Smysl (biologie)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Smysl je schopnost organismu vnímat svět smyslovou soustavou orgánů. Orgánům uzpůsobeným k smyslové činnosti se říká smyslové orgány. Smyslovou soustavu má člověk a další druhy živočichů. Stupeň rozvinutí se u různých živočichů velmi silně liší. Například dravci mají často velmi dobrý zrak, psi mají výborný čich.

Tradičně se rozlišuje pět základních smyslů: chuť, čich, sluch, hmat a zrak. Toto rozlišení znal již Tomáš Akvinský a pět smyslů čili citů uvádí i Rosův (Thesaurus linguae Bohemicae) a Jungmannův slovník. Z pojetí pěti smyslů vychází i fráze „mít všech pět pohromadě“. Protože však pojem smyslu není dostatečně přesně vymezen obecně, ale pouze tímto výčtem, mnohde bylo či je uváděno méně či více smyslů, například Diderotova encyklopedie uvádí, že existuje na dvacet smyslů. Rovněž Ottova encyklopedie uvádí, že základní pětici lze rozšiřovat o další smysly.

[editovat] Pět smyslů

Všech pět základních smyslů má své receptory, které umožňují vnímat okolí organismu. Proto se nazývají exteroreceptory. Chuť a čich jsou chemoreceptorové smysly, sluch a hmat jsou mechanoreceptorové a zrak je fotoreceptorový smysl.

Chuť - chuťové pohárky v ústech (na jazyku)
Čich - čichové buňky v nose
Sluch - orgán ucho
Hmat - mechanoreceptory na kůži
Zrak - orgán oko, u primitivnějších druhů světločivná skvrna

[editovat] Další smysly

[editovat] Další tělesné smysly

Z biologického hlediska lze některé tradiční smysly rozdělit na více autonomních schopností a lze popsat i některé způsoby vnímání, které do tradiční pětice nezapadají. Z fyziologického hlediska je například specifickým jevem:

vnímání bolesti (přičemž na vnímání fyzické i duševní bolesti se podílejí tytéž receptory)
vnímání teploty (zvlášť pro vnímání tepla a chladu),
vnímání polohy, rovnováhy a pohybu
vnímání tlaku
vnímání dotyku
vnímání času
atd.

Na rozdíl od exteroreceptorů, interoreceptory sledují vnitřní prostředí organismu. Příkladem jsou receptory, které sledují kyselost krve. Za smysly však lze vzhledem k lingvistickým souvislostem tohoto pojmu považovat pouze činnost těch receptorů, jejichž informace jsou přímo vnímány vědomím.

Některé jevy, například elektřinu a magnetismus nebo zvuky a záření o vlnové délce mimo hranici vnímatelnosti, člověk svými smysly přímo nevnímá.

[editovat] Sensus communis, duševní smysly

Šestý smysl v běžné češtině je více či méně metaforické vyjádření pro intuici či schopnost tzv. předtuchy.

Velmi vážně je tato schopnost brána mezi válečníky, u některých vojevůdců či válečníků se často udává, že měli dobře vyvinutý jakýsi šestý smysl, s jehož pomocí dokázali vycítit nebezpečí a hrozbu či charakter jednání, které proti nim mířily, nebo naopak slabá místa protivníka. Příkladem může být například maršál Rommel nebo někteří mistři aikidó.

Tomáš Akvinský uvažoval o jakémsi šestém smyslu (nazývaném též smysl společný, smysl obecný, smysl vnitřní), který sjednocuje pět ostatních smyslů a je zárukou reálnosti vnímaného (podobně jako shoda s vnímáním jinými lidmi).

Jan Ámos Komenský kromě citů (smyslů) tzv. vnějších rozlišoval i tři city (smysl) vnitřní: smysl obecný (pozor, novočesky pozornost), soud (novočesky úsudek) a paměť. Smysl obecný definuje Komenského citace uvedená v Jungmannově slovníku: „Pod těmenem smysl obecný (pozor, sensus communis), ježto věcí spatřených, slyšaných i koštovaných podobizny ujímá.“

[editovat] Aktivní smysly

V některých starších pojednáních (například u Petra Chelčického ^[1]) byly mezi smysly řazeny i některé aktivní schopnosti, například schopnost řeči nebo pohybu – lingvisticky je pojem smyslu spojen zejména se subjektivitou, osobním prožitkem kontaktu se světem.

S tím souvisí i řídce užívané označení smysly ve významu pudy a termín smyslnost pro označení erotické náruživosti.

Jako smysly se označují i některé další schopnosti či sklony, zejména duševní, související se způsobem vnímání určitých typů činností nebo situací a z toho vyplývajícím způsobem chování: například smysl pro humor, smysl pro hru, smysl pro fair play, smysl pro spravedlnost, smysl pro rozlišování dobra a zla, smysl pro kolektiv, smysl pro podnikání. Že někomu takový smysl pro určitou činnost chybí, říkáme o člověku, který se v ní pohybuje bezradně, dělá nešikovné kroky a chyby, anebo takovou činnost nevyhledává či se jí přímo vyhýbá.

[editovat] Odkazy

[editovat] Související články

[editovat] Externí odkazy

Irena Vaňková, Iva Nebeská, Lucie Saicová Římalová, Jasňa Šlédrová: Co na srdci, to na jazyku : Kapitoly z kognitivní lingvistiky, Karolinum, Praha, 2005, ISBN 80-246-0919-3. Kap. 3, Kapitoly o smyslech, str. 107–194