ebooksgratis.com

See also ebooksgratis.com: no banners, no cookies, totally FREE.

CLASSICISTRANIERI HOME PAGE - YOUTUBE CHANNEL
Privacy Policy Cookie Policy Terms and Conditions
Romantismus (literatura) - Wikipedie, otevřená encyklopedie

Romantismus (literatura)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Tiflis (Tbilisi), obraz Michaila Jurjeviče Lermontova z roku 1837.
Tiflis (Tbilisi), obraz Michaila Jurjeviče Lermontova z roku 1837.

Romantismus je široké umělecké hnutí především první poloviny 19. století, které vzniklo jako umělecký protiklad klasicismu a jako reakce na hluboký rozpor mezi realitou a humanistickými ideály, které proklamovala Velká francouzská revoluce. Své jméno dostalo od románu, tehdy moderního slovesného útvaru, v němž obraznost a citovost převládala nad rozumovostí.

Romantismus vznikl koncem 18. století a jako výraz nových sociálně ekonomických skutečností v Evropě odrážel prohlubování protikladů mezi individuem a společností, ideálem a skutečností, uměním a životem. Za kolébku literárního romantismu je považována Anglie (tzv. jezerní básníci), ale jeho počátky lze vystopovat již v polovině 18. století, kdy nastupující sociální třída měšťanstva začala vyjadřovat svůj protest proti chladnému rozumářství klasicismu (jako uměleckého směru aristokracie) a proti stavovskému feudálnímu zřízení, které jí neposkytovalo možnost plného uplatnění a všestranného svobodného rozvoje. V literatuře se toto období často označuje jako preromantismus nebo sentimentalismus (pro jeho orientaci na posílení emocionální působivosti uměleckých děl).

Podrobnější informace naleznete v článku Preromantismus.

Romantická literární díla vznikala i v druhé polovině 19. století, kdy se stal vůdčím literárním proudem kritický realismus. Často se v této souvislosti hovoří o pozdním romantismu nebo o novoromantismu [1]. Používání termínu novoromantismus není však ustálené, neboť se také používá pro označení literárního proudu na přelomu 19. a 20. století [2], jehož představitelé většinou epigonsky a vyumělkovaně napodobovali složitý a archaistický sloh pozdního romantismu a obnovili tím v literatuře romantickou tajemnost, zešeřelost a světobol, konzervativní kult minulosti a katolictví, ale také mystiku a morbidnost.

Podrobnější informace naleznete v článku Novoromantismus.

Obsah

[editovat] Znaky literárního romantismu

[editovat] Rozpor mezi snem a skutečností

Svoboda vede lid na barikády, obraz Eugèna Delacroixe z roku 1830.
Svoboda vede lid na barikády, obraz Eugèna Delacroixe z roku 1830.

Jádrem romantismu je konflikt mezi vnitřním a reálným světem, jenž vyúsťuje ke vzpouře vůči reálnému světu, která nemůže uspět. Tento konflikt se projevuje jako rozpor mezi snem a historicky nebo osudově danou skutečností. Ideály osvícenství a francouzské revoluce naplnily Evropu nadějí na osvobození. Vznešené myšlenky volnosti, rovnosti a bratrství dávaly naději na lepší život. Feudalismus padl, nebo se přetvořil v osvícenský feudalismus, ale nové společenské vztahy, vyznačující se honbou za majetkem, přinesly zklamání. Člověk, toužící po uplatnění svých schopností, tak stojí proti necitelnému světu, je ve sporu se svou dobou, ale jeho vzpoura musí skončit nezdarem.

Tento rozpor se snaží romantikové řešit v zásadě dvojím způsobem:

  • tzv. konzervativní romantismus jej řeší únikem do fantazie (často s prvky tajemnosti i hrůzy), do idealizované minulosti (obliba středověku), do náboženských představ (mnohdy i mystických) a mýtů, do vzdálených exotických zemí, ale také do dětství či k přírodě.
  • revoluční romantismus se snaží romantický rozpor vyřešit přetvořením světa, přičemž i tato snaha může být založena na zálibě v minulosti, na náboženských představách atp. (v tomto případě však nejde o únik, ale o myšlenkovou podporu těchto snah).

Romantismus proto zdůrazňuje individualitu, subjektivnost, iracionalitu, imaginaci, osobnost, spontánnost, emotivnost, vizionářství a transcendentalitu, obdiv k přírodě, k folklóru a ke středověku. Romantická literární díla obsahují často tajemné, osudové, někdy i mystické, hrůzné a fantastické motivy (návaznost na gotický román), často jsou popisovány staré hrady, osamělé stromy a skály, tajemná jezera i lodě v bouři. Důraz je kladen na nitro člověka a v něm zvláště na cit, smysly a vůli.

[editovat] Romantický hrdina

Ilustrace k románu Victora Huga Chrám Matky Boží v Paříži z roku 1831.
Ilustrace k románu Victora Huga Chrám Matky Boží v Paříži z roku 1831.

Hrdinové romantických literárních děl se bouří proti společenským konvencím a nechtějí se podřídit zákonům a svému pokryteckému okolí. Stávají se proto společenskými vyděděnci, zbojníky, vězni, žebráky, tuláky, poutníky nebo již stojí na okraji společnosti od samého počátku jako cikáni nebo lidé odlišující se od svého okolí zjevem, např. tělesným postižením (s tím souvisí tzv. harmonie kontrastu, kdy například hrbáč má duši anděla a tělesně krásný člověk duši ďábla). Obvykle to jsou ale silní a výjimeční jedinci, vyznačující se vášnivou citovostí a trpící pocitem osamocení. Proto se obrací do svého nitra a většinou končí tragicky. Často také prožívají osudovou lásku, ale protože milují buď vysněný ideál, nebo již zadanou ženu, musí jejich láska skončit nešťastně. Rozpor mezi krásným osobním snem, vidinou, představou, touhou nebo ideálem na jedné straně a zdrcující skutečností na straně druhé jim přináší rozčarování a zklamání, které obrací do svého nitra, čímž se jejich duševní trýzeň jen zvyšuje (rozpor mezi představou a skutečností může být tak silný, že jej hrdina často nemůže přežít).

Protože se romantická díla vyznačují velkou subjektivností, romantický hrdina často splývá s jejich autorem, který nejen že vyjadřuje v díle svůj názor, ale mnohdy vstupuje přímo i do děje.

[editovat] Romantismus a kritický realismus

Romantičtí spisovatelé patří k nejvýraznějším autorům národních literatur 19. století, v jejich dílech se však často romantické prvky prolínají s prvky jiných literárních proudů (nejčastěji jde o kritický realismus). Vztah romantismu‚ preromantismu a kritického realismu velmi dobře charakterizoval zejména ruský literární vědec Gennadij Nikolajevič Pospelov ve svém díle Problémy historického vývoje literatury [3]. Pospelov definuje slova preromantismus a romantismus jako označení pro literární proudy. Za základní znak preromantismu (sentimentalismu) považuje Pospelov schopnost vnitřní reflexe, tedy schopnost zkoumat vlastní city, zatímco romantismus podle něho znamená schopnost podřídit tyto city dosažení vyšších cílů. Realismus je podle Pospelova primárně tvůrčí metoda, která znamená, že se literární postava chová podle své sociální podstaty, a to na rozdíl od druhé, tzv. normativní tvůrčí metody, kdy se postava chová podle norem chování definovaných spisovatelem (tyto normy chování jsou pro sociální prostředí, ze kterého postava pochází, neobvyklé, a je velmi nepravděpodobné, že by se ve skutečnosti postava takto chovala, nic to však neubírá jejich případné vznešenosti a umělecké přesvědčivosti).

Na základě takto vytvořených definic pak Pospelov dochází k názoru, že pro preromantismus a romantismus je typická normativní tvůrčí metoda, zatímco kritický realismus je literární proud, který dostal své označení podle toho, že v něm převládá tvůrčí metoda realistická (sloužící ke kritickému zobrazení společnosti), přičemž se tyto dvě metody mohou v jednotlivých dílech pochopitelně prolínat.

[editovat] Žánry romantické literatury

Childe Haroldova pouť, obraz Josepha Mallorda Williama Turnera z roku 1823 inspirovaná poemou lorda Byrona.
Childe Haroldova pouť, obraz Josepha Mallorda Williama Turnera z roku 1823 inspirovaná poemou lorda Byrona.

Významným rysem romantické literatury je stírání hranic tradičních žánrů, které vyplynulo ze snahy romantiků získat zrušením předpisů dostatek prostoru k projevení své invence, originality a absolutní umělecké svobody a k vyjádření svých pocitů a které se projevilo především v lyrizaci epických a dramatických útvarů (lyrická poezie nejlépe vyjadřuje pocity autora). Takto nově vzniklé lyricko-epické žánry (poema, moderní epos a dramatická báseň) se těšily obzvláštní oblibě, neboť umožňovaly vyprávět příběh a současně promítat hrdinovy duševní stavy a pocity do vnějších přírodních kulis, neboť příroda je ve srovnání s ostatním světem ideální. Dalším projevem žánrového míšení bylo například uvádění groteskních prvků do tragédie a rozbití tradičního dělení na tragédii a komedii vůbec.

K základním žánrům romantické literatury patří:

[editovat] Romantismus v národních literaturách

[editovat] Anglická literatura

Za místo zrodu romantismu je považována Anglie, kde první generace anglických romantiků bezprostředně navázala na předcházející preromantické autory. Jedná se především o tzv. jezerní básníky, skupinu umělců, které spojoval život uprostřed nádherné přírody v Jezerním okrsku na severozápadě Anglie. K nejvýznamnějším z nich patří:

  • William Wordsworth (1770-1850) a Samuel Taylor Coleridge (1772-1834), kteří roku 1798 společně vydali básnickou sbírku Lyrické balady (Lyrical Ballads), považovanou za první romantické dílo anglické literatury. Ve sbírce je mimo jiné obsažena slavná Coleridgova balada Píseň o starém námořníkovi (The Rime of the Ancient Mariner), jejíž hrdina se proviní tím, že na moři zabije bezdůvodně albatrosa.
  • Robert Southey (1774-1843), básník a literární badatel.
Jezerní básníci

William Wordsworth

Samuel Taylor Coleridge

Robert Southey


K následující (druhé) generaci anglických romantiků patří:

George Gordon Byron
George Gordon Byron
Percy Bysshe Shelley
Percy Bysshe Shelley
John Keats
John Keats

Spojnicí mezi druhou generací anglických romantiků a představiteli pozdního anglického romantismu tvoří dílo sester Brontëových. Nejstarší z nich Charlotte Brontëová (1816-1855) se celosvětově proslavila románem Jana Eyrová (1847, Jane Eyre) líčícím dramatické vztahy neurozené hrdinky k byronovsky hrdému a tajemnému šlechtici. Prostřední Emily Brontëová (1818–1848) je autorkou originálního románu Vichrné návrší (1847, Wuthering Heights), ve kterém se symbolické pojetí severoanglické přírody slučuje s baladickým, „goticky“ tajuplným a mnohdy až surrealisticky snovým příběhem. Nejmladší z nich, Anne Brontëová (1820-1849), se zaměřila na zobrazování strastiplných osudů žen, ale uměleckých kvalit svých sester nedosáhla.

Angličtí romantičtí spisovatelé

Walter Scott

Thomas de Quincey

Charlotte Brontëová

Emily Brontëová


Za představitele pozdní anglické romantiky je možno považovat:

Z romantismu vyšel i jeden ze zakladatelů modernismu, prozaik Joseph Conrad (1857–1924), jehož hluboké novely a romány se odehrávají v exotických krajích nebo na zámořských lodích a zachycují zhoubné rysy kolonialismu i psychologickou složitost lidského jednání člověka vyvázaného ze světa západní civilizace – např. Lord Jim (1900), Srdce temnoty (1902, The Heart of Darkness) a další.

[editovat] Německá literatura

Mostem mezi klasicismem a romantismem se v Německu stala tzv. německá klasika, reprezentovaná především dílem Johanna Wolfganga Goetha a Friedricha Schillera. Další její představitelé se však svým subjektivismem, přecházejícím někdy až v irealitu, již přiblížili k romantickému pojetí světa. Byl to zejména

Spisovatelé německé klasiky

Jean Paul

Friedrich Hölderlin

Heinrich von Kleist


První, tzv. starší romantický proud (Frühromantik) vznikl v Německu na přelomu 18. a 19. století souběžně s německou klasikou. Jeho centrum bylo v Jeně, kde bratři Karl Wilhelm Friedrich (1772-1829) a August Wilhelm Schlegel (1767–1845) soustředili jeho stoupence kolem časopisu Athenäum (v letech 1798–1800 vyšly tři svazky). Šlo svým způsobem o kriticko-vědecký uzavřený kroužek, prosazující náboženství jako půdou pro veškeré umění a mytologii jako jádro poezie. Patřili sem ještě:

Spisovatelé starší německé romantiky

Wilhelm Friedrich Schlegel

August Wilhelm Schlegel

Ludwig Tieck

Novalis


Mladší, méně spekulativní a více iracionalistický romantický proud (Spätromantik) se zájmem o lidovou slovesnost měl své centrum v Heidelbergu. Do této skupiny patřili:

Spisovatelé mladší německé romantiky

Achim von Arnim

Clemens Brentano

bratři Grimové

Joseph von Eichendorff


K dalším představitelům německého romantismu patří

E. T. A. Hoffmann
E. T. A. Hoffmann
Adalbert von Chamisso
Adalbert von Chamisso
  • satirik Ernst Theodor Wilhelm Hoffmann (1776-1822) přecházející ve svých dílech až v démonickou grotesku, v níž se reálné prvky mísí s prvky nadpřirozenými, a předjímající tak díla Edgara Allana Poea či Franze Kafky.
  • Adalbert von Chamisso (1781-1838), původem Francouz, známý zejména díky své fantastické povídce Podivuhodný příběh Petra Schlemihla (1814, Peter Schlemihls wundersame Geschichte) o muži, který prodal ďáblu svůj stín.
  • Ludwig Uhland (1787–1862), básník a filolog, zakladatel tzv. švábské romantické školy, kam ještě patřili básníci Justinus Kerner (1786-1862) a Gustav Schwab (1792-1850).
  • Heinrich Heine (1797–1856), kritik německého šosáctví, prušáckého militarismu, klerikalismu i despotismu německých knížátek, po Goethovi považovaný za druhého nejvýznamnějšího německého básníka. Jeho básnická tvorba, využívající tradic lidové lyriky a baladiky, obsahuje intimní, přírodní a milostné motivy, ale vyjadřuje vážný vztah ke společenským problémům – např. Kniha písní (1827, Buch der Lieder). Ve veršovaném eposu Německo: zimní pohádka (1844, Deutschland: Ein Wintermärchen) Heine satiricky zesměšnil poměry v Německu, v eposu Atta Troll (1842) kritizoval politickou a básnickou omezenost tzv. tendenční literatury. Kromě toho je autorem mnoha prozaických prací, statí o umění, filozofii a německé kultuře vůbec.
  • předchůdci absurdního dramatu Christian Dietrich Grabbe (1801-1836), autor groteskní komedie Žert, satira, ironie a hlubší význam (1822, Scherz, Satire, Ironie und tiefere Bedeutung), a Georg Büchner (1813–1837) z jehož her je nejznámější Dantonova smrt (1835, Dantons Tod) a nedokončený Vojcek (1836, Woyzeck) prvně publikovaný až roku 1879, v němž autor expresivní formou líčí tragický osud ubohého a ponižovaného důstojnického sluhy.
  • Wilhelm Hauff (1802–1827), známý předevčím jako autor tří almanachů autorkých pohádek Karavana (1825, Die Karawane), Šejk z Alexandrie a jeho otroci (1826, Der Scheich von Alessandria und seine Sklaven) a Hospoda ve Spessartu (1827, Das Wirtshaus im Spessart).
  • rakouský básník Nikolaus Lenau (1802–1850), autor lyricko-dramatických eposů, např. Albigenští (1842, Die Albigenser) o hnutí středověkých francouzských heretiků.
  • básník a prozaik Eduard Mörike (1804–1875), vrcholný představitel švábské romantiky, který se proslavil především svou okouzlující novelou Mozartova cesta do Prahy (1856, Mozart auf der Reise nach Prag).
  • hudební skladatel Richard Wagner (1813–1883), jehož libreta k vlastním operám mají vysokou literární hodnotu – např. Bludný Holanďan (1843, Der Fliegende Holländer), Lohengrin (1850) nebo tetralogie Prsten Nibelungů (1851-1876, Der Ring des Nibelungen).
Němečtí romatičtí spisovatelé

Heinrich Heine
Georgbuechner.jpg

Georg Büchner

Wilhelm Hauff

Eduard Mörike


Z představitelů německého pozdního romantismu lze jmenovat dramatika Huga von Hofmannsthala (1874-1929), autora lyrických veršovaných dramat Smrt Tizianova (1892, Der Tod des Tizian), Blázen a smrt (1894, Der Tor und der Tod), Elektra (1904) a libret k operám Richarda Strausse Elektra (1909), Růžový kavalír (1910, Der Rosenkavalier) a Ariadna na Naxu (1913, Ariadne auf Naxos).

[editovat] Francouzská literatura

Alphonse de Lamartine
Alphonse de Lamartine
Gérard de Nerval
Gérard de Nerval
Théophile Gautier
Théophile Gautier
Victor Hugo
Victor Hugo
Stendhal
Stendhal

První fáze francouzského romantismu se datuje do let 1815 až 1830 (rok 1815, který je koncem vlády Napoleona I., je tradičně považován také za konec období pozdního klasicismu, tzv. empíru). Romantické tendence ve francouzské literatuře lze vystopovat sice již v díle preromantiků (především jde o Jeana-Jacquese Rousseaua a Françoise Reného de Chateaubrianda), ale teprve toto období se vyznačuje vášnivými spory mezi zastánci a odpůrci romantických snah. Postupné vítězství romantismu lze dokumentovat třemi základními událostmi:

  • vydání Básnických meditací (1820, Méditations poétiques) od Alphonsa de Lamartina (1790-1869), sbírky inspirované smrtí milované bytosti (Lamartine je tak považován za prvního francouzského romantického básníka),
  • vydání dramatu Victora Huga Cromwell (1827), jehož předmluva je dodnes chápána jako manifest francouzského romantismu,
  • „dobytí“ oficiální bašty francouzského klasicismu, scény Comédie-Française uvedením dramatu Victora Huga Hernani roku 1830, které zde sklidilo obrovský úspěch a znamenalo prakticky definitivní vítězství nového literárního proudu.

Významnou osobností tohoto období byl básník a prozaik Charles Nodier (1780– 1844), který se významně zapsal do bojů o romantismus. Nodier vydal dvě sbírky básní, je autorem povídek s tajuplnými náměty a scházela se u něho společnost romantických básníků.

Druhá fáze francouzského romantismu po roce 1830 se vyznačuje jednak určitým odklonem od problematiky jednotlivce k problematice sociální a jednak prolínáním romantických prvků s prvky kritického realismu. V boji proti nenáviděné měsťácké společnosti si nejbouřlivěji vedli příslušníci skupiny zvané Mladá Francie, kteří dovedli romantické požadavky svobody umění a autorského subjektu ke krajnosti. K vůdčím představitelům skupiny patřili:

  • básník a prozaik Gérard de Nerval (1808-1855), jehož nejvýznamnější díla vznikla v období, kdy se pohyboval na hranici šílenství a kdy u něj došlo k tomu, co nazval „přelitím snu do života skutečného“. [4] Z tohoto stavu čerpá i jeho vrcholná práce, novela Aurélie (1855, Aurélia), nebo cyklus dvanácti sonetů Chiméry (1854, Les Chimères), pro které je také považován za předchůdce symbolismu a prokletých básníků.
  • Théophile Gautier (1811-1872), který se svým kultem formy, zásadou „umění pro umění“ (l'art pour l'art) a snahou po sblížení poezie s výtvarným uměním stal iniciátorem parnasismu a vůdčím představitelem celé nové generace. Dne je však znám především díky svému historickému dobrodružnému románu Kapitán Fracasse (1863, Le Capitaine Fracasse).

Největší osobností francouzského romantismu byl básník, dramatik a prozaik Victor Hugo (1802–1885). Jeho vrcholným básnickým dílem je rozsáhlý trojdílný cyklus básní o smyslu lidských dějin Legenda věků (jednotlivé části 1859, 1877 a 1883, La Légende des siècles) podávající obraz vývoje lidstva k humanitě, z dramat je kromě již zmíněných her Cromwell a Hernani možno dále uvést Král se baví (1832, Le Roi s'amuse), Ruy Blas (1838) a Torquemada (1882).

Dnes je však Hugo znám především jako romanopisec. K jeho nejznámějším románům patří Chrám Matky Boží v Paříži (1831, Notre-Dame de Paris) založený na ostrých protikladech krásy a ošklivosti a lásky a zla umístěný do středověku do období vlády Ludvíka XI., Bídníci (1862, Les Misérables), líčící krutý osud nespravedlivě odsouzeného galejníka Jeana Valjana, Dělníci moře (1866, Les Travailleurs de la Mer), jejichž děj se odehrává v prostředí drsné přírody Normanských ostrovů a který oslavuje vítězný lidský zápas s mořským živlem, Muž, který se směje (1869, L'Homme qui rit), historický román z Anglie z přelomu 17. a 18. století a Devadesát tři (1874, Quatre-vingt-treize), ve kterém Hugo zobrazuje na osudu dvou revolucionářů, kteří tragicky hynou pro rozpory mezi věrností revoluci a osobními city, nejdramatičtější rok Velké francouzské revoluce.

K dalším představitelům francouzského romantismu patří:

  • písničkář Pierre-Jean de Béranger (1780–1857), jehož satirické písně proti zpátečnickým aristokratickým snahám doby byly nadšeně přijímány a kolovaly i po konfiskacích v nesčetných opisech.
  • Stendhal, vlastním jménem Henri Marie Beyle, (1783–1842), v jehož trojici velkých románů Červený a černý (1830, Le Rouge et le Noir), Lucien Leuwen (1832-1835) a Kartouza parmská (1839, La Chartreuse de Parme) se mísí prvky romantismu a kritického realismu (hrdinové jeho knih nejsou jen obětí vlastních ideálů a vášní, ale jsou to také pokrytci, kteří pohrdají společností a neštítí se využívat ostatní ke své kariéře).
  • básník a prozaik Alfred de Vigny (1797-1863) hluboce postihující rozpory jedince a odcizeného mu světa, antagonismus člověka a společnosti. Ve svém vrcholném díle, souboru novel Velikost a bída vojenského života (1835, Servitude et grandeur militaires) vyjádřil humanistický odpor k válce a ztvárnil zhoubné následky slepé poslušnosti.
  • Alexandre Dumas starší (1802–1870), který v mládí významně ovlivnil vývoj francouzského dramatu, neboť jeho historická hra z roku 1829 Jindřich III. a jeho dvůr (Henri III et sa cour) bylo první romantické drama úspěšně uvedené na jeviště. Dumas se ovšem proslavil jako tvůrce pseudohistorických dobrodružných románů, z nichž jsou nejznámější Tři mušketýři (1844, Les trois mousquetaires) a Hrabě Monte-Christo (1844-1845, Le comte de Monte-Cristo) napsané společně s profesorem historie Augustem Maquetem.
  • básník, dramatik a prozaik Alfred de Musset (1810-1857), autor historického dramatu Lorenzaccio (1834), které představuje vrchol francouzského romantického divadla (příběh o rozpadu osobnosti člověka, který přestal věřit v jakékoliv hodnoty, se odehrává v renesanční Florencii a jeho hrdina proto, aby zbavil zemi tyranského vévody, předstírá, že souhlasí s jeho jednáním, ale tato maska se postupně stane jeho pravou tváří), čtyřdílného lyrického cyklu Noci (1835-1837, Les Nuits), jehož verše jsou vystavěné jako dialog básníka se svou múzou, a autobiografického románu Zpověď dítěte svého věku (1836, Confession d'un enfant du siècle), který líčí postoj mladé generace uprostřed měšťácké společnosti a do kterého se promítla autorova nešťastná láska ke spisovatelce George Sandové.
  • spisovatelka a první velká feministka George Sandová (1804–1876), která se ve svých románech soustředila především na otázku společenského postavení žen a stala se tak bojovnicí za práva na jejich citový život – např. Valentina (1832, Valentine), Consuela (1842, Consuelo), Jana (1844, Jeanne) a další.
Francouzští romatičtí spisovatelé

Alfred de Vigny

Alexandre Dumas starší

Alfred de Musset

George Sandová


Z romantismu vyšlo celé hnutí parnasistů, jehož vrcholným představitelem byl básník Charles Leconte de Lisle (1818-1894), a také tzv. prokletí básníci počínaje Charlesem Baudelairem 1821-1867 a jeho sbírkou básní Květy zla (1857, Les Fleurs du mal).

Z představitelů pozdního francouzského romantismu je nutno jmenovat dramatika a básníka Edmonda Rostanda (1868-1918), autora slavného veršovaného dramatu Cyrano z Bergeracu (1897, Cyrano de Bergerac).

[editovat] Italská literatura

K iniciátorům italského romantismu patří např. prozaik, básník, kritik a publicista Ugo Foscolo (1778–1827), řazený často ještě k preromantikům, z jehož díla je nejznámější román Poslední dopisy Jakuba Ortise (1798, Ultime lettere di Jacopo Ortis), který je současně vlasteneckou elegií i psychologickou analýzou lásky.

Vrcholným představitelem italského romantismu je nejvýznamnější italský básník 19. století Giacomo Leopardi (1798-1837), jehož tvorba se vyznačuje pesimismem a tragickou osamělostí, současně však i hrdou titánskou výzvou odmítané soudobé realitě, nepřátelskému osudu i samotné přírodě. Jeho pesimismus (zprvu tzv. pesimismus historický, tj. rousseauovské přesvědčení, že civilizace vzdálila člověka od původně šťastného stavu), přešel později v tzv. pesimismus kosmický, tj. názor, že příčina lidského neštěstí tkví v samé podstatě přírody a vesmíru, netečných k lidským osudům) nevyúsťuje však v rezignaci, ale v požadavek lidské solidarity ve společném boji s macešskou přírodou. S touto jeho filozofií se setkáme např. v Morálních dílkách (Operette morali) započatých v roce 1824 a vydaných poprvé v roce 1827. Leopardiho celoživotní básnické dílo je uloženo ve sbírkách Písně, (1824, Canzoni), Verše (1826, Versi) a Zpěvy (1831-1837, I Canti).

K dalším představitelů itaslké romantiky patří:

  • básník, prozaik a dramatik Allesandro Manzoni (1785-1873), jehož básně - např. Posvátné hymny (1812-1822), Inni sacri), historické tragédie - např. Hrabě z Carmagnoly (1819), Il conte di Carmagnola) a zejména historický román Snoubenci (1822), I Promessi sposi) realizovaly ideu literatury jako nástroje společenského boje za osvobození a sjednoceni země.
  • Giuseppe Mazzini (1805-1872), vlastenec, filozof, právník a politik, jeden z mužů, kteří pod vedením Giuseppe Garibaldiho pomohli vybudovat moderní italský stát.
Italští romatičtí spisovatelé

Ugo Foscolo

Giacomo Leopardi

Allesando Manzoni

Giuseppe Mazzini


[editovat] Ruská literatura

Alexandr Sergejevič Puškin
Alexandr Sergejevič Puškin
Michail Jurjevič Lermontov
Michail Jurjevič Lermontov
Nikolaj Vasiljevič Gogol
Nikolaj Vasiljevič Gogol

Romantismus přinesl ruské literatuře postavení jedné z nejvýznamnějších národních literatur v Evropě. Je tomu tak především díky tvorbě Alexandra Sergejeviče Puškina (1799-1837), považovaného za největšího ruského básníka vůbec. Puškin vyšel z preromantismu, postupně však stále více inklinoval k byronovským romantickým tématům a stal se zakladatelem novodobé ruské literatury. Ve své rozsáhlé tvorbě vytvářel zakladatelská díla ruského literárního romantismu ve všech žánrových oblastech. Psal lyricko-epické poemy – např. Kavkazský zajatec (1821, Кавказский пленник), Bachčisarajská fontána (1823, Бахчисарайский фонтан), Cikáni (1824, Цыганы), Poltava (1829, Полтава) a Měděný jezdec (1833, Медный всадник), divadelní hry – např. historické drama Boris Godunov (1825, Борис Годунов), povídky a novely – např. Povídky nebožtíka Ivana Petroviče Bělkina (1831, Повести покойного Ивана Петровича Белкина), Piková dáma (1833, Пиковая дама) nebo Kapitánská dcerka (1836, Капитанская дочка), lyrickou poezii a veršované pohádky – např. Pohádka o caru Saltanovi (1831, Сказка о Царе Салтане). Jeho vrcholným dílem je román ve verších Evžen Oněgin (1825-1837, Евгений Онегин), jehož tragikomický hrdina poprvé v ruském písemnictví ztělesňuje tzv. zbytečného člověka.

Na Puškinovo dílo navázal druhý významný ruský romantický básník Michail Jurjevič Lermontov (1814–1841). První větší uznání získal za svou elegii Smrt básníka (Смерть поэта), kterou vydal roku 1837 poté, co byl Puškin smrtelně raněn v souboji (stejný osud pak postihl Lermontova o čtyři roky později). Lermontov je především autorem veršované tragédie lásky, žárlivosti a msty Maškaráda (1836, Mаскарад), románu Hrdina naší doby(1840, Герой нашего времени) o cynickém bohémovi bez jasného životního cíle (dalším typ tzv. zbytečného člověka v ruské literatuře) a poémy Démon (1842, Демон), považované za druhý největším počin ruského romantismu hned po Puškinově Oněginovi (Démon je padlý anděl, který musí pikat za svou vzpouru proti Bohu, ve své opuštěnosti se zamiluje do smrtelné gruzínské princezny Tamary, ta však po jeho polibku umírá).

Největším prozaikem ruského romantismu, zahajující však již i tvorbu realistickou, byl Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809–1852) spojující ve svém díle reálný a fantaskní svět pro zobrazení odlidštěných společenských vztahů. Je autorem povídek s lidovými náměty z ukrajinské folklórní tvorby Večery na samotě u Dikaňky (1831-1832, Вечера на хуторе близ Диканькн) a Mirgorod (1835, Миргород), fantastických povídek s petrohradskou tématikou Petrohradské povídky (1835-1842, Петербургские повести), satirické komedie Revizor (1836, Ревизор) a románu Mrtvé duše (1842, Мёртвые души) s pikareskní kompozicí přerůstající v nadreálnou grotesku.

K dalším představitelů ruského romantismu patří:

  • lyričtí básníci Vasilij Andrejevič Žukovskij (1783-1852), Konstantin Nikolajevič Baťuškov (1787- 1855), Jevgenij Abramovič Baratynskij (1800-1844) a Fjodor Ivanovič Tutčev (1803-1873),
  • prozaici Antonij Pogorelskij 1787-1836 (vlastním jménem Alexej Alexejevič Perovskij), píšící fantastické, groteskně laděné povídky dokládající hoffmanovský vliv na ruskou literaturu – např. Večery s panem Dvojníkem (1828, Двойник, или Мои вечера в Малороссии), Alexandr Alexandrovič Bestužev-Marlynskij (1797–1837), autor exotických novel s historickými a fantaskními syžety, a Alexandr Fomič Veltman (1800-1870) píšící bizarní, mravoličné a dobrodružné prózy ozdobené vypravěčskou ornamentikou – např. Lunatik (1836, Лунатик),
  • filozof, spisovatel a hudební kritik Vladimír Fjodorovič Odojevskij (1804-1869), jehož vrcholným dílem je cyklus filozoficky laděných besed Ruské noci (1844, Русские ночи) o skryté i zjevné podstatě pozemských i nadpřirozených jevů a o smyslu lidského počínání,
  • básník Alexej Vasiljevič Kolcov (1809–1842), autor písní a dum vycházejících z lidové poezie.
Ruští romatičtí spisovatelé

Vasilij Andrejevič Žukovskij

Jevgenij Abramovič Baratynskij

Fjodor Ivanovič Tutčev

Vladimír Fjodorovič Odojevskij


Z představitelů pozdního ruského romantismu je možno jmenovat básníka Afanasie Afanasjeviče Feta (1820-1892), prozaika Vladimíra Alexandroviče Solloguba (1813-1882) a také sovětského spisovatele Alexandra Grina (1880-1932), autora exotických novel odehrávajících se ve vysněných krajích – např. Nachové plachty (1923, Алые паруса), Běžící po vlnách (1928, Бегyщая по волнaм) nebo Jessie a Morgiana (1929, Джесси и Моргиана).

[editovat] Polská literatura

Adam Mickiewicz
Adam Mickiewicz

Na počátku 19. století bylo Polsko rozděleno mezi tři okupační mocnosti: Rusko, Rakousko a Prusko. Proto se hlavním tématem představitelů polského romantismu, především pokrokové části polské šlechty, stal národně osvobozenecký boj za opětovné získání státní samostatnosti. Neúspěšné povstání z let 1830-1831 pak vedlo k těžkým represáliím, k emigraci nejlepších představitelů polské kultury a k jejich přesvědčení, že osud polského národa je vykoupením pro svobodu jiných slovanských národů (tzv. mesianismus).

Vrcholným představitelem polského romantismu je básník Adam Mickiewicz (1798–1855), od roku 1832 žijící v Paříži. Je autorem lyrických básní, cyklů sonetů, balad a romancí s folklórními motivy, lyricko-epických poem Gražina (1823, Grażyna) a Konrád Wallenrod (1828) s námětem boje za svobodu Polska a národního eposu Pan Tadeáš (1834, Pan Tadeusz), ve kterém se na pozadí napoleonských válek zobrazuje nejednotnost polského národa (epos vypráví o dvou zemanských rodinách, které znesvářela stará rodinná tradice a které usmířila až láska). Nedokončené zůstalo faustovské básnické drama Tryzny (1832, Dziady), ve kterém se Mickiewicz snažil zobrazit nejpalčivější problémy soudobé společnosti.

Druhým nejznámějším polským romantikem je Juliusz Słowacki (1809-1849), rovněž nucený žít v cizině. V básnickém dramau Kordian (1834) zobrazil hrdinu, který trpí nedostatkem vůle ke vzpouře proti nesvobodě a bezpráví. Jiné jeho divadelní hry – např. Balladyna (1839), Mazepa (1840) a další – vyjadřují prudkou společenskou revoltu a hluboké vlastenectví. Vrcholem jeho díla je básnická povídka Anhelli (1838), která biblickým slohem vypráví o utrpení polské emigrace, a rozsáhlý epos Beňovský (1841, Beniowski), líčící dobrodružné životní osudy uherského zemana.

K dalším představitelům polského romantismu patří:

  • konzervativní básník a dramatik Zygmunt Krasiński (1812–1859), který ve svých umělecky nejvyzrálejších dramatech Nebožská komedie (1835, Nie-Boska komedia) a Iridion (1836) vyjádřil názor, že soudobý společenský úpadek plyne z neúcty k minulosti a z odpadlictví od katolické víry.
  • Cyprian Norwid (1821-1883), který působil v Paříži pod vlivem francouzských prokletých básníků a stranou hlavního proudu polského romantismu. Byl sice nepochopen svými současníky, ale později se k němu jako k předchůdci symbolismu hlásili mnozí básníci polského modernismu.
  • převážně v Drážďanech žijící prozaik Józef Ignacy Kraszewski (1812-1887), tvůrce polského historického a sociálního románu, v jehož díle se projevují silné prvky kritického realismu.
Polští romatičtí spisovatelé

Juliusz Słowacki

Zygmunt Krasiński

Cyprian Norwid

Józef Ignacy Kraszewski


Z polských novoromantiků je nutno jmenovat Stefana Żeromskiho (1864-1925), autora rozsáhlého románu z období napoleonských válek Popely (1904, Popioly). Z romantismu vyšlo i modernistické hnutí Mladé Polsko, k jehož nejvýznamnějším představitelům patřil malíř, grafik, dramatik, básník, jevištní výtvarník a architekt Stanisław Wyspiański (1869-1907), autor řady dramat, ve kterých zpracoval náměty z mytologie a pověstí, ale též z polské historie i současnosti – např. Varšavanka (1898, Warszawianka), Veselka (1901, Wesele), Achiles (1903, Achilleis) a další.

[editovat] Česká literatura

Karel Hynek Mácha
Karel Hynek Mácha

Období romantismu v české literatuře odpovídá vyvrcholení českého národního obrození, které se stalo celonárodním hnutím, znamenalo definitivní vítězství nad germanizací, postupně nabylo politického charakteru a vnitřně se diferencovalo. V tomto období se česká národní kultura, zejména pak literatura pozdvihla na vyšší úroveň. [5].

Přibližování se evropskému standardu je nejzřetelněji vidět na díle Karla Hynka Máchy (1810-1836), který je považován za prvního moderního českého básníka. Mácha je kromě lyrických básní autorem autobiografického cyklu Obrazy ze života mého (1834), ze kterého byly realizovány jen dvě prózy, Večer na Bezdězu s ohlasem cestovních dojmů a Marinka o tragické lásce k nemocné umírající dívce, povídky (či spíše básně v próze) Pouť krkonošská (1834), v níž zpracoval hrůzný snový zážitek a formuloval úzkost z neexistence posmrtného života, historické prózy Křivoklad (1834) z doby krále Václava IV. (šlo o první díl zamýšlené tetralogie Kat), románu Cikáni (1835), ve kterém vyjádřil tragický pocit marnosti života, a především poemy Máj (1836), obsahující závažné myšlenky o řádu světa a života, o síle osudu a o smyslu lidské existence a postihující rozpor mezi životem a smrtí, nesmrtelností a vědomím zániku.

K dalším představitelům českého romantismu patří

Z romantismu vyšla i generace tzv. Májovců, navazujících především na odkaz Karla Hynka Máchy a pojmenovaná podle almanachu Máj z roku 1858. K jejím nejvýznamnějším představitelům patřil Vítězslav Hálek (1835-1874), Jan Neruda (1834-1891), Karolína Světlá (1830-1899), Jakub Arbes (1840-1914) a další.

Čeští romatičtí spisovatelé

Josef Kajetán Tyl

Karel Jaromír Erben

Božena Němcová

Josef Václav Frič


Mezi české pozdní romantiky řadíme především tzv. Lumírovce soustředěné kolem časopisu Lumír. Jejich vůdčím představitelem byl básník, dramatik a překladatel Jaroslav Vrchlický (1853–1912), který se ve svém epickém cyklu Zlomky epopeje (1878-1904) snažil po vzoru Victora Huga podat obraz myšlenkového vývoje lidstva. Kromě toho je Vrchlický autorem mnoha sbírek lyrické poezie a také divadelních her, z nichž nejznámější je komedie Noc na Karlštejně (1884) a trilogie Hippodamie (1890-1891).

Dalším významným novoromantikem byl básník a prozaik Julius Zeyer (1841-1901), jednak tvůrce básnických parafrází starých příběhů a mýtů – např. Vyšehrad (1880), Ossianův návrat (1885) nebo Karolínská epopeja (1896), jednak autor děl prozaických děl – např. Tři legendy o krucifixu (1895), novela Dům U tonoucí hvězdy (1894) nebo romány Román o věrném přátelství Amise a Amila (1877), Ondřej Černyšev (1876) a Jan Maria Plojhar (1888). Známé je i jeho pohádkové drama Radůz a Mahulena (1898).

[editovat] Slovenská literatura

Romantismus ve slovenské literatuře je spojen se slovenským národním obrozením, jehož počátek se v době osvícenství realizoval v jazykové podobě české nebo v bernolákovské, neboť římsko-katolický kněz Anton Bernolák (1762-1813) podnikl roku 1787 první a ne zcela úspěšný pokus vytvořit na základě západoslovenského nářečí spisovnou slovenštinu. Později se stala středisky národního hnutí evangelická lycea, hlavně v Bratislavě, s dominující postavou Ľudovíta Štúra (1815-1856), který kolem roku 1843 vytvořil současný slovenský spisovný jazyk na základě středoslovenských nářečí (první tištěnou knihou v novém spisovném jazyce byl v roce 1844 druhý ročník almanachu Nitra). Se Štúrovým jménem je spojena generace talentovaných romantických básníků a prozaiků známých též jako štúrovci. Jejími vedoucími osobnostmi byli básníci:

Slovenští romatičtí spisovatelé

Ľudovít Štúr

Andrej Sládkovič

Janko Kráľ


[editovat] Ostatní evropské literatury

[editovat] Dánská literatura

Hans Christian Andersen
Hans Christian Andersen

[editovat] Estonská literatura

[editovat] Finská literatura

[editovat] Maďarská literatura

  • Mihály Vörösmarty (1800-1855), vynikající lyrik a autor epických básní z maďarské historie - např. Útěk Zalánův (1825, Zalán futása).
  • Sándor Petőfi (1823-1849), revoluční básník, který ve své tvorbě vyjádřil společenské zájmy širokých lidových vrstev. Patřil k nejvýraznějším postavám revoluce v roce 1848, kdy vstoupil do revoluční armády. Zmizel v bitvě u Segešváru (jeho hrob nebyl nalezen).
  • János Arany (1817-1882), který v meditativní lyrice a baladách vyslovil reflexe o společnosti a svém životě a v epice satiricky zkoumal charakter maďarské národní povahy.
Maďarští romantičtí spisovatelé

Mihály Vörösmarty

Sándor Petőfi

János Arany


[editovat] Portugalská literatura

  • Almeida Garrett (1799-1854), básník, dramatik, prozaik a politik hlásající návrat k národním tradicím,
  • António Felíciano de Castilho (1800-1875), autor lyrických básní plných ohnivé lásky, např. Láska a melancholie (1828, Amor e melancolia),
  • Alexandre Herculano (1810-1877), historik, prozaik a básník zaměřený liberálně a protiklerikálně, který do portugalské literatury uvedl historický román po vzoru Waltra Scotta.
  • Camilo Castelo Branco (1825-1890), nejvýznamnější romanopisec druhé romantické generace v Portugalsku - např. Zhoubná láska (1862, Amor de Perdiçao)
Portugalští romantičtí spisovatelé

Almeida Garrett

António Feliciano de Castilho

Alexandre Herculano

Camilo Castelo Branco


[editovat] Rumunská literatura

  • Mihai Eminescu (1850-1889), tvůrce rumunské novodobé lyriky, ve které vyslovil osobní smutek a melancholii, vlastenecké nadšení i satirický společenskokritický postoj.

[editovat] Slovinská literatura

  • France Prešeren (1800-1849), tvůrce slovinského básnického jazyka, jímž vyjádřil velké ideje své doby, národní i společenské rozpory i nejniternější osobní city a myšlenky.

[editovat] Srbská literatura

  • Vuk Stefanović Karadžić (1787-1864), jazykovědec, reformátor srbského jazyka a zakladatel moderní srbské literatury, sběratel lidových písní a pohádek.
  • Branko Radičević (1824-1853), který vnesl do srbské poezie živý lidový jazyk těžící z bohaté lidové slovesnosti.

[editovat] Španělská literatura

José de Espronceda
José de Espronceda
Španělští romantičtí spisovatelé

Francisco Martínez de la Rosa

Mariano José de Larra

José Zorrilla y Moral

Gustavo Adolfo Bécquer


[editovat] Švédská literatura

[editovat] Ukrajinská literatura

Evropští romantičtí spisovatelé

Adam Gottlob Oehlenschläger

Friedrich Reinhold Kreutzwald

Elias Lönnrot

Mihai Eminescu

France Prešeren

Vuk Stefanović Karadžić

Erik Johan Stagnelius

Taras Hryhorovyč Ševčenko


[editovat] Americká literatura

Edgar Allan Poe
Edgar Allan Poe
James Fenimore Cooper
James Fenimore Cooper
Nathaniel Hawthorne
Nathaniel Hawthorne

Nástupem romantismu v 1. polovině 19. století vznikla v USA skutečná národní literatura, jejíž představitelé měli sice základ v evropské literatuře, ale nacházeli témata, která byla typická pro americkou kulturu a stali se tak americkými klasiky.

Jako první svým dílem přetvořil tradice evropské romantiky v duchu vznikajícího amerického národního vědomí prozaik a historik Washington Irving (1783–1859), který se zobrazováním slabůstek a nedostatků svých hrdinů stal jedním ze zakladatelů amerického humoru.

Nejvýraznější osobností tohoto období je zakladatel detektivního a hororového žánru, básník, prozaik, literární teoretik a esejista Edgar Allan Poe (1809-1847), autor básní vyznačujících se snovou obrazností a racionálním využitím formálních prostředků a efektů – např. Havran (1845, Raven), fantastických, mystických, groteskních a hrůzostrašných, ale i humoristických povídek – např. Zánik domu Usherů (1839, The Fall of the House Of Usher), Maska červené smrti (1842, The Masque of the Red Death) nebo Jáma a kyvadlo (1843, The Pit and the Pendulum), detektivních povídek s prvním „velkým detektivem“ Augustem Dupinem – např. Vraždy v ulici Morgue (1841, The Murders in the Rue Morgue) a ponurého románu s děsivým nevysvětlitelným koncem Příběhy Arthura Gordona Pyma (1838, The Narrative of Arthur Gordon Pym).

K dalším představitelům amerického romantismu patří:

Američtí romantičtí spisovatelé

Henry Wadsworth Longfellow

Walt Whitman

Herman Melville

Emily Dickinsonová


Z amerických novoromantiků je nutno jmenovat prozaika Ambrose Bierceho (1842-1914), který proslul především svými povídkami hrůzy, v nichž navázal na tradici Edgara Allana Poea a ve kterých líčil i příběhy z války Severu proti Jihu, kde sám bojova – např. Případ na mostě přes Soví řeku (1891, An Occurrence at Owl Creek Bridge), Moxonúv pán (1909, Moxon's Master) a další. Kromě toho je považován za mistra černého humoru, stíhajícího cynismus a sadismus, a je znám také svou sbírkou aforistických definic Ďáblův slovník (1911, The Devil's Dictionary).

[editovat] Literatury Latinské Ameriky

Období romantismu je u většiny latinskoamerických zemí spjato s bojem za nezávislost (např. Mexiko a Chile vyhlásilo nezávislost roku 1810, Paraguay 1811, Argentina 1816, Peru a Kolumbie 1821, Ekvádor a Brazílie 1822, Bolívie a Uruguay 1825), což mělo za následek i prudký rozvoj národních literatur v těchto zemích.

[editovat] Argentinská literatura

  • Esteban Echeverría (1805-1851), který se po pobytu v Paříži stal zakladatelem národní literatury v Argentině především díky skladbě Zajatkyně (1837, La Cautiva) oslavující pampy a zamýšlející se nad osudem podrobených civilizací.
  • José Mármol (1818-1871), autor nejslavnějšího argentinského romantického románu Amalia (1844) a byronovských Zpěvů poutníkových (1847, Cantos del Peregrino).
  • filozof, historik, reformátor školství a publicista Domingo Faustino Sarmiento (1811-1888), autor díla Facundo, Civilizace a barbarství (1845, Facundo, Civilización y barbarie), pojednávajícího o demokracii, svobodě, anarchii, řádu a chaosu.
  • José Hernández (1834–1886), jenž svou tvorbou, která použitým jazykem připomíná díla lidové slovesnosti, bojoval proti útlaku a likvidaci gaučů a za práva indiánů. Své politické a morální krédo vyjádřil v romantické poémě Martin Fierro (1872-1879), jíž se zařadil do linie gaučovské poezie.
Argentinčtí romantičtí spisovatelé

Esteban Echeverría

José Mármol

Domingo Faustino Sarmiento

José Hernández


[editovat] Brazilská literatura

Domingos Borges de Barros
Domingos Borges de Barros
Antonio Gonçalves Dias
Antonio Gonçalves Dias
  • lyričtí básníci Domingos Borges de Barros (1780-1855) a José da Natividade Saldanha (1796-1830), píšící ještě v dosti sentimentálním duchu,
  • monumentální epik a ctitel přírody Manuel José de Araújo Porto-Alegre (1806-1879),
  • Domingos José Gonçalves de Magalhães (1811-1882), první klasický romantik v duchu francouzských mistrů, v jehož díle se objevují motivy indiánské a mytologické,
  • Joaquim Manuel de Macedo (1820-1882) autor jednoho z nejpopulárnějších brazilských románu A Moreninha (1844),
  • Antonio Gonçalves Dias (1823-1864), melancholický pěvec smutku a touhy, zašlé svobody a nezdolné přírody,
  • Bernardo Guimarães (1825-1884), jeden ze zakladatelů brazilského regionálního románu – např. Otrokyně Isaura (1875, A escrava Isaura),
  • romanopisec José de Alencar (1829-1877), představitel tzv. indigenismu (kulturní a politické hnutí v Latinské Americe, jehož cílem je zlepšení životních podmínek indiánů a jejich začlenění do společnosti jako jejích plnoprávných členů) – např. Guarany (1857, O Guarany), Iracema (1865) nebo Ubiraja (1874),
  • Manuel Antônio de Almeida (1830–1861), autor pikareskně laděného románu Paměti policejního seržanta (1852, Memórias de um sargento de milícias), ve kterém je již mnoho prvků kritického realismu.
  • představitelé pozdního romantismu, básníci Alvares de Azevedo (1831-1852), známý jako brazilský Byron, Casimiro José Marques de Abreu (1839–1860), autor přírodní a milostné lyriky, a Antonio de Castro Alves (1847-1871), který svými sociálními básněmi bojoval za zrušení otroctví a nastolení sociální spravedlnosti – např. Zpěněné vlny (1870, Espumas fluttuantes) nebo Otroci (1883, Os Escravos),
  • pozdněromantický básník, dramatik a prozaik Joaquim Maria Machado de Assis (1839-1908), autor románů Posmrtné paměti Bráse Cubase (1881, Memórias Póstumas de Brás Cubas) nebo Don Morous (1899, Don Casmuro).
Brazilští romantičtí spisovatelé

Bernardo Guimarães

José de Alencar

Casimiro José Marques de Abreu

Antonio de Castro Alves


[editovat] Kolumbijská literatura

José Maria Heredía y Campuzano
José Maria Heredía y Campuzano

[editovat] Kubánská literatura

  • lyrický básník José Maria Heredía y Campuzano (1803–1839),
  • představitelka romantické prózy a dramatu Gertrudis Gómezová de Avellanedová (1814-1873),
  • z romantismu vyšel také politik, filozof, novinář a básník José Martí (1853-1895), kubánský národní hrdina, ideolog a vůdčí osobnost protišpanělské národně osvobozenecké revoluce (padl v boji), jehož křehká intimní lyrika předjímala modernismus, a který ve svých verších také vypsal úzkost z osudu svého lidu – např. Prosté verše (1891, Versos sencillos) nebo posmrtně vydané Svobodné verše (1913, Versos libres)

[editovat] Reference

  1. ↑ Urbanec, Jiří: Novoromantismus v české poezii, Sborník referátů z konference Romantismus v české a polské literatuře 9. listopadu 1999 v Opavě, Slezská univerzita v Opavě 2000, s. 155-160
  2. ↑ tamtéž
  3. ↑ Pospelov, G. N.: Problémy historického vývoje literatury, Československý spisovatel, Praha 1976
  4. ↑ Nerval, G.: Sylvie - Aurelie, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1957, s. 92
  5. ↑ http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/74017-ceske-a-slovenske-narodni-obrozeni

[editovat] Použitá a doporučená literatura

  • Bohuš Balajka: Přehledné dějiny literatury I. , Fortuna, Praha 1995,
  • Jan Otokar Fischer: Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století I. , Academia, Praha 1966,
  • Josef Hrabák: Čtení o románu, SPN, Praha 1981,
  • Josef Hrabák, Dušan Jeřábek a Zdeňka Tichá: Průvodce po dějinách české literatury, Panorama, Praha 1978,
  • Josef Kočí: Čeké národní obrození, Svoboda, Praha 1978,
  • Josef Petráň a kol.: Počátky českého národního obrození: společnost a kultura v 70. až 90. letech 18. století, Academia, Praha 1990,
  • Gennadij Nikolajevič Pospelov: Problémy historického vývoje literatury, Československý spisovatel, Praha 1976,
  • Albert Pražák: Dějiny slovenské literatury 1, Melantrich, Praha 1950,
  • Bohumil Rak: Preromantismus: o počátcích francouzského romantismu, Společnost pro individualisaci výchovy, Praha 1946,
  • Zdeněk Stříbrný: Dějiny anglické literatury, Academia, Praha 1987,
  • Štěpán Vlašín a kol.: Slovník literárních směrů a skupin, Panorama, Praha 1983,
  • Štěpán Vlašín a kol.: Slovník literární teorie, Československý spisovatel, Praha 1984,
  • Felix Vodička a kol.: Svět literatury I. , SPN, Praha 1969,


aa - ab - af - ak - als - am - an - ang - ar - arc - as - ast - av - ay - az - ba - bar - bat_smg - bcl - be - be_x_old - bg - bh - bi - bm - bn - bo - bpy - br - bs - bug - bxr - ca - cbk_zam - cdo - ce - ceb - ch - cho - chr - chy - co - cr - crh - cs - csb - cu - cv - cy - da - de - diq - dsb - dv - dz - ee - el - eml - en - eo - es - et - eu - ext - fa - ff - fi - fiu_vro - fj - fo - fr - frp - fur - fy - ga - gan - gd - gl - glk - gn - got - gu - gv - ha - hak - haw - he - hi - hif - ho - hr - hsb - ht - hu - hy - hz - ia - id - ie - ig - ii - ik - ilo - io - is - it - iu - ja - jbo - jv - ka - kaa - kab - kg - ki - kj - kk - kl - km - kn - ko - kr - ks - ksh - ku - kv - kw - ky - la - lad - lb - lbe - lg - li - lij - lmo - ln - lo - lt - lv - map_bms - mdf - mg - mh - mi - mk - ml - mn - mo - mr - mt - mus - my - myv - mzn - na - nah - nap - nds - nds_nl - ne - new - ng - nl - nn - no - nov - nrm - nv - ny - oc - om - or - os - pa - pag - pam - pap - pdc - pi - pih - pl - pms - ps - pt - qu - quality - rm - rmy - rn - ro - roa_rup - roa_tara - ru - rw - sa - sah - sc - scn - sco - sd - se - sg - sh - si - simple - sk - sl - sm - sn - so - sr - srn - ss - st - stq - su - sv - sw - szl - ta - te - tet - tg - th - ti - tk - tl - tlh - tn - to - tpi - tr - ts - tt - tum - tw - ty - udm - ug - uk - ur - uz - ve - vec - vi - vls - vo - wa - war - wo - wuu - xal - xh - yi - yo - za - zea - zh - zh_classical - zh_min_nan - zh_yue - zu -