Československé legie
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Československé legie je označení používané pro jednotky zahraničního vojenského odboje za první světové války. Tento název vznikl až po válce, za války se používalo označení jednotky československých zahraničních vojsk.
Podle místa působení je lze rozdělit:
k nim je možné počítat i skupiny v dalších zemích.
Jednotlivé pluky byly číslovány podle místa působení: v Rusku od čísla 1, ve Francii od čísla 21 a v Itálii od čísla 31.
Koncem války měly jednotky československých zahraničních vojsk celkem přes 100 000 členů.
Obsah |
[editovat] Československé legie v Rusku
Byly to dobrovolnické vojenské jednotky na ruském území v letech 1914–1920, jejichž základ tvořila Česká družina, která byla 2. února 1916 přetvořená na 1. československý střelecký pluk a následně (19. května 1916) na československou střeleckou brigádu
Po bitvě u Zborova (2. července 1917), ve které se československé legie vyznamenaly, zrušila ruská vláda omezení při vytváření československých jednotek a postupně vznikly další divize, které 9. října 1917 vytvořily československý sbor v Rusku. Koncem roku 1917 bylo v Rusku 38 500 dobrovolníků.
Po uzavření německo-sovětského míru v Brestu Litevském (březen 1918) opustily československé jednotky Ukrajinu a přesunuly se přes Sibiř do Francie. Po přepadech československých transportů na magistrále došlo k bojům československých legií se sovětskou vládou na Sibiři a v Povolží, které trvaly až do úplné evakuace československých jednotek z Ruska v létě 1920. Vlády spojeneckých států ( Francie, Velké Británie, USA …) dokonce plánovali československé legionáře ponechat na Rusi a vytvořit z nich jádro intervenčních sil, které by zasáhly proti bolševismu. Plynulo to z průběhu po takzvaném Čeljabinském incidentu, kdy Československé legie kontrolovaly velkou část Sibiře - konkrétně oblast okolo jižního Uralu. Město Čeljabinsk bylo v té době hlavním městem této téměř autonomní oblasti. Následně však vzhledem ke spojeneckým dohodám došlo k ústupu legií přes celou zeměkouli (přesněji pokračováním po Transsibiřské magistrále do Vladivostoku, odtud lodí do Ameriky a odtud do Evropy) zpět do Československa.
Do konce roku 1918 vstoupilo do československých legií v Rusku kolem 61 000 vojáků. 1. února 1919 byly legie reorganizovány za přítomnosti M. R. Štefánika. Došlo ke zrušení Odbočky Československé národní rady, s ní i vojenské samosprávy.
V Rusku padlo 4112 českých legionářů
Přehled hlavních bitev čs. legionářů na Rusi
[editovat] Československé legie ve Francii
Byly dobrovolnické jednotky ve Francii v letech 1914–1919 (Vouziers). V rámci cizinecké legie vznikla 31. srpna 1914 rota Nazdar!. V roce 1918 vznikla československá brigáda ve Francii, která se na jaře roku 1919 vrátila do Československa. Bylo v ní asi 9600 vojáků.
Ve Francii padlo 650 českých legionářů
[editovat] Československé legie v Itálii
Byly dobrovolnické vojenské jednotky v Itálii v letech 1917–1918. První se vytvářely v roce 1917 jako výzvědné oddíly, na jaře roku 1918 došlo k vytvoření československá divize, v prosinci 1918 vznikl armádní sbor. Do jednotek bylo zařazeno asi 20 000 vojáků, po podepsání příměří ze zajatců vytvořeny další, tzv. domobranecké prapory o počtu asi 60 000 vojáků.
Na italské frontě zemřelo 350 českých legionářů.
[editovat] Význam
Československé legie se podílely na vítězství Dohody v první světové válce, ještě důležitější byl však fakt, že jejich existence podpořila českou a slovenskou politickou emigraci ve snaze o vytvoření samostatného Československa: díky legiím bylo Československo po skončení války považováno za jednu z vítězných mocností.
V Československu (1918–1939) byl pak odkaz legií brán velmi vážně, vznikaly mnohé spolky a organizace, které je různým způsobem propagovaly. Legionáři byli ve společnosti až na výjimky (většina německého obyvatelstva, monarchisté a pod.) vnímáni pozitivně, přestože z vojenského a právního hlediska se jednalo o zběhy, kteří porušili vojenskou přísahu.
V československé armádě byli legionáři upřednostňováni před tzv. Rakušáky, tj. vojáky, kteří po celou dobu války zůstali na straně Rakouska-Uherska. Příkladem budiž rakousko-uherský podmaršálek a pozdější generál československé armády Alois Podhajský, kterému byl opakovaně zarážen služební postup jen proto, že za 1. světové války nezběhl a nepřidal se k legiím.
V české literatuře vznikla skupina spisovatelů (zpravidla bývalých legionářů), kteří psali téměř výhradně o legiích, proto se tato literatura přímo nazývá legionářskou (Rudolf Medek, František Langer, Josef Kopta).
Boj legionářů s ruskými bolševiky se samozřejmě nezamlouval komunistům, a tak se po roce 1948 se význam čs. legií zlehčoval a posléze se o nich oficiálně přestalo mluvit.
Odpor legionářů vůči bolševismu byl tak značný, že např. u generála Radoly Gajdy vyústil v příklon k fašismu podle italského vzoru – v roce 1926 založil Gajda Národní obec fašistickou.
