Theodor Kohn

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Prof. ThDr. Theodor Kohn (22. března 1845 Březnice - 3. prosince 1915, Ehrenhausen) byl sedmým arcibiskupem olomouckým (1893-1904). Byl původem Žid a první olomoucký arcibiskup prostého původu. V roce 1904 byl přinucen k rezignaci.

Theodor Kohn byl původem Žid, avšak již jeho dědeček konvertoval ke katolictví. Studoval na gymnáziu ve Strážnici, poté šel studovat teologii. Na kněze byl vysvěcen 5. července 1871. V roce 1874 jej arcibiskup Bedřich z Fürstenberka jmenoval svým sekretářem a druhým ceremoniářem. Kohn úkoly spojené s těmito úřady zvládal i se souběřným studiem, v roce 1875 pak získal doktorát teologie. Postupně se stal nepostradatelným spolupracovníkem stále více churavějícího arcibiskupa, který na něj v pozdních fázích svého života přenášel stále větší část své odpovědnosti. V roce 1882 se stal Kohn mimořádným profesorem církevního práva a fundamentální teologie.

Po smrti kardinála Fürstenberka jej olomoucká kapitula 7. prosince 1892 zvolila jeho nástupcem na arcibiskupském stolci, papež ji potvrdil 10. ledna 1893. Jeho volba vzbudila velký rozruch - byl to Čech a prostý občan s židovskými předky, což nadchlo lid, ale silně pobouřilo vídeňský dvůr a šlechtické kruhy. Známý je mezi šlechtou oblíbený výrok, jehož autorství je připisováno hraběti Taaffovi: Doufám, že je ten Žid alespoň pokřtěn.

Theodor Kohn se ukázal být dobrým hospodářem a významným mecenášem umění, dal do pořádku arcidiecézní hospodaření, které za jeho správy pravidelně končilo výrazným přebytkem, nechal opravit a upravit Arcibiskupský zámek v Kroměříži a Květnou zahradu. Obnovil chudinské fondy farností a podporoval řadu dalších sociálních projektů. Spolufinancoval založení Muzea Jana Amose Komenského v Uherském Brodě.

Ostatní aspekty jeho působení však byly velmi kontroverzní. Arcibiskup se stal postupem času terčem útoků antikatolického tisku i části katolické veřejnosti, která mu vyčítala přílišnou pýchu a nadřazené chování. Nepřátelství vídeňského dvora též trvale komplikovalo jeho pozici. Arcibiskup postupně propadal stále větší nervozitě až neurvalosti a dostával se do ostrých sporů s kněžími, kteří podporovali tažení proti němu.

Nakonec se stal natolik podezíravým, že vedl proti těm, které považoval za své nepřátele, kázeňské postihy, aniž by si zajistil dostatečně průkazné důkazy. Jeho vzrůstající neschopnost udržet diecézi klidnou, sporné zákroky proti kněžím, jimž připisoval neposlušnost (byl mezi nimi i Karel Dostál-Lutinov, původně velký Kohnův obdivovatel a chráněnec), a neochota připustit si oprávněnost pokárání pocházející z papežského dvora nakonec vedly Svatý stolec, aby popřál sluchu jeho protivníkům a tlaku vídeňského dvora. Pobouření nadřízených i části veřejnosti vzbudilo vydání publikace Facta Loquutur nekriticky oslavující 10. výročí jeho působení v čele diecéze.

V prosinci 1903 zvláštní komise kardinálů nařídila Theodoru Kohnovi rezignovat a trvale opustit diecézi. 10. června 1904 tedy rezignoval a byl jmenován titulárním arcibiskupem pelusijským. Zbytek života prožil v Ehrenhausenu, kde bylo jeho nabalzamované tělo uloženo v místním mauzoleu.