Welfové
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Welfové jsou starý německý šlechtický rod. Příslušníci dynastie Welfů patřili ve 12. a na počátku 13. století k nejmocnějším aktérům říšské politiky, přičemž v osobě Oty IV. dosáhli i císařské koruny.
Své postavení však v boji se svými štaufskými rivaly nedokázali obhájit a v následujících obdobích tak patřili k méně významným říšským vévodským rodům. Dalšího významného růstu své moci se dočkali na přelomu 17. a 18. století, kdy se nejprve stali kurfiřty a následně zdědili království Velké Británie. Tomu vládli jako tzv. Hannoverská dynastie až do roku 1901, kdy zemřela královna Viktorie. V mužské linii dále vládli v letech 1814–1886 v Hannoverském království a v letech 1815–1918 v samostatném Brunšvickém vévodství.
Obsah |
[editovat] Starší větev Welfů
Známé dějiny rodu Welfů začínají v 8. století, kdy byli Welfové hrabaty v Bavorsku a vévody ve Švábsku. V 9. století byli Welfové spřízněni s rodem Karlovců. Judita Bavorská, dcera hraběte Welfa I. († okolo 824) se roku 819 v Cáchách vdala za Ludvíka Pobožného a byla matkou Karla II. Holého. V 10. a 11. století byli Welfové králi v Horním Burgundsku, z nichž nejvýznamějším byl Rudolf II. Burgundská větev Welfů vymřela Rudolfem III.
Elicho, syn Welfa I., byl zakladatelem německé větve Welfů. Welf II. založil Ravensberg. Ve spojenectví se švábským vévodou Arnoštem bojoval proti Konrádovi II. Welf III., († 1055) syn Welfa II., se stal vévodou korutanským a markrabětem veronským.
[editovat] Mladší větev Welfů
.jpg/150px-Braunschweig_Brunswick_Heinrich_der_Loewe_(Dom_2005).jpg)
Synovec Welfa III., Welf IV., syn Kunigundy Welfské a Azza II. z rodu Este byl zakladatelem mladší linie Welfů. Po sesazení Oty Nordheimského roku 1070 se Welf IV. stal vévodou bavorským (jako Welf I.) a po smrti Azza II. zdědil i jeho území. Zemřel roku 1101 na křížové výpravě na Kypru.
Welf V. se roku 1090 oženil s o dvacet šest let starší hraběnkou Matyldou Toskánskou, a zemřel bezdětný. Toskánští Welfové se významným způsobem podíleli v boji o investituru. Welfská strana - spojenci papežů - je známá pod italským jménem rodu jako Guelfové.
Dědicem Welfa V.(II.) se stal jeho bratr Jindřich Černý. Ten sňatkem s dcerou Magnuse, posledního saského vévody z rodu Billungů, získal polovinu území Billungů, především Lünebursko.
Jindřich Pyšný, vnuk Welfa V., vévoda bavorský, získal po smrti císaře Lothara III. doživotně Toskánsko a nakrátko vládu v Sasku. V bojích mezi Welfy a Hohenštaufy o císařskou korunu však Sasko i Bavorsko ztratil. Jindřich Lev, syn Jindřicha Pyšného, po uzavření smíru s králem Konrádem III. získal roku 1142 Sasko zpět a roku 1156 mu císař Fridrich I. Barbarossa, který byl s Welfy spřízněn, vrátil i Bavorsko. Po prohrané bitvě u Legnana a obvinění ze zrady Fridrich Barbarossa Jindřichu Lvu Sasko i Bavorsko odňal a Jindřich Lev byl donucen odejít do exilu.
Ota, syn Jindřicha Lva, byl roku 1209 korunován na císaře Svaté říše římské. Synovec Oty IV., Ota I., zvaný Dítě, se roku 1235 stal vévodou části Saska, nazývané Brunšvicko-Lünebursko. Welfové Brunšvicko-Lüneburští vládli na tomto území až do rozpadu Německé říše roku 1918.
Roku 1692 hlava Kalenberské větve Welfů získala titul hannoverského kurfiřta. Jeho syn Jiří Ludvík zdědil na základě Zákona o nástupnictví roku 1714 britský trůn jako Jiří I. Členové dynastie Welfů vládli v Británii až do smrti královny Viktorie roku 1901 jako Hannoverská dynastie.
[editovat] Odkazy
[editovat] Literatura
- Josef Fleckenstein: Über die Herkunft der Welfen und ihre Anfänge in Süddeutschland. v: Studien und Vorarbeiten zur Geschichte des großfränkischen und frühdeutschen Adels. Hrsg. von G. Tellenbach. Albert, Freiburg/B 1957, S. 71–136.
- Georg Schnath: Das Welfen-Haus als europäische Dynastie. v: Georg Schnath: Streifzüge durch Niedersachsens Vergangenheit. Lax, Hildesheim 1968.
