoval dále na jih, až dorazil do Morey. Zde se spojil s Godfreyem z Villehardouinu, který se plavil do Messenie na své cestě z Palestiny.

Francouzští rytíři společně táhli za dobytím Morey. Nejprve dobyli Messenii, kterou držel Jan Kantakouzenos. Guillaume a Godfrey poté obsadili všechna důležitá města na západním Peloponésu bez většího odporu. Řekové z Arkádie, Lakónie a Argolidy, které vedl Michael Komnenos Dukas, který byl toho času guvernérem Peloponésského thematu a Michael Kantakouzenos, syn zesnulého Jana Kantakouzena pokusili křižákům postavit na odpor a jejich postup u kunduraských olivových hájů zastavit.

[editovat] Popis bitvy

Podle Morejské kroniky bylo Latinů sedm set, zatímco „Římanů“ (Byzantinců, resp. byzantských Řeků) čtyři tisíce, jezdců i pěších řadových vojáků. Godfrey z Villehardouinu, strýc křižáka Godfreye, společníka Guillauma de Champlitte ve své Kronice uvádí, že Michaelovo vojsko čítalo pět tisíc mužů, zatímco křižáků mělo být deset krát méně. V každém případě, navzdory citelné početně znevýhodněni, francouzští rytíři bitvu vyhráli. Odpor Řeků byl zcela ochromen a vzápětí začala padat do křižáckých rukou jedna byzantská pevnost za druhou. Michael Komnenos Dukas se poté stáhl do Epiru a založil zde Epirský despotát. Přesná poloha kunduraských olivových hájů je neznámá. Godfrey z Villehardouinu (kronikář) se zmiňuje, že místo bitvy bylo vzdáleno jeden den od pevnosti Modon (Methoni).

[editovat] Důsledky

Bitva u kunduraských olivových hájů byla rozhodující pro dobytí Peloponésského poloostrova křižáky. Po tomto vítězství již pro křižáky v Morei už nic nepředstavovalo vážnou hrozbu. Vítězové byli v Andravii přijati lidem i církví. Poslední ohniska odporu představovala obrana pevností v Naupliu a Akrokorintu, které držel Leo Sgouros. Guillaume de Champlitte poté vybudoval svůj křižácký stát Achajské knížectví, který zabíral většinu Peloponésu, s výjimkou benátských měst na pobřeží.

[editovat] Související články

• Čtvrtá křížová výprava
• Achajské knížectví
• Epirský despotát
• Michael Komnenos Dukas
• Guillaume de Champlitte
• Godfrey z Villehardouinu
• Peloponés

[editovat] Zdroje

Tento článek je zčásti nebo zcela založen na překladu článku Battle of the Olive Grove of Koundouros na anglické Wikipedii.

Související články obsahuje Portál Křížové výpravy

• Curta, Florin; Paul Stephenson (2006). Southeastern Europe in the Middle Ages, 500–1250. Cambridge University Press. ISBN 0-521-81539-8.
• Fine, John V (1994). The Late Medieval Balkans: A Critical Survey from the Late Twelfth Century to the Ottoman Conquest. University of Michigan Press. ISBN 0-472-08260-4.
• Setton, Kenneth Meyer (1976). The Papacy and the Levant, 1204–1571, The American Philosophical Society, Diane Publishing Co. ISBN 0-87169-114-0.
• Geoffrey de Villehardouin (1829). in Translated by T. Smith: The chronicle of Geoffry de Villehardouin, Marshal of Champagne and Romania concerning the conquest of Constantinople, by the French and Venetians, anno M.CCIV William Pickering.
• The original Greek text is from Το Χρονικόν του Μορέως (The Chronicle of Morea), edition by P. Kalonaros, Athens 1940 (in Greek)
• The Romans (Rhomaioi) was the name that the Byzantine Greeks were using to describe themselves, see also: The Names of the Greeks