Alfred de Musset

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Alfred de Musset byl zřejmě nejvýznamnějším dramatikem francouzského romantismu. Sám se ovšem k romantikům nepočítal, dokonce prohlašoval, že v jeho knihovně klidně sousedí Shakespeare s Racinem. Také nikdy – ač se pohyboval v okruhu Victora Huga – nebyl bojovným straníkem romantismu a nikdy do “války romantiků" aktivně nevstoupil. Tento původně student práv, jenž zkoušel štěstí i v malířství, než vstoupil do literatury, zachovával důsledně postoj blazeovaného mondénního světáka, povzneseného nad tuto vřavu. V roce 1832 se dokonce s Hugovým kruhem zcela rozešel. Ve svém díle (včetně zkušeností z milostných vztahů se spisovatelkou George Sandovou a slavnou tragédkou Rachel) uložil vlastní životní reflexi doby, o níž napsal v prozaickém díle Zpověď dítěte svého věku, že “staré už nebylo a nové ještě nebylo", a v níž – opět podle jeho slov – “lidé trpěli podivnou mravní chorobou: nevírou v cokoliv".

Psát dramata začal v roce 1830, ale jeho první hra Benátská noc zcela propadla. Po osobním rozchodu s Hugovým kruhem se s ním rozešel i v pojetí dramatu. Napsal veselohru O čem snívají dívky, na které byl patrný vliv Shakespearova Snu noci svatojánské, a proverb Číše a rty. Proverb byl žánr oblíbený v šlechtických salónech 17. století. Ilustroval platnost nějakého pořekadla či přísloví a na konci představení měli diváci znění těchto “předloh" uhádnout. To zřetelně svědčí o tom, že Musset skutečně nesdílel razantní odpor “hugovského" romantismu proti tradicím klasicismu. Musset ve svých “proverbech" navázal také na tradici francouzských konverzačních veseloher 18. století a vytvořil jakoby lehounkou komedii, která ovšem nepostrádá ani hořké tóny, jež mohou přerůst až v tragické vyústění. Nejznámější z těchto proverbů je dramatický text S láskou nejsou žádné žerty (překládá se také jako Se srdcem divno hrát). V něm vlastně Musset dokonale realizoval hugovsky romantický program. Bohatě strukturovaná hra má několik odlišných vrstev: situační komiku, rabelaisovský drsný a výsměšný humor, vtipný, půvabný, duchaplný dialog konverzační komedie, intelektuální hru s pojmy a slovy, shakespearovské vedení postav, od nichž Musset často jako by odstupoval a předváděl je i z jejich směšné stránky. I nyní příběh; hry má tuto mnoho-vrstevnatost – láska Kamily a Perdicana začíná v poloze nezávazné lehkosti, aby se proměnila v tragédii.

Ve stejném roce, kdy Musset napsal tento proverb, vzniklo i jedno z velkých historických dramat francouzské a světové dramatiky – Lorenzaccio.

Pro námět – jejž mu zprostředkovala George Sandová – sáhl Musset do renesanční Florencie. Vládne tam tyranský vévoda. Jeho příbuzný Lorenzaccio si nasadí masku jeho přítele, veselého kumpána, společníka prohýřených nocí, prostopášníka, aby za ni skryl svůj záměr zbavit Florencii tyrana. Jenže maska se pomalu změní v pravou tvář, původní cíl a smysl jednání se ztrácí. Už je to jen setrvačnost, která nutí Lorenzaccia dojít až do konce. Učiní to – ale na víc už nemá sil. Nic se nezměnilo a Lorenzaccio jen čeká, až bude za svůj čin zatčen a potrestán. Je to příběh prázdnoty člověka, rozpadu osobnosti, která přestala věřit v jakékoliv hodnoty a jíž se původně dobře míněné prostředky k dosažení cíle změnily ve smysl života. Musset se do svých dramat často projektoval, nasazoval si tváře svých postav a jako pravý romantik vyjevoval tvorbou své životní postoje a problémy. Dá se předpokládat, že i toto je “zpověď dítěte své doby", jež pod blazeovaným postojem skrývalo utrpení a zraňovanou citlivost. Lorenzaccio je historická hra, která má všechny vlastnosti romantického dramatu: nesvázanost pravidly, shakespearovskou fresku, syntézu stylů a žánrů, velikost i nízkost, smysl pro kolorit doby a místa i pro bohatě motivované jednání. Je to praktický “manifest" francouzského romantismu a jeden z dramatických textů, jehož zkušenosti nemůže světové historické drama pominout.

V těch zhruba dvou až třech desetiletích, kdy romantismus ovlivňoval cesty evropského dramatu, vstoupilo na “světovou" půdu dramatické tvorby i ruské drama. Generace ohlašující se v prvních letech 19. století se dostala – často díky napoleonským válkám – do styku s evropskou západní kulturou, nasála do sebe její podněty, duchovní klima, prudce v ní vzrůstal kritický vztah a odpor k carismu. A získala sebevědomí, které jí velelo stvořit kulturu ve všem srovnatelnou se západní Evropou.

[editovat] Zpověď dítěte svého věku

Zpověď dítěte svého věku je velice zvláštní epické dílo Alfreda de Musseta. Napohled tradiční vyprávění o lidských osudech. Slovo „zpověď“ dává tušit, že autor vyjadřuje svou osobní deziluzi i rozčarování celé generace žijící v prvních desetiletích 19. století. V románové předloze z roku 1836 jsou tyto pocity shrnuty ve větách: „Všechna nemoc tohoto století pramení ze dvou příčin: lid, který prošel rokem 1793 a 1814, nese v srdci dvě rány. Nic z toho, co bylo, už není, všechno to, co bude, ještě není“. Výpověď o zdroji pocitů romantických umělců, ale i obraz životního postoje, jenž se neustále vrací - ideální představy a sny se střetávají se skutečností. Pro nadčasovost rozporu mezi ideálem a realitou zvolil Antonín Máša Zpověď dítěte svého věku pro inscenaci v Národním divadle.