Alexander Bach

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Alexander Freiherr von Bach (1813–1893)

Alaxander svobodný pán von Bach, německy Alexander Freiherr von Bach (4. ledna 1813, Loosdorf, Rakousko - 12. listopadu 1893, Schöngrabern, Rakousko) byl rakouský konzervativní politik, ministr spravedlnosti (1848-1849) a ministr vnitra (1849-1859). Jeho působení na počátku vlády Františka Josefa I. je spojeno se (znovu)zavedením a institucionalizací centralizace moci. Jelikož Bach patřil k hlavním architektům nového systému, byl po něm v Českých zemích pojmenován jakožto Bachův absolutismus. Byl bratr Otto Bacha. Alexander Bach nově zřídil četnictvo a policii. Byl omezen společenský a politický život.

[editovat] Život Alexandera Bacha

Jako měšťan patřil ke 3. stavu, nicméně byl velice vyhledávaný vídeňský advokát. Již roku 1848 získal křeslo ministra vnitra. Titul barona získal za zásluhy o trůn roku 1852. Zprvu usiloval „ministr brigád“ o přeměnu monarchie se silnými pozůstatky feudalismu v demokratický stát s moderní správou. Ve funkci ministra vnitra ho do svého normalizačního kabinetu přizval kníže Schwarzenberg a od rozpuštění kroměřížského sněmu roku 1849 byl Alexander Bach nazýván mužem budoucnosti. Byl to muž velkých schopností a charakterem kariérista. To také svědčí o tom, že spíš byl bezcharakterní povýšenec a kariérista, který při říjnovém krveprolití ve Vídni utekl v přestrojení z města a to nebylo naposled.^[zdroj?] Poté co za zemřelého Franze Stadiona převzal ministerstvo vnitra v létě 1849, představoval Alexander Bach hlavního obnovitele starých pořádků.

[editovat] Po Schwarzenbergovi

Po smrti Schwarzenbergově roku 1852 třímal Alexander Bach otěže všemohoucího absolutisty. Tomuto období se také říká „Bachův absolutismus“. Nejvíce se však proslavil sloganem „dávej si bacha“. Opovrhovaný ministr vnitra zůstal až do roku 1859 hned po císaři nejmocnějším mužem ve státě, který ovšem těžce zadlužil stát (za jeho éry vzrostl dluh říšské pokladny na 1800 milionů zlatých). Bach zvýšil přímé daně o 143%, vrátil do života mnohé staré metternichovské praktiky, zejména ostrou cenzuru s policejní špehování pronásledování apod. Na druhé straně se za odsuzující nálepkou „bachovského absolutismu“ skrývaly i pokroky na poli hospodářském, technickém a správním. Rozkvétal průmysl i obchod, stavěly se silnice železnice atd. Zrušil celní bariéry, zavedl okresy a kraje. Po prohrané válce s Itálií v roce 1859 nebylo nic snazšího jak ze strany vládních kruhů, tak ze strany liberální opozice - změnit strukturu státu a připsat Bachovi zásadní a rozhodující odpovědnost za rozvrat v říši.