Diskuse:Čmelák zemní

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

[editovat] Zevní morfologie čmelákovitých

Kutikula. Jako u ostatních včelovitých je též kutikula čmeláků velmi tvrdá, u pačmeláků je však ještě tvrdší. Její povrch je jen málokde úplně hladký a lesklý , většinou je jemně vrásčitý a na pohled mdle lesklý (šagrénový), nebo je posetý drobnými tečkami jevícími se pod lupou jako dolíčky nebo hrbolky. Tečkování může být hrubé nebo jemné, husté nebo řídké. Obecně se považuje za husté takové tečkování, kdy mezery mezi tečkami jsou menší než průměr teček. Skulptura kutikuly je jedním z velmi dobrých druhových kritérií, a proto se tohoto znaku používá ve všech determinačních tabulkách a klíčích. Zbarvení kutikuly je u čmeláků a pačmeláků vždy černé, pouze na nohách bývá slabě nahnědlé. Téměř všechny části těla jsou u čmeláků více nebo méně hustě pokryty chlupy různé délky, kvality, barvy a funkce. Vyrůstají z důlků kutikuly a chrání především tělo proti mokru a tepelným výkyvům; některé shluky chlupů na nohách slouží k čištění těla a samičkám ke sbírání pylu. Různé druhy sensorických chlupů zachycují zase popudy okolního světa a převádějí je do nervového centra. Na hřbetní straně hrudi a zadečku tvoří chlupy hustou a lesklou srst, na břišních plátech pouze úzké třásně (cilie), na nohách dlouhé brvy nebo krátké štětinky, na špičce zadečku samiček husté, tuhé a kratičké pýří. Na obličeji a hrudních bocích je mezi dlouhé chlupy přimíšena podsada jemného chmýří, často světlejšího zbarvení. Podle délky rozeznáváme srst dlouhou a nestejnoměrnou (kosmatou), pak prostředně dlouhou a stejnoměrnou a konečně v řídkých případech velmi krátkou, jakoby přistřiženou (plyšovou). Nejlépe posuzujeme délku srsti, díváme-li se na hrud' ze strany a proti světlu. Délka srsti je důležitým rozlišovacím znakem. Pod drobnohledem lze pozorovat, že dlouhé chlupy jsou posety drobnými štětinkami, kdežto krátké chmýří nese četné delší vláskovité větvičky. Chlupy se poměrně snadno odírají, a poněvadž se již neobnovují, zůstává tělo starších jedinců lysé, zejména na hrudi, čímž je rozeznávání některých druhů velice znesnadněno. Mluví-li se v této knize a zbarvení čmeláků, míní se tím samozřejmě pouze barva chlupů. Srst čmeláků může být černá, červená, hnědá, žlutá, šedá nebo bílá. Tyto barvy se vyskytují v různých kombinacích, většinou ve dvou nebo třech. Červená a bílá srst bývá však pouze na zadní polovině zadečku, a najdeme-li u našich druhu bíle chlupy též na hlavě a hrudi, není jejich barva zpravidla původní, nýbrž jde skoro vždy o původně žluté chlupy,jejichž barvivo bylo sluncem odbarveno a vodou vyluhováno. Bílá barva není vždy sněhobílá, často je stříbřitě našedivělá nebo má slabý nádech dožluta. Červená barva se vyskytuje ve dvou odstínech, ohnivě tmavém a cihlově bledém (narezavělém). Hnědá barva má různé stupnice od světlehnědé přes skořicovou, kaštanovou a čokoládovou až do hnědočerné. U olétaných kusů je často vybledlá, skoro až jílovitě žlutá. Žlutá barva má tolik odstínů, že se dá v popisech druhu jen nejasně definovat. Někdy je bledá jako jíl, někdy tmavší, okrová, často má nádech do zelena, obzvláště u zcela mladých kusů, jindy je citrónová, někdy i oranžová. Rozprostírá-li se po celé hřbetní straně zadečku,je na předních tergitech vždy trochu tmavší než na zadních. Jasně citrónová barva, omezená pouze na zadní tergity, zpravidla od čtvrtého tergitu, se vyskytuje pouze a pačmeláků. Každý druh čmeláka má své typické zbarveni srsti. U některých je tak nápadné, že je podle něho na první pohled poznáme. často jsou však i různé druhy-stejně zbarveny,.a nelze je proto rozeznávat pouze podle zbarvení. Kromě toho se značně liší i barva srsti uvnitř druhu, i když jen v určitých mezích. Z těchto důvodů nemůže být barva srsti považována za postačující a zcela spolehlivý rozlišovací znak, lze ji však použít jako cenného druhového kriteria, je-li. hodnocena opatrně a nejsou -li odchylky příliš veliké.

Nejdůležitějším znakem lící je poměr délky k jejich šířce. Měření těchto rozměrů není však dosud jednotně ustáleno. Je ztíženo jednak tvarem lící. tvořících kosodélník, jednak lze při měření vycházet z různých bodů. Považuji za délku nejkratší vzdálenost mezi rýhou horního hrbolku a okem. za šířku pokládám vzdálenost vnějších okrajů-obou hrbolků, která odpovídá současně šířce základny kusadla. Tyto body jsou dobře viditelné a jejich vzdálenost je možno přesně měřit. Ostatní části pouzdra hlavy vykazují ve složení jen těžce postřehnutelné a pouze v několika málo případech důležité druhové znaky; větší význam má zbarvení jejich srsti. Týl (occiput) je z větší části zakryt hustými chlupy, jejichž zbarvení odpovídá zpravidla zbarveni chlupů na temeni. Temeno (vertex) je na zadní části lemováno kruhem hustých, dlouhých chlupů, k nimž se vpředu, za středním očkem, připojuje samostatná skupinka dlouhých chlupů, kterou nazývám štětkou. Zbarvení chlupů na temeni je u různých druhů čmeláků často specifické. a slouží proto někdy jako rozlišovací znak. Také štětka je občas jinak zbarvena než ostatní chlupy temene. Tečkování temene bývá u různých druhů odchylné a liší se často od tečkování na přilehlé části spánků (tempora). Čelo (frons) je pokryto dlouhými chlupy, mezi nimiž je občas hustá podsada krátkého chmýří. Toto chmýří má někdy světlejší barvu než chlupy, zpravidla víc šedé. Čelu a přilehlé obrvené části čelního štítku se říká obličej. jednoduchá očka (ocelli) leží na temeni v seskupení silně tupého Trojúhelníku. Mají vzhled skelně lesklých, slabě nahnědlých perliček a jsou vsazena do jamek uprostřed plochých, převážně hladkých a lesklých políček kutikuly. Struktura těchto políček je u některých druhů podrodu Pratobombus jedním z několika málo rozlišovacích znaků. Střední očko je trochu větší než obě postranní. Tvar trojúhelníku, jejž očka tvoří, je velmi důležitou pomůckou k rozeznání čmeláků a pačmeláků od jiných, .často značně podobných včel. U čmelákovitých jsou očka skoro v jedné přímce a na temeni, kdežto u jiných včel leží na temeni pouze obě postranní a střední je vsunuto do čela, takže tvoří zřetelný, více nebo méně špičatý trojúhelník. Při rozlišování druhů čmeláků je někdy cenným znakem poměr průměru postranního očka k šířce mezery mezi ním a středním očkem. Tato vzdálenost může být menší než průměr očka nebo je skoro stejně velká. Dalším znakem je postavení postranních oček k čáře supraorbitální (). Tato myšlená přímka spojuje nejzažší okraje obou složených očí a zadní okraj oček může ležet bud na ní což bývá pravidlem, nebo před ní, tj.. blíže tykadlům, popřípadě i za ní. Oči s1ožené (oceli complexi) zaujímají postranní části hlavy mezi temenem a lícemi, obličejem a spánky. Jsou u čmelákovitých zcela bez chlupů. Složené oči jsou pouze v jediném případě rozlišovacím znakem: na základě jejich šířky rozeznáme totiž samečky podrodu Confusibombus od ostatních samečků z rodu Bombns a Psithyrus.

Tykadla (anteennae) se skládají ze dvou částí, jednočlánkového dlouhého n á s a d c e (scapus ) a mnohočlánkového bičíku (flagellum), jenž lomeně odstává (). Bičík má u samiček 11 článků, u samečků 12, Prvý článek bičíku (pedicellus) je nepatrný, soudkovitý a pro určování bezvýznamný, druhý se směrem k hlavě kuželovitě zužuje a společně s třetím a čtvrtým článkem tvoří důležité rozlišovací druhové znaky; záleží především v jejich poměrné délce. Všeobecně jsou články bičíku u samiček kratší a válcovité, kdežto u samečků delší, často slabě prohnuté, nebo vespod silně vypouklé, takže mají vzhled uzlovitý (). Tykadla jsou poseta mnoha tisíci čidly, kterými přejímají smyslové vjemy, zvláště čichové a hmatové. Ústní ústrojí (trophi) je rozloženo kolem ústní dutiny a skládá se u čmeláků, jako u veškerého hmyzu, zásadně ze čtyř částí, a to ze .svrchního pysku a z páru kusadel, dále z páru čelistí a ze spodního pysku. Čelisti a spodní pysk jsou složené a pružné, poněvadž jsou přizpůsobeny k lízání a sání tekuté potravy.

Če1isti (maxillae) jsou v podstatě dvě dlouhé, vyduté, na distálním konci zobákovitě zahnuté sanice. Sevřou-li se jejich přední hrany, utvoří žlábek, jenž je dozadu otevřený. U kořene každé sanice odstává čelistní makadlo (palpus maxillaris), složené ze dvou až tří různě utvářených článků. Spodní pysk (labium) vyrůstá uprostřed čelistí, poněkud za nimi. Z jeho bazálních částí se štěpí pysková makadla a jazyk. Pysková makad1a (palpi labialis ) jsou čtyřčlenná; jejich první (bazální) článek je vždy několikrát delší než ostatní dohromady. Sevřou-li se zadní hrany prvních dvou článků obou makadel, utvoří podobný žlábek jako sanice čelistí, jenže otevřený dopředu. Jazyk (glossa) je úzká, ke špičce se zužující dlouhá tyčinka, která je vyztužena četnými chitinovými kroužky, tzv.. lžičkou. Po celé zadní straně má hlubokou brázda, jejíž okraje jsou tak stočeny dovnitř, že se téměř dotýkají. Tento článek svírá po celé délce chitinové vlákno, vyztužující jazyk. Přesto však zůstává jazyk pružný a jeho špička je snadno pohyblivá. Kořen jazyku je obklopen párem malých pajazýčků (paraglossae) a nese shluky čidel. Čelisti a spodní pysk, přestože vyrůstají z ústní dutiny zcela samostatně, fungují vždy jako celek, jemuž říkáme sosák (proboscis) V klidu je sosák ohnutý a uložený ve výřezu hrdla; k sání je vymršťován příslušným svalem. Sání je umožněno tím, že oba shora popsané žlábky sevřených čelistí a spodního pysku k sobě přilnou a utvoří trubku, která obklopuje jazyk, jenž se může volně smršťovat nebo natahovat. Saje-li čmelák z většího množství sladkého roztoku, ponoří do něho špičku sosáku a střídavě rozšiřuje a svírá hrtan. Při rozšíření je tekutina nasávána a vstupuje trubkou do hrtanu, při smršťováni je pak vtlačována do medného váčku, Je-li sladké šťávy málo, vysune čmelák jazyk z trubky a šťávu líže. Pak jazyk vtáhne, sevře stěny trubky a vtlačí tak tekutinu do ústní dutiny. Pohyby jazyka se podobají pohybům pístu v pumpě, jsou však velmi rychlé. Čmelák jistě nabízenou sladkou šťávu ochutnává, dříve než ji přijme, neboť pouhým čichem ji nepozná. Ponoří-li do ní čmelák špičku jazyka, stoupá v uzoučkém prostoru mezi vyztužením a stěnami brázdy na spodní straně jazyku nepatrné množství tekutiny podle zákona vzlínavosti samočinně až ke kořenu jazyka, kde jsou četná smyslová ústrojí chuti. Bylo by tudíž velkým omylem domnívat se, že čmelák nebo včela saje nektar pravidelně a pouze touto kapilární rourkou. K sání je zapotřebí mnohem širší trubice a tou jsou právě spojené žlábky spodního pysku a čelistí. Hruď (thorax) Hruď čmeláků je mohutně vyvinutá a vždy pokrytá hustou„ různě zbarvenou srstí, která je důležitým, i když nikoli zcela ustáleným rozlišovacím druhovým znakem. Předohruď (prothorax) je velmi krátká; srst na předozádi (pronotum)je často zcela jinak zbarvena než na středozádi, obvykle žlutě, někdy i šedivě. Zůstává-li přitom srst na středozádí z větší části černá, vzniká na předohrudi světlá páska předohrudní (collare), která je někdy široká, jindy úzká a může po stranách dosahovat až na boky nebo končit již ve výši krytek. Středohruď (mesothorax) zaujímá nejvyšší část hrudi čmeláků. Její zádí (středozádí čili mesonotum) je rozděleno příčnou rýhou středohrudní na dvě pole: přední velký a klenutý štít (scutum) a zadní menší vyvýšený štítek (scutellum), který se dozadu sklání a je tam podkovovitě zaoblen. Na střední části středozádi je srst mnohdy jinak obarvena než na přední a zadní. Bud'je vytvořen výrazný příčný černý pruh nebo okrouhlá skvrna. Příčný pruh nazýváme páskou středohrudní; je obyčejně velmi zřetelná, jen zřídka zamžená vtroušenými světlými chlupy. Často je srst uprostřed pásky řídká a u olétaných kusu odřená. Tmavou okrouhlou skvrnu na středozádi nazýváme terčem neboli diskem. Nebývá vždy sytě černý, vyskytuje sic též tmavohnědý nebo ve velmi vzácných případech i oranžový. Pokud jde o rozměry terče, může být malý, často však pokrývá téměř celý štít a část štítku; je vždy obklopen bleděžlutou srstí. Štítek je velmi často zdoben světlou páskou téže barvy jako páska předohrudní; tuto pásku nazýváme páskou skutelární. Pleury na středohrudi jsou mohutně vyvinuty a tvoří největší část boční plochy hrudi; barva jejich srsti je někdy dobrým rozlišovacím znakem. Kryty jsou tmavohnědé, ponze v druhu B. agrorum světlehnědé. Zadohruď (metathorax) je poměrně velmi úzká; její záď (postscutellum) objímá jako úzký váleček převislou zadní část štítku, pod níž je téměř skryta. Bedra, dříve označovaná jako článek přisunutý (propodeum), zachovávají charakter článků zadečkových, ke kterým původně patřila, a skládají se pouze z horního a dolního plátu (tergit a sternit). Horní plát se napojuje na zadohruď' a představuje příkře k zadečku se svažující zadní stěnu hrudi. Dolní plát je nepatrný a tvoří společně s břišním plátem 1. článku zadečku stonkovité spojení hrudi se zadečkem, tzv.. stopku, která je ovšem u čmeláků málo znatelná a zcela zakrytá chlupy. Hruď nese tři páry průduchů; největší jsou na bedrech. Nohy čmeláků se skládají z deseti dílů obvyklých u včel z nichž mají taxonomický význam pouze holeně (tibia), nárty (basitarsus) a drápkový článek (praetarsus) středních a zadních noh. Rozlišovací znaky sexuálního dimorfismu jsou uvedeny zde. U samiček je nejdůležitějším taxonomickým znakem na nohách utváření zadního distálního rohu středního nártu, který může být trnovitě protažen nebo je tupý. K výraznosti turu přispívá často též tvar nártu, jehož zadní hrana bývá více nebo méně zaoblená a někdy v distální polovině poněkud vykrojená. Nazývám takto utvářenou zadní hranu „vlnovitě prohnutou". Trn je obvykle zakryt hustými štětinami a je jasně viditelný pouze při pohledu proti světlu. Také tvar zadního nártu (metabasítarsus) může být důležitým znakem. Dalšími rozlišovacími znaky na nohách jsou délka a zbarvení chlupů, obzvláště na zadních haleních. Zadní holeně samiček jsou na přední a zadní hraně porostlé dlouhými chlupy barvy bud' černé, rezavě červené nebo bleděžluté. Protože jsou součástí tzv. košíčku (corbícula), v němž shromažďují čmeláci samičího pohlaví pyl, říkáme jim „brvy košíčkové". Mezi dlouhé košíčkové brvy jsou vždy vtroušeny černé kratší chlupy, jejichž délka je podle mého zjištění pro různé druhy specifická, a je proto dobrým rozlišovacím znakem. Označuji tyto chlupy jako „vnitřní řadu košíčkových. brv". Zcela na okraji vnitřních stran košíčku je pak ještě obruba kratičkých černých a tuhých štětinek, které však nemají systematický význam. Samečci nemají košíčky, přesto však ie u nich délka a barva chlupů na nohách dobrým taxonomickým znakem, stejně jako struktura vnější plochy zadních holení a tvar zadních nártů. Na některých článcích noh se vyskytují ještě různé skulptury a zařízení sloužící ke sběru pylu nebo k čištění těla. Tuhá špičatá a k nártu nachýlená ostruha (calcaria) na holeních, poblíže distálního konce je čmeláky používána k oběma účelům. Zadní holeně nesou dvě ostruhy. Ke sběru pylu slouží samičkám především vnitřní plochy nártů, které jsou na všech nohách pokryty tuhými, krátkými, narezavěle červenými,. hustě vedle sebe ležícími a k distálnímu konci nártu skloněnými štětinkami Tyto shluky štětin nazýváme kartáčkem (strigilis). Další části sběracího zařízení na nohách jsou pouze na zadních holeních a zadních nártech (). Na zadních holeních je to již shora popsaný košíček, pak distální hrana holeně, která je zploštělá a nazývá se t1ačítko (depstum) a konečně i řada hustých, krátkých a velmi tuhých štětin na vnitřní straně tlačítka, tzv. py1ový hřeben (pectum). Na zadních nártech slouží témuž účelu bazální hrana, která je dozadu protažená a zploštělá a nazývá se posunovač py1u (traductor). jaký účel všechna tato zařízení mají a jakým způsobem funguji, je vysvětleno zde. Sběrací zařízení samečkům schází. Čistotě těla věnují čmeláci velkou péči. Nutí je k tomu jíž ta okolnost, že jim uvízne na těle při pracích v hnízdě mnoho smítek, na pastvě prach a zrnéčka pylu, která se lepí na očka a oči, na průduchy a různá čidla,. jejichž funkce jsou pak omezovány. K čištění těla používají čmeláci především kartáčků všech tří párů noh. Hlavu a záda si čistí středníma.nohama, které přeloží přes hrud a táhnou jimi několikrát dopředu. Přitom uhlazují srst ostruhami a pročesávají ji kartáčkem nártu. Hřbetní stranu zadečku si čistí týmž způsobem, jenže zadníma nohama a opačným směrem, tedy od hrudi ke špičce zadečku. Kromě kartáčků mají čmeláci obou pohlavních forem ještě další čisticí zařízení, které je však vyvinuto pouze na předních nohách a slouží k čištění předních částí hlavy. Jeden díl tohoto zařízení je na distálním konci holeně, druhý na bazálním konci nártu; oba díly fungují vždy jako celek. Na holeni je k této funkci přizpůsobena ostruha, která je v bazální polovině značně rozšířena a na vnitřní ploše hustě poseta drobnými chloupky. K ní je přirostlá pevná blána, tzv. rouška (velum.), podobající se rozvinuté lodní plachtě. Nárt nese opět protějšek odpovídající tomuto zařízení, totiž půlkruhový výřez, který je uvnitř hladký, s vnitřním okrajem lemovaným úzkým pruhem pevné, kolmo odstávající blány; vnější okraj je pak porostlý tuhými štětinkami. Skrčí -li čmelák nárt, zapadne zploštělá část. ostruhy přední holeně i s rouškou přesně do výřezu. Včela medonosná používá tohoto zařízení k čištění tykadel, a to tak, že vloží tykadlo do výřezu, skrčí nárt, sevře jím tykadlo jako do svorky a protahuje je několikrát, až je zbaveno veškeré nečistoty. Všichni pozorovatelé čmeláků uvádějí, že čmeláci čistí tykadla stejně. Poněvadž čmeláci věnují tykadlům jakožto nositelům čidel neustálou pozornost, mohl jsem je při tomto výkonu pozorovat velmi často v úlech i na pastvě; neviděl jsem však nikdy, že by k tomu používali předních nohou, a když tak činili, pak čistili pouze bičík. Předníma nohama si otírali hlavně čelní štítek a špičku hlavy, velmi často také sosák. Tykadla zpravidla sevřeli středníma nohama v kloubu mezi holení a nártem a vyčistili je tak též dokonale, poněvadž střední nohy jsou pokryty hustými a krátkými štětinami. Připouštím přesto možnost, že čmeláci čistí občas i celé tykadlo oním speciálním zařízením, kterým jsou vybaveny pouze přední nohy. Uvážíme –li však, že přední nohy jsou poměrně krátké a mohou jen stěží sevřít ostruhou a zářezem též tykadlový násadec, chápeme, proč používají k čištění celého tykadla především noh středních. Velmi často a velice pečlivě si otírají čmeláci oči, a to vždy předníma nohama, přičemž jsou nohy skrčeny a jezdí vnitřní plochou velmi rychle po oku. Křídla zbavují nečistoty tak, že je spouštějí k bočnímu okraji zadečku, přitisknou je zadníma nohama a vnitřní plochou těchto nohou je tak dlouho kartáčují, až jsou čistá. Takto si napínají též křídla pomačkaná, která mimoto mezi těmito oběma plochami několikrát protahují. Průduchy zadečku, které jsou na jeho bočních stranách, jsou též často pečlivě zbavovány nečistoty, a to rovněž kartáčky skrčených zadních nohou. Křídla čmeláků se neliší celkovou stavbou od křídel ostatních včelovitých; rozdíly jsou pouze v žilnatině předních křídel, která vykazuje určité znaky celé čeledi, uvedené v kapitole o soustavě. Podle křídel nelze však třídit čmeláky na druhy. Celkem nepatrný rozdíl je v tom, že u některých druhů je blána křídel někdy více, někdy méně nahnědlá, jen zřídka bývá zcela bezbarvá. Při letu tvoří přední a zadní křídla jedinou nosnou plochu a pohybují se jako jeden celek. Aby toho mohlo být dosaženo, je zadní okraj předních křídel ve střední části ztužen a zahnut dolů, čímž je utvořen tzv. žlábek (retinacelum); zadní křídla mají opět na předním okraji tenké, nahoru a zpět zahnuté háčky (hamuli). Chystá –li se čmelák k odletu, rozprostře křídla vodorovně v pravém úhlu k podélné ose těla, přičemž se zadní křídla vsunou pod přední tak, že háčky zapadnou do žlábku a pevně se v něm zachytí. Počet háčků kolísá od 17 do 24 a není ani na obou křídlech téhož jedince vždy stejný. Na obrázku jsou háčky pro lepší viditelnost neúměrně zvětšeny a je jich také mnohem méně než na preparátu, kde jich bylo 23. V klidu se háčky samočinně ze žlábků vysunují a křídla jsou složena vodorovně na hřbetní straně zadečku; nejsou překládána ještě po délce, jako např. u sršňů a jiných vos. Pohyb křídel pře letu je velmi rychlý. Experimentálně bylo dokázáno, že špička křídla opisuje za vteřinu 120 smyček tvaru protáhlé osmičky čili vykoná 240 kmitů mezi nejvyšší a nejnižší polohou špičky křídla. Rychlost letu je také značná, je však závislá na různých okolnostech. Pozoroval jsem čmeláky v Krkonoších na lesním průseku, kudy létali na pastvu. Přestože stráň stoupala v úhlu téměř 45°, urazili za vteřinu přibližně 5 m. V rovině a za dalekým, předem již vyhlédnutým cílem létají ještě rychleji, až 8m/s; obtěžkáni nákladem pylu a nasátí nektarem létají mnohem pomaleji, zejména proti větru. Čmelák je schopen unést pří letu zatížení rovnající se více než polovině jeho vlastní váhy (Schröder p 462) Rychle kmitající křídla čmeláků způsobují jen slabý šum. Slyšíme jej např. za horkých dnů, když větrají hnízdo a ochlazují teplem se tavící buňky. Hluboký tón při letu, pro čmeláky tak typický, je vyvoláván prouděním vzduchu v hrudních průduchách. Podobný tón, avšak vyšší a nepřetržitý, někdy trvající i celou hodinu, vydává v některých silnějších hnízdech určitá dělnice, tzv. Gödartův trubač, která denně ještě před východem slunce větrá hnízdo. Gödart (r. 1685) považoval tento tón za volání do práce, což pozdější autoři plným právem odmítli, aniž však vyslovili uspokojivější teorii, než že jde o pouhé větrání. Slyšel i pozoroval jsem tohoto trubače a soudím, že jeho a ž do úplného vyčerpání trvající bzukot spojený s větráním je reakcí na nebezpečí záhuby společenstva, kterému hrozí udušení z příliš silného prosycení hnízda vodními parami a kysličníkem uhličitým, nashromážděným během noci. Tentýž tón vydává totiž čmelák též v různých jiných nebezpečných situacích, např. uvízne–li v pavučině nebo byl–li chycen a stisknut. Normální větrání hnízda není však tímto zvukem nikdy doprovázeno.