West Coast Main Line
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| West Coast Main Line | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
|
Legenda
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
West Coast Main Line (WCML) („trať po západním pobřeží“) je nejvytíženější britskou drahou se smíšeným provozem. Je v podstatě jedinou dálkovou tratí z Londýna do západní a severozápadní Anglie, severního Walesu a západního Skotska.
Hlavní větev mezi nádražími London Euston a Glasgow Central měří 401 mil s hlavními nácestnými stanicemi Milton Keynes, Rugby, Nuneaton, Tamworth, Stafford, Crewe, Warrington, Preston, Lancaster, a Carlisle. Na odbočných větvích leží Northampton, Coventry, Birmingham, Wolverhampton, Stoke-on-Trent, Macclesfield, Stockport, Manchester, Bolton, Liverpool a Edinburgh.
Mimo dálkové a regionální dopravy zajišťuje WCML část příměstské dopravy v aglomeracích Londýna, Birminghamu, Manchesteru a Glasgow.
WCML je strategicky důležitou v celoevropském měřítku a je součástí Transevropské dopravní sítě(TENS). Pro západní Británii je hlavním nákladním koridorem pokračujícím z Londýna (přes Eurotunel) do Evropy.
Obsah |
[editovat] Historie
Stavěna byla od třicátých do sedmdesátých let devatenáctého století, v několika samostatných úsecích. První byly úseky Londýn - Birmingham společnosti Grand Junction Railway a Warrington – Birmingham firmy London and Birmingham Railway. Společně s křižující drahou Liverpool - Manchester (North Union Railway) a Manchester – Birmingham spojená roku 1846 do nové společnosti London and North Western Railway (LNWR). Severně od Carlisle se chtěla prosadit Kaledonská dráha a otevřela svou kmenovou trať do Beattocku v září 1847, do Edinburghu v únoru 1848 a do Glasgow v listopadu 1849. Poslední součást WCML - North Staffordshire Railway z Macclesfieldu přes Stoke-on-Trent do odboček s WCML Norton Bridge a Colwich byla otevřena roku 1848. Obě posledně jmenované trati zůstaly samostatné, až do doby spojování velkých společností. Se zbytkem WCML se sloučily v roce 1923.
Částečně pro usmíření s podniky a kvůli majitelům pozemků podél tratí, v některách případech se tratě vyhýbaly některým pozemkům a menším městům. Pro snížení stavebních nákladů WCML prochází i přes pahorkatiny Chilterns, Watford Gap a Northamptonskou vysočinu a horská území Cumbria s vrcholovou stanicí Shap a Leadhills s vrcholem v Beattocku. To bylo důvodem nižší rychlosti oproti konkurenční východní trati East Coast Main Line (ECML) a hlavním důvodem pro nasazení naklápěcích vlaků na konci dvacátého století.
Termín „West Coast Main Line“ se začal oficiálně používat až po 2. světové válce, a je tedy označenám pro trať, nikoli pro dopravce, nebo soukromou společnost vlastnící dráhu. Železnice z Rugby do Stafford přes Birmingham a Wolverhampton byla hlavní tratí do dostavby kratší spojnice údolím řeky Trent. Obdobně se jižně od Rugby WCML rozděluje a vede přes Northampton a spojuje se v Milton Keynes. Do Liverpoolu odbočuje v Weaver Junction mimoúovňovým rozpletem. Mnoho větví WCML vede do Manchesteru, první v odbočce Colwich, druhá v Norton Bridge za Staffordem tyto se spojují v Stoke-on-Trent. Třetí větev vede z Crewe přes Wilmslow. V roce 1988 British Rail dokončily severojižní spojku v Manchesteru, umožňující bezúvraťové odklony přes Bolton do Prestonu, tzv. Windsor Link. Poslední větví vede z Carstairs do Edinburghu na WCML po východním pobřeží.
[editovat] Období British Rail
British Rail modernizovaly a elektrifikovaly kmenovou trať v letech 1959 až 1974, její poslední elektrifikovanou součástí byl úsek do Glasgow. V roce 1989 následovala odbočka do Edinburghu. Z Manchesteru do Prestonu nejsou troleje dodnes, což znehodocuje tuto odklonovou trasu.
Od roku 1947 přišla WCML o mnohá spojení přímými vlaky nebo vozy, z Londýna se jednalo o Windermere; Barrow-in-Furness, Whitehaven a Workington; Huddersfield a Halifax (přes Stockport); Blackpool; Colne (přes Stockport); Morecambe a Heysham; Southport (přes Edge Hill); a Stranraer Harbour. Také bylo zrušeno spojení z Liverpoolu do Skotska. Provoz dálkových rychlíků přešel při reorganiaci British rail koncem sedmdesátých let pod odbor InterCity, před privatizací pod jménem „InterCity West Coast“.
[editovat] Modernizace v 21. století
V roce 2007 je před dokončením modernizace trati pod taktovkou Network Rail. Původní plán z roku 2005 v objemu 2biliónů liber vypracovaný Railtrackem počítal se zvýšením traťové rychlosti až na 225 km/h, v místech, kde bylo 175 km/h. Jízdní doba např. z Birminghamu do Londýna by se tak snížila z 1 hodiny 40 minut, na jednu hodinu. Bohužel tento byl od počátku odsouzen k smrti, kvůli nedostakům zabezpečovacího zařízení, konkrétně neexistenci tzv. pohyblivému oddílu, neumožňující požadované zvýšení rychlosti. Navzdory prvotím obavám, že by cena mohla překročit 13 bilionů liber, byly plány přehodnoceny a snížena cena na 8 až 10 bilionů liber, předpoklád dokončení je k roku 2008, a rychlost jen 200 km.
První fáze modernizace jižně od Mancesteru byla otevřena 27. Září 2004, předpokládané dokončení prací na celé WCML bylo ke konci roku 2005. Nicméně velký objem stavebních prací, jako zečtyřkolejnění trati v údolí Trentu, přestavby stanic Stafford, Rugby, Milton Keynes a Coventry a druhá etapa v Nuneatonu vede ke skluzu v termínech.
[editovat] Současný provoz
Nynější provoz je na bedrech 53 devíti vozových jednotek Pendolino 390 a 30ti čtyřvozových Desir řady 350 v provozu společností Silverlink a Central Trains, v menší míře i na motorových Virgin Voyager a Super-Voyager (pomineme-li řadu dalších relací spojů po WCML jen peážujících v krátkém úseku a příměstskou dopravu). Pendolina jezdila do Londýna roku 2005 šest spojů každou hodinu (10 ve špičce), v roce 2009 se předpokládá frekvence devět vlaků do hodiny a jeden Voyager do Chesteru a dále jedno Desiro se zastávkami Watford, Milton Keynes, Northampton, Rugby, Nuneaton, Atherstone, Tamworth, Lichfield, Rugeley, Stafford a Crewe.
Poslední snahou o zvýšení rychlosti je požadavek dopravce Virgin Trains o povolení rychlosti 135 mil za hodinu, oproti dnešním 125 (200 km/h) po dokončení čtyřkolejky mezi Rugby a Staffordem, při současném typu zabezpečovacího zařízení. Pokud toto schválí Network Rail, dojde i ke zvýšení propustnosti trati.
Počet cestujících u dopravce Virgin Trains zajišťujícího v podstatě veškerou dálkovou dopravu na WCML se letech 1997/98 až 2005/6 vyšplhal z 13.6 na 18.7milionů.
V září 2006 se podařilo překonat rychlostní rekord na WCML – vlak Pendolino ujel 401 mil z Londýna Eustonu do Glasgow Central za 3 hodiny 55 minut. Předchozí byl 4 hodiny 15 minut.
[editovat] Reference
Tento článek je zčásti nebo zcela založen na překladu článku WCML na anglické Wikipedii.
- Buck, M. and Rawlinson, M. (2000), Line By Line: The West Coast Main Line, London Euston to Glasgow Central, Freightmaster Publishing, ISBN 0-9537540-0-6
[editovat] Související články
- Železniční tratě ve Velké Británii
- Beechingova reforma
- British Rail
