Carpe diem

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Carpe diem je latinské rčení, které poprvé použil římský básník Horatius v první knize sbírky Ódy (Carmina), část XI. Do češtiny ho lze přeložit jako „využij dne“.

Český egyptolog Zbyněk Žába se domníval, že rčení může mít staroegyptský původ: podle jeho názoru vychází z literárního žánru dnes označovaného jako Písně harfeníků, hojně rozšířeného právě v řecko-římské době.

Jedna ze sémantických interpretací tohoto rčení ho vysvětluje jako varování s existenciálním podtextem, které vyzývá k maximálnímu využití aktuálních příležitostí, protože čas ubíhá jedním směrem a je zakončen naší smrtí. V tomto je Carpe diem sice částečně podobné jinému latinskému rčení, Memento mori („pamatuj na smrt“), hlavní poslání tohoto citátu však je upomínat ke kajícnosti a pokoře, což není výrazné poslání carpe diem.

(následuje vlastní překlad:)

Tu ne quaesieris, scire nefas, quem mihi, quem tibi	Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět
finem di dederint, Leuconoe, nec Babylonios	jaký konec přichystá bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou
temptaris numeros. ut melius, quidquid erit, pati.	věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá.
seu pluris hiemes seu tribuit Iuppiter ultimam,	Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední
quae nunc oppositis debilitat pumicibus mare	která teď omývá skály na pobřeží vlnami
Tyrrhenum: sapias, vina liques et spatio brevi	Tyrhénského moře — buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání
spem longam reseces. dum loquimur, fugerit invida	na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas
aetas: carpe diem quam minimum credula postero.	nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost.