Ars nova
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ars nova je období „nového umění“ ve Francii a Itálii přibližně od 2. desetiletí 14. století do začátku století patnáctého. Hudba se v té době stala již významnou složkou společenského života jako prostředek ušlechtilé zábavy i coby umělecká forma se stala rovnocennou výtvarnému umění a literatuře. Hudebním umělcům byly prokazovány stejné pocty jako ostatním umělcům a významným projevem popularity hudby byl i velký rozvoj amatérského hudebnictví.
Obsah |
[editovat] Význam období pro vývoj hudby
Nejslavnějším představitelem francouzské ars nova byl diplomat, básník a hudebník Guillaume de Machaut (mj. sekretář krále Jana Lucemburského). Napsal desítky motet, balad, písní (chanson) a virelai. Jeho nejvýznamnějším dílem je ale čtyřhlasá Messe Notre Dame napsaná pro remešskou kapitulu, jíž byl kanovníkem. Jde o nejstarší známé zpracování mešního ordinaria. Mezi další významné představitele patří Phillippe de Vitry. Věnoval se především hudební teorii a je autorem traktátu „Ars nova“, pojednávajícího o rytmu a notaci. Stal se tím vlastně zakladatelem tohoto směru. Památky z této doby se zachovaly v rukopisech, uložených především v pařížské Národní knihovně. Hudebním přínosem francouzské ars nova je svěží melodika, snaha o jednotné rytmické členění hlasů a větší zájem o vertikální vztahy tónů, což je významná událost, neboť tímto krokem dochází emancipaci a rozvoji harmonie coby jednoho ze základních atributů hudby.
Další významné novinky přinesla italská ars nova, jejíž středisko bylo ve Florencii. Nejslavnějším autorem je Francesco Landini (též Landino), nejvýznamnější památkou Codex Squarcialupi. K dalšímu zvýraznění melodie a rytmu se objevuje i základní princip pozdější harmonie – odstup od paralelních postupů kvintových a oktávových k terciím a sextám. Důležitou složkou při provozování hudebních skladeb jsou nástroje, i když rozhodnutí, které z nich budou zrovna hrát, záleželo jen na momentálních možnostech, protože skladatelé nástroje ještě nepředepisovali.
V kompoziční technice se v době ars nova se poprvé setkáváme s pojmem kontrapunkt.
[editovat] Hudební formy
Typickými formami italské ars nova byly
- madrigal, kde nejprve dva, později tři hlasy, rozvíjející se v samostatné melodie tvoří barvitou harmonii. Texty byly nejčastěji milostné, pastorální, poučné a satirické.
- ballata je lidová taneční píseň smíšeného původu (italského a provensálského). Nejoblíbenější vokální forma 14. a 15. století v Itálii a ve Španělsku.
- caccia (italsky lov, honba) vychází skladebně z kánonu. Zhudebňuje lovecké scény realistické lidové výjevy technikou dvojhlasého kánonu, doplněného dodatečně třetím hlasem. Někdy je základem tenor s táhlou melodií o větších notových hodnotách.
[editovat] Související odkazy
[editovat] Externí odkazy
| Periodizace dějin evropské hudby | ||
|---|---|---|
| Středověká hudba (476-1430) | Renesance (1430-1600) | |
| Období jednohlasého zpěvu - monodie (6.-10. století) | Baroko (1600-1750) | |
| Období raného vícehlasu (11.-12.století) | Klasicismus (1750-1820) | |
| Notredamská škola (1150-1250) | Romantismus (1820-1900) | |
| Ars antiqua (1250-1320) | Hudba 20. století (1900-2000) | |
| Ars nova (1320-1430) | Soudobá vážná hudba (od 1975 do dneška) | |
