Červená karkulka
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Červená karkulka je známá pohádka o setkání mladé dívky s vlkem. Tento příběh se během své historie velmi měnil a stal se předlohou pro obrovské množství moderních adaptací. Nejstarší psaná verze pochází z pera Charlese Perraulta, dnes asi nejrozšířenější verze je založena na zpracování bratří Grimmů.
Poznámka k pravopisu: V souladu s Pravidly českého pravopisu se jméno dívky píše jako „Červená karkulka“ nebo jen „Karkulka“. V některých překladech se ale objevuje i verze „červená Karkulka“. Obě možnosti lze považovat za správné.
Obsah |
[editovat] Příběh a jeho historie
Příběh vypráví o dívce přezdívané Červená karkulka, podle karkulky (karkule byla druh čepce), kterou stále nosí. V některých verzích jde o kapuci nebo kápi. Dívka jde lesem za svou babičkou, které nese něco k jídlu. Vlk chce dívku sežrat, ale bojí se to udělat přímo v lese (v některých verzích přihlížejí setkání dřevorubci). Dá se proto s dívkou do řeči a ta mu naivně prozradí, kam má namířeno. Navrhne jí tedy, aby nasbírala kytici květin, což udělá. Mezitím vlk přiběhne k domu babičky, předstírá, že je Karkulka a vloudí se dovnitř. Babičku sežere, oblékne se do jejích šatů a čeká na dívku. Když Karkulka přijde, sežere ji také. Poté přichází dřevorubec, rozřízne vlkovi břicho a babičku s Karkulkou, obě zcela v pořádku, zachrání. Poté naplní vlkovo břicho těžkými kameny, čímž ho zabijí. Podle jiných verzí příběhu vlk babičku nesežere, ale zavře ji do komory, v některých je zase Karkulka zachráněna dřevorubcem ještě před snědením.
Příběh vytváří jasný kontrast mezi bezpečným světem vesnice a nebezpečným temným lesem, což je pojetí v zásadě středověké, ačkoliv nejsou známé žádné tak staré verze. Zřejmý je také morální důraz – jak je důležité nesejít ze stezky.
Motiv vlka, který svou kořist spolkne, ale ta pak vyvázne z jeho břicha nezraněna, se objevuje také v ruském příběhu Petr a vlk a v dalším příběhu bratří Grimmů O vlku a sedmi kůzlátkách, v podstatě jde o téma staré nejméně jako Jonáš a velryba.
[editovat] Před Perraultem
Přestože nejsou známé žádné psané formy časově předcházející zpracování Charlese Perraulta, prameny příběhu je možné vystopovat v ústní lidové slovesnosti mnoha evropských států. Některé z nich stále existují a velmi se liší od všeobecně rozšířené verze inspirované Grimmovými. Příběh byl vyprávěn francouzskými rolníky už ve 14. století, podobně tak v Itálii, kde stále ještě existuje několik verzí, např. „La finta nonna“ (Falešná babička). Je také možné, že tato pohádka vychází z velmi podobných orientálních příběhů.
Prvotní variace příběhu se od toho dnes známého odlišují v řadě znaků. Záporný hrdina není vždy vlk, ale někdy jde o obra („ogre“) nebo vlkodlaka, čímž se příběh dotýká tehdy pořádaných procesů s vlkodlaky (podobným procesům s čarodějnicemi). Vlk obvykle nechá dívku vypít babiččinu krev a sníst její maso, takže se Karkulka na vlastní babičce bezděčně dopustí kanibalismu. Existuje verze, kdy dívka ulehne k vlkovi do postele, prohlédne jeho přestrojení a snaží se utéct. Jako výmluvu „babičce“ použije, že se potřebuje vyprázdnit a opravdu by nechtěla přímo v posteli. Vlk neochotně souhlasí, ale přiváže ji na provaz, aby nemohla utéci. Dívka ale provázek uváže na něco jiného a uteče.
[editovat] Charles Perrault
Nejstarší známá tištěná verze jménem Le Petit Chaperon Rouge pramení z francouzského folklóru 17. století. Byla vydána v roce 1697 ve sbírce Pohádky matky Husy Charlese Perraulta. Tato verze byla daleko temnější a také daleko zřetelněji moralizující než ty pozdější. Perrault do příběhu vložil mimo jiné právě červenou čepičku, resp. kapuci, které mnohé z výkladů příběhu připisují symbolický význam.
V tomto příběhu prozradí půvabná a dobře vychovaná vesnická dívka vlkovi to, co potřebuje vědět, aby se dostal k domku její babičky a tu sežral, aniž by ho viděli dřevorubci pracující v nedalekém lese. Příběh pokračuje nastražením pasti na Červenou karkulku, vlk ji sežere a tím příběh končí. Vlk je zde vítězem střetnutí a žádný happy end se nekoná.
Během osvícenství, Perraultovy doby, byly motivy pohádek silně upravovány a přizpůsobovány módnímu rokokovému stylu. Byly prezentovány spíše s ironickým odstupem a s násilně připojovanými moralitami. Tato verze je adaptací příběhu pro kulturu francouzských salónů konce 17. století, tedy pro úplně jiné posluchače než dříve, a stal se poučným příběhem, varujícím ženy před sbližováním s muži. Perrault za něj připojuje ponaučení:
Zde vidíte, co zlého potkává
děti, a zvláště krásky,
ty milé dívky hodné lásky,
když smí je oslovit kdejaký ohava,
a že nic zvláštního to není,
že slouží vlku k najedení.
Vlk, povídal jsem; vlci však
mohou být přece rozmanití:
někteří, než svou kořist chytí,
jsou roztomilí bůhvíjak,
úslužní, milí, krotcí tak,
jdou za mladými slečinkami,
pozor! až do domu, až do ložnic jdou s vámi.
Ach, běda děvčátku či slečně, neví-li,
že nejhorší jsou tihle zdvořilí!
(překlad F. Hrubín)
[editovat] Bratři Grimmové
V 19. století byly J. a V. Grimmům vyprávěny dvě různé německé verze; první Jeanette Hassenpflug (1791–1860) a druhá Marií Hassenpflug (1788–1856). Bratři z první verze vytvořili obsah příběhu a z druhé dodatek k němu. Příběh vyšel pod jménem Rotkäppchen v prvním vydání jejich sbírky Kinder- und Hausmärchen v roce 1812.
První část příběhu se natolik kryje s Perraultovou verzí, že z něj Grimmové téměř jistě čerpali. Konec je ale jiný – dívka a její babička jsou zachráněny lovcem; konec je identický se zakončením příběhu O vlku a sedmi kůzlátkách, který je zřejmě zdrojem.
V druhé části příběhu dívka a babička chytí a zabijí jiného vlka, využívají přitom zkušenosti z předchozího zápasu a předvídají jeho jednání. Dívka mluvila s vlkem, ale nedbala jeho rady a z pěšiny nesešla, naopak co nejrychleji běžela k babičce a společně se zamkly v domku. Vlk ale vylezl na střechu a čekal. Babička, která se obávala, že by si na Karkulku počíhal na zpáteční cestě, nechala dívku do necek před domem nanosit vodu z jitrnic. Vlk čenichal, nakláněl se, až spadl, a v neckách se utopil.
V pozdějších vydáních, kdy editaci pohádek přebral po Jacobovi bratr Wilhelm, prošla většina příběhů drobnými úpravami. Jednalo se především o sjednocení stylu, přidání přímé řeči a zjemnění temných motivů. V roce 1857 dosáhl příběh dnešní podoby. Podle této verze byl také pořízen český překlad.
[editovat] Interpretace
Kromě výše zmíněného Perraultova varování před sdílností k neznámým mužům se objevuje množství různých interpretací příběhu. Velká část připisuje červené čepici sexuální význam.
Příběh je vykládán jako varování před nucenou prostitucí – k tomu přispívá jednak to, že červený pláštík byl v 17. století klasickým znakem prostitutky, jednak reklamní kampaň Kolumbijské charity proti dětské práci, která Červenou Karkulku zobrazovala právě jako dětskou prostitutku.
Na pohádku je také možné nahlížet jako na příběh pohlavního dospívání. V této interpretaci symbolizuje červená čepička menstruační krev a vstup do puberty, temný les ženství. Případně zobrazuje čepička panenskou blánu. V tomto případě je vlk hrozbou pro dívčino panenství. Antropomorfizovaný vlk symbolizuje muže, který může být milencem, svůdníkem nebo násilníkem.
Příběh byl také vykládán jako odraz slunečního mýtu. Červená čepička v tomto případě reprezentuje jasné slunce, které je pozřeno temnou nocí (vlk), a znovu neporušené další den vychází (z vlkova břicha).
