Henri-Gratien Bertrand
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Henri-Gratien, hrabě Bertrand (* 28. března 1773 zámek Raoul poblíž Châteauroux, dpt. Indre Francie; † 15.ledna 1844 Chateauroux) byl francouzský generál, maršál císařského paláce a jeden z nejbližších spolupracovníků Napoleona Prvního.
[editovat] Život
Bertrand pocházel ze zámožné vážené rodiny. Otec Henri Bertrand byl správcem královských lesů a vodních ploch v oblasti Bourges, matka Henriette roz. Boucher pocházela z rodiny vysokého královského správního úředníka. Henri-Gratien od 11.9.1793 studuje v královské vojenské technické škole v Mezieres a během revoluce vstoupil do pařížské národní gardy a později do technického sboru armády. Sloužil v letech 1795–1796 v pyrenejské a italské armádě (21.března 1795 kapitán) a roku 1796 byl členem suity generála Auberta du Bayet, který byl jmenován mimořádným vyslancem Francie v Istambulu. V roce 1798 účastnil se egyptského tažení. Zde na sebe upozornil již v bitvě pod pyramidami (21.7.1798), za což byl povýšen do hodnosti plukovníka a o rok později v pozemní bitvě u Aboukiru (25.7.1799), kde byl lehce raněn na hlavě. Zůstal v Egyptě i po odjezdu Napoleona Bonaparte a 16.9.1800 byl jmenován brigádním generálem. Od 21.3.1801 vykonával funkci velitele fortifikačních prací v Alexandrii. V bitvě u Slavkova (2.12.1805) se vyznamenal chladnokrevností a statečností a byl jmenován generálním adjutantem císaře. Roku 1806 velel obsazení špandavské pevnosti (25. října 1806), účastnil se strašné bitvy u Eylau - u Jílového, (8.února 1807), dobytí Gdaňsku (Danzig-24.května 1807), po kterém byl 30. května 1807 povýšen na divizního generála a vyznamenal se v bitvě u Friedlantu (14. června 1807). V březnu 1808 byl nobilizován s titulem hraběte Bertranda. Roku 1809 přispěl významně po bitvě u Aspern (21. a 22. května 1809) k záchraně armády bleskovým projektem a stavební realizací tří mostů na ostrov Lobau.
16. září 1808 uzavřel sňatek s Elisabeth Francoise Dillon, zvanou Fanny. Manželka byla dcerou generála Dillona popraveného v době hrůzovlády. Zůčastnil se roku 1812 ruské kampaně a roku 1813 velel reservní armádě (IV. sbor) v bitvách u Lützenu ( 2. května 1813) a u Budyšína (Bautzen, 21. května 1813). Po smrti generála Duroca (23. května 1813) jmenoval jej císař 18. listopadu 1813 vrchním dvorním maršálem (Grand Marechal du Palais). V čele svého sboru bojoval v bitvách u Grossbeeren (23. srpna 1813) a u Dennewitz (6. září 1813), a poté 3. října 1813 hájil Wartenburg a přechod Labe proti Blücherovi. V bitvě u Lipska (16.-19. října 1813) hájil v Lindenau silnici do Thuringen a poté kryl ústup k Rýnu. Po bitvě u Hanau (30.-31. října 1813) pak velel obraně přechodu Rýna u Mohuče (Mainz).
Doprovázel císaře na Elbu, stál při císaři pevně i během Sta dnů a bojoval u Waterloo (18. června 1815). Se svou rodinou doprovázel císaře i na ostrov Svaté Heleny a zachoval mu naprostou věrnost a dojemnou oddanost až do císařovy smrti. Bourbony byl odsouzen k trestu smrti (7. května 1816), ale Angličany nebyl vydán. Po smrti císaře (5. května 1821) byl králem Ludvíkem XVIII. amnestován a byla mu vrácena jeho vojenská hodnost. Při jeho příjezdu 24. října 1821 zpět do Francie byl v Calais triumfálně uvítán.
Po červencové revoluci 1830 vstoupil do politiky a stal se poslancem parlamentu. Zde se připojil k liberálnímu křídlu. Od roku 1834 však se stáhl do soukromí na svůj statek u Chateauroux. Roku 1836 zemřela jeho milovaná žena Fanny na karcinom prsu. Roku 1840 byl pověřen králem Ludvíkem Filipem, aby společně s princem de Joinville vyzvedl ostatky císaře Napoleona a odvezl je do Francie. Byl též celebritou slavnostního průvodu při převozu rakve Napoleonovy do Paříže. Připravoval pak k vydání Napoleonovy paměti, ale uprostřed pilné práce jej zastihla smrt.
