Bon-Adrien-Jeannot de Moncey
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Bon Adrien Jeannot de Moncey, vévoda z Conegliana (* 31. července 1754 v Palise (usedlost Moncey) u Besançonu; † 20. dubna 1842 v Paříži) byl francouzský generál a maršál Francie.
[editovat] Život
Moncey byl synem parlamentního soudce, který chtěl, aby jej syn následoval v karieře. Mladý Moncey však vstoupil v l5 letech do armády, odkud byl otcem vzápětí vykoupen, ale opět v roce 1769 se nechal zlákat k četnictvu. To z kázeňských důvodů musel opustit, ale okamžitě vstoupil do armády. Roku 1789 byl již kapitánem. Po bojích v Pyrenejích byl roku 1794 povýšen na brigádního generála a tentýž rok na divizního generála. Úspěšně si vedl na pyrenejsklé frontě a obsadil Fuenterrabii, San Sebastian a Tolosu a 17. října 1794 zvítězil nad Španěly v bitvě u Villanova a roku 1795 přinutil Španěly k příměří v San Sebastianu a nakonec k Basilejskému míru. Roku 1796 převzal funkci velitele 11. pěší divize v Bayonne a poté byl jmenován velitelem 15. divize se sídlem v Lyonu. Roku 1797 byl inaktivován pro podezření z royalismu. To se zakládalo jen na faktu, že Moncey se choval velmi slušně a to i k monarchistům. Direktorium jej aktivovalo až roku 1799 a po převratu 18. brumaire (9. listopadu 1799) se zcela přiklonil k Napoleonovi Bonaparte. V tažení roku 1800 překročil se sborem 20 000 mužů svatogodhardský průsmyk a porazil Rakušany u Monzambana a Rovereda, ale po oklamání rakouským generálem Loudonem, zavinil vyklouznutí celého rakouského sboru z obklíčení a byl odvolán vrchním velitelem generálem Brunem. Po Lunevillském míru (1801) stal se Moncey generálním inspektorem četnictva a v této funkci setrval celých 14 let. Roku 1804 byl povýšen do hodnosti císařského maršála (19. května) a roku 1808 stal se vévodou z Conegliana. Téhož roku odjel na Pyrenejský poloostrov, aby se podílel na španělské kampani. Jako velitel sboru táhl na Valencii , porazil Španěly v průsmyku Almanza, ale Valencii neobsadil. Podílel se pak na dobývání Zaragozy, které dokončil Lannes a která kapitulovala 21. února 1809. Pro nesouhlas s tažením do Ruska, neobdržel v letech l812 a 1813 žádné velení a byl využit jen jako inspektor rezervních sborů. Až roku 1814 byl jmenován generálmajorem národní gardy v Paříži a pomáhal hájit město proti spojencům (Clichy, Montmartre). Za restaurace byl Ludvíkem XVIII. jmenován pairem a v této funkci byl potvrzen Napoleonem během Sta dnů. Po bitvě u Waterloo rozhodně odmítl svou účast na odsouzení maršála Neye svým slavným dopisem Ludvíkovi XVIII. Dopis se stal prvořadou společenskou i vnitropolitickou senzací a Moncey za sepsání sklidil nenávist royalistů, kteří celé prohlášení označili za propagaci bonapartismu.
Dopis začíná: „ Sire, placé dans la cruelle altérnative de désobéir a Votre Majeste ou de manquer a ma conscience …………… Sire postaven jsem před kruté rozhodnutí, neuposlechnout Vaše Veličenstvo, či zradit své svědomí……… neumím zodpovědět otázku, zda je maršál Ney vinný, či nevinný, vím jen, že vykonal hrdinské skutky v bojích pro Francii a apeluji na Vaše Veličenstvo, aby byly posouzeny v jeho prospěch…………. Ten, který tak mnoho vykonal pro Francii, přes své omyly a pochybení musí žít!… Sire největší tíhou vládce je pošpiněná koruna……….buďte proto ochráncem svého čistého štítu……… právě ti, kteří dnes žádají jeho smrt se dříve před ním plazili a dovolávali se jeho zastání a já neznám případ, že by někoho Ney odmítl…”
Za to byl zbaven hodnosti maršála Francie a ztratil též svou funkci paira, byl zatčen a vsazen do vězení v pevnosti Ham. Křivda byla však příliš do očí bijící a proto byl po několika měsících věznění propuštěn do domácího vězení. Pak roku 1816 byla mu vrácena hodnost maršála. Od roku 1819 již opět zasedal v komoře pairů, kde byl jedním z hlavních reprezentantů oposice. Roku 1820 převzal funci velitele 9. pěší divize a roku 1823 dokonce byl velitelem expedičnbího 4. sboru ve Španělsku, s kterým obsadil Barcelonu a celé Katalánsko. Roku 1825 (29. května) byl vrchním velitelem slavnosti korunovace Karla X.. Přivítal Červencovou revoluci roku 1830 a Ludvík Filip jej jmenoval roku 1833 guvernérem pařížské Invalidovny (po smrti maršála Jourdana). V této funkci pak zažil největší událost svého života - převezení ostatků Napoleonových z ostrova Svaté Heleny do Paříže. Po skončení slavnosti pronesl známý výrok „a nyní půjdeme zemřít“. Mezi generály a maršály císařství byl proslulý svým pevným, čistým charakterem slušným vystupováním a vysokým společenským standartem. Jako voják byl obezřetný pečlivý starostlivý, ale bez agresivní jiskry a bez smyslu pro vyšší taktiku a strategii. Zemřel v Paříži ve věku 88 let a dožil se ze všech Napoleonových maršálů nejvyššího věku. Je pohřben v kryptě pařížské Invalidovny. Titul vévody z Conegliana pak zdědil jeho zeť Alphonse Auguste Duchesne Gillevoisin, 2. vévoda z Conegliana (1791-1878).
