Antonín Wiehl
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Antonín Wiehl (26. dubna 1846 Plasy – 4. listopadu 1910 Praha) byl český architekt a představitel historismu.
Absolvoval Českou techniku v Praze, kde byl žákem Josefa Zítka a v letech 1871–75 zde působil jako asistent. Od roku 1873 byl samostatně působícím stavitelem. Byl také prvním předsedou Spolku inženýrů a architektů.
Podobně jako tvorba J. Zítka je i Wiehlova tvorba ovlivněna italskou renesancí, a především tvorbou Andrea Palladia. V duchu českého vlasteneckého vzepětí konce 19. století však tuto architekturu kombinoval s prvky české renesance, bohatě členěnými štíty, sgrafitem atp. Při výzdobě fasád často spolupracoval s Mikolášem Alšem.
Působil především v Praze, kde projektoval mj. staroměstskou vodárnu – dnes muzeum Bedřicha Smetany (1883), arkády vyšehradského Slavína (1887), Průmyslový palác pro Jubilejní výstavu v roce 1891, budovu městské spořitelny (1991–95), vlastní, tzv. Wiehlův dům na Václavském náměstí (1895–96). Zúčastnil se i novorenesanční rekonstrukce Novoměstské radnice. Působil i jako zahradní architekt. Navrhl úpravu židovského hřbitova a sadů před Hlavním nádražím.
