Gramofon

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Gramofon ze začátku 20. století

Gramofon je zařízení pro přehrávání gramofonových desek, nosičů s mechanickým (analogovým) záznamem zvuku. Byl nejvýznamějším přehrávačem masově šířených zvukových záznamů od počátku 20. století až do jeho 80. let.

Gramofon se vyvinul ze dvou přístrojů: fonografu a orchestriónu se záznamem na děrovaném kotouči. Jeho princip byl uveden už v Edisonově patentu na fonograf, podaném 19. února 1878. Edison se ale soustředil na vývoj fonografu, který považoval za vědecky přijatelnější (na válci má pohyb po spirále stále stejnou rychlost, zatímco na desce se při konstantní úhlové rychlosti rychlost posuvu mění).

Gramofon samotný vynalezl Emile Berliner, který proti Edisonovu vynálezu navrhl použít namísto hloubkového záznamu záznam stranový a preferoval desky místo válců. Souboj mezi fonografem a gramofonem trval od 90. let 19. století až do 20. let 20. století, a byl ukončen zánikem Edisonovy továrny v roce 1929.

Původní gramofony byly poháněny ručně natahovaným hodinovým mechanismem na pero a zvuk byl vytvářen mechanickým přenosem záznamu z drážky gramofonové desky na velkou ozvučnou membránu reproduktoru (tzv. gramofonová trouba). S rozvojem elektrotechniky a po nástupu elektroniky byly gramofony postupně výrazně zdokonaleny o elektrický pohon a původní mechanický záznam zvuku byl také elektricky snímán a zesilován. Významným kvalitativním posunem bylo také zavedení a rozšíření stereofonního záznamu ve druhé polovině 20. století. Stereofonní dvoukanálový záznam byl mechanicky zpětně kompatibilní s monofonním záznamem předchozích gramofonových desek, původní jednoduchý tvar drážky gramofonové desky byl mechanicky rozdvojen na dvě různé záznamové stopy uvnitř jedné jediné drážky.

Původní kovové jehly známé z nejstarších gramofonů byly později nahrazeny krystalovými vložkami starších gramofonů. Nejnovější typy moderních gramofonů jsou dnes vybaveny magnetodynamickými přenoskami, které jsou velmi citlivé na každý byť i ten sebenepatrnější záchvěv gramofonové jehly resp. gramofonové chvějky. Výrazných změn doznal i elektrický pohon gramofonu, konstrukce gramofonového talíře (t.j. otáčivého unašeče gramodesek), tvar gramofonové přenosky atd.

Gramofon byl na konci 20. století částečně vytlačen digitálními přehrávači CD či DVD. Udržel se však jako zvláštní hudební nástroj, používaný v některých nových hudebních směrech. V posledních letech však dochází k jisté renesanci tohoto způsobu mechanického a analogového záznamu zvuku a to zejména v oblasti Hi-Fi reprodukce starých hudebních nahrávek.

Obsah

1 Počátky gramofonu
- 1.1 Fonograf
- 1.2 Gramofon
2 Související odkazy
3 Odkazy

[editovat] Počátky gramofonu

[editovat] Fonograf

První zařízení zaznamenávající zvuk se nazývalo fonograf (phonograph). Vznikl jako výsledek práce Thomase Edisona na dvou jiných vynálezech – telegrafu a telefonu. Edison pracoval na přístroji, který by zaznamenal telegrafní zprávy, které by pak mohly být opakovaně odesílány. To ho vedlo k úvaze, že podobným způsobem by mohl být zaznamenám i telefonní hovor. Experimentoval s rycím hrotem, který byl upevněný proti pohybujícímu se parafinovému papíru. Mechanické vibrace vzniklé řečí vytvořily na papíru drážky. Později Edison nahradil papír kovovým válcem se staniolovou fólií. Zařízení mělo dvě jednotky, jednu pro záznam, druhou pro přehrávání. Když se mluvilo do trouby, zvukové vibrace byly ve svislém směru zaznamenány do válce. Edison zařízení vyzkoušel dětskou říkankou „Marie měla ovečku“. K jeho překvapení mu přístroj jeho slova znovu přehrál. Patent na tento fonograf mu byl vydán 19. února 1878. Tento vynález však nebyl zcela původní. Podobné zařízení vynalezl „prokletý“ básník a vědec Francouz Charles Cros už v roce 1877, ale byla to jen teorie, protože nevytvořil funkční model (navíc jeho obálku s popisem vynálezu otevřela francouzská akademie věd až několik měsíců po doručení). 24. ledna 1878 byla založena Edison Speaking Phonograph Company. Edison obdržel 10 000 dolarů za výrobu a prodej práv a 20 % ze zisku.

Pak však Edison na čas přerušil své práce na fonografu, aby se mohl soustředit na vynalézání žárovky. A tak jeho vynález posunuli kupředu jiní, včetně Chichestera Bella a Charlese Sumnera Taintera, který pro fonograf vytvořil voskový válec. Válce z tohoto období měly dva vážné nedostatky. Prvním byla krátká doba záznamu, pouze 2 minuty. Druhým nedostatkem bylo to, že neexistoval žádný způsob hromadné výroby kopií téhož záznamu.

[editovat] Gramofon

Dnes už víme, že Edisonův fonograf byl jen slepou uličkou vývoje. Roku 1895 revolučně změnil způsob záznamu zvuku “nový” muž: Jmenoval se Emile Berliner. Přistěhoval se do Washingtonu z Německa v roce 1870. Berlinerův gramofon (gramophone) — jak nazval svůj „mluvicí“ přístroj — se od současných lišil v tom, že pro záznam používal plochý kotouč místo válce navrženého Edisonem. Deska umožňovala hromadnou výrobu a hrací doba byla 4 minuty. Hudba už nepotřebovala křehké válce. Berlinerův gramofon získala Victor Talking Machine Company (později RCA). V roce 1897 založil v Evropě firmu Deutsche Gramophon a o rok později Britain's Gramophone Co. Jeho ochrannou známkou, později převzatou RCA, byl obrázek jeho psa Nippera poslouchajícího his master’ voice – „hlas svého pána“. Papírové etikety s touto značkou se objevily v roce 1900.