Selen

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Selen
Atomové číslo	34
Relativní atomová hmotnost	78,96 amu
Elektronová konfigurace	[Ar] 3d10 4s2 4p4
Skupenství	Pevné
Teplota tání	221 °C (494 K)
Teplota varu	685 °C (958 K)
Elektronegativita (Pauling)	2,55
Hustota	4,81 g/cm3 (šedý)
Hustota	4,39 g/cm3 (alfa)

Selen, chemická značka Se, (lat. Selenium) je nekovový prvek za skupiny chalkogenů, významný svými fotoelektrickými vlastnostmi

Obsah 1 Základní fyzikálně - chemické vlastnosti 2 Výskyt, výroba 3 Sloučeniny a využití 4 Selen ve výživě

[editovat] Základní fyzikálně - chemické vlastnosti

Selen je poměrně vzácný prvek, byl objeven roku 1817 Jonsem Jacobem Berzeliem. Elementární selen se vyskytuje v několika krystalických formách, jejichž barva je buď šedá nebo tmavě červená. Je prakticky nerozpustný ve vodě, poměrně dobře se rozpouští v sirouhlíku.V přírodě se vyskytuje nejméně v šesti alotropických modifikacích, ve třech červených moniklinických formách, v krystalické šedé, hexagonální formě pak jako černý sklovitý selen.

[editovat] Výskyt, výroba

Selen obvykle doprovází síru a tellur v jejich rudách. Je proto také obvykle získáván z odpadů po spalování síry při výrobě kyseliny sírové nebo ze zbytků po elektrolytické výrobě mědi ze sulfidických rud.

Relativní zastoupení selenu v zemské kůře i ve vesmíru je velmi nízké. V zemské kůře je selen přítomen v koncentraci 0,05 – 0,09 ppm (mg/kg). V mořské vodě je jeho koncentrace na hranici měřitelnosti analytickými technikami, obvykle je uváděna hodnota 0,09 mikrogramů/l. Předpokládá se, že ve Vesmíru na 1 atom selenu připadá půl miliardy atomů vodíku.

Elementární selen je za normálních podmínek stálý, poměrně snadno se slučuje s kyslíkem a halogeny. Ve sloučeninách se selen vyskytuje v mocenství Se ^2-, Se ²⁺, Se ⁴⁺ a Se⁶⁺ .

Výskyt jako minerál viz Selen

[editovat] Sloučeniny a využití

Oxidy selenu vytváří reakcí s vodou příslušné kyseliny a existují i jejich soli s elektropozitivními prvky, nejstálejší z nich jsou selenany, seleničitany alkalických kovů.

Technologický význam selenu spočívá v současné době ve výrobě fotočlánků. Jedná se o zařízení, která za využití fotoelektrického jevu po ozáření světlem přímo produkují elektrickou energii. Selenidy mědi, galia a india jsou v tomto směru velmi perspektivními sloučeninami a dnes fungují fotoelektrické články na bázi selenu jako zdroje elektrické energie především v kosmickém výzkumu pro napájení přístrojů na oběžné dráze pomocí tzv. solárních panelů.

Fotočlánky s obsahem selenu se však používají i pro měření intenzity dopadajícího světla jako expozimetry např. ve fotoaparátech a kamerách. Také většina kopírovacích a reprodukčních přístrojů je osazena selenovými fotočlánky.

Selen se také používá v laserových tiskárnách na výrobu světlocitlivého válce, který možňuje samotný tisk. Při tisku se opotřebovává, obvykle se udává jeho životnost počtem výtisků.

[editovat] Selen ve výživě

Přestože většina sloučenin selenu je značně toxická, je zvláště v posledních letech intenzivně zkoumán vliv nedostatku selenu v každodenním potravinovém příjmu.

Bylo zjištěno, že pravidelně nízký příjem selenu v potravě nepříznivě ovlivňuje především kardiovaskulární systém a zvyšuje riziko infarktu myokardu a cévních onemocnění. Nedostatek selenu v potravě těhotných žen může nepříznivě působit na vývoj plodu. Selen funguje v organizmu jako antioxidant, který likviduje volné radikály a tím snižuje riziko vzniku rakovinného bujení.

Důležité přitom je i to, aby celková denní dávka selenu nepřekročila jistou hranici. Za optimální dávku se v současné době pokládá kolem 60 -200 mikrogramů selenu denně. Naopak dávky nad 900 mikrogramů denně jsou již toxické, způsobují poruchy trávení, vypadávání vlasů, změny nehtů a deprese.

Selen je potravě nejvíce obsažen v ořeších, vnitřnostech a mořských rybách. V současné době je na trhu řada potravinových doplňků, které obsahují optimální denní dávku selenu. Při jejich užívání se však nutno postupovat opatrně, protože pravidelné předávkování selenem (ale i jinými stopovými prvky) může působit negativně.

Byly činěny i pokusy o umělé zvyšování obsahu selenu v obilninách, které dále sloužily k přípravě pečiva (např. ve Finsku). Celkově se však tato praxe neujala, protože je jen obtížně kontrolovatelné, jaké množství takto dopovaných potravin jednotliví obyvatelé reálně přijímají a může docházet i k nechtěnému předávkování.