Magnetická indukce
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Magnetická indukce je fyzikální veličina, která vyjadřuje silové účinky magnetického pole na částice s nábojem.
Magnetická indukce je vektorová veličina.
Obsah |
[editovat] Značení
[editovat] Výpočet
Magnetickou indukci si představujeme jako sílu, kterou magnetické pole působí na pohybující se elektrický náboj. Velikost magnetické indukce B v určitém místě magnetického pole je definována jako maximální síla Fmax, kterou působí pole na náboj Q, který se pohybuje rychlostí v, tzn.
- ,
což lze v diferenciální formě zapsat ve tvaru
Pohybující se náboj lze popsat prostřednictvím elektrického proudu, čímž lze předchozí výraz upravit na
- ,
kde dl představuje element délky proudové trubice.
Vektor magnetické indukce lze vyjádřit ve tvaru
- ,
kde v je rychlost pohybu částice s nábojem, E intenzita jeho elektrického pole a c je rychlost světla.
Dosadíme-li do této definice vzorec pro bodový náboj (viz Coloumbův zákon), tedy
dostaneme takzvaný Biotův-Savartův zákon
[editovat] Vlastnosti
Na výpočtu magnetické indukce mezi dvěma rovnoběžnými vodiči s proudem je založena definice 1 ampéru.